Jak se nám svět jeví versus jaký je
Myšlenka, že svět k nám promlouvá skrze to, jací jsme, není nová ani podezřelá. Patří k základní zkušenosti sebepoznání: stejné situace čtou různí lidé odlišně, tatáž událost může jednoho zlomit a druhého proměnit. Svět se nám nikdy neukazuje čistý, ale vždy už nějak vyložený, zabarvený našimi hodnotami, strachy a očekáváními.
Problém nezačíná u interpretace. Problém začíná ve chvíli, kdy se interpretace zamění za původ světa.
Právě zde se nenápadně vrací jeden z nejradikálnějších filozofických postojů, který se nazývá solipsismus. Ne v podobě akademické teorie, ale jako životní praxe, která se dnes prodává jako duchovno, pozitivní myšlení nebo manifestace.
Co je solipsismus
Solipsismus je filozofická pozice, podle níž je s jistotou dána pouze existence vlastního vědomí. Vše ostatní – svět, druzí lidé, příroda, historie – může být pouhým obsahem mysli. Ne nutně iluzí ve smyslu omylu, ale něčím, co nelze překročit směrem ven.
Důležité je rozlišit několik věcí. Solipsismus netvrdí, že svět neexistuje. Tvrdí, že nemáme žádný přístup k jeho existenci mimo vlastní vědomí. Není to popření reality, ale uzavření veškeré jistoty do jediného subjektu. Právě proto se solipsismus v dějinách filozofie objevuje spíše jako mezní problém než jako zastávaná pozice. Je logicky konzistentní, ale existenčně neobyvatelný. Nedá se s ním mluvit k druhým, aniž by se popřel. Nedá se s ním žít, aniž by se svět redukoval na kulisu.
A tak solipsismus filozofové většinou opuštějí, včetně mě. Ne proto, že by byl vyvrácen, ale proto, že nic neunese: vztah, odpovědnost, etiku ani smysl. Jenomže zatímco filozofie solipsismus opustila, každodenní kultura jej v tiché podobě přijala.
Moderní solipsismus v praxi
Moderní jazyk manifestace, vizualizace a zákona přitažlivosti neříká, že existuje jen jedno vědomí. Tvrdí něco zdánlivě mírnějšího: že realita reaguje na vnitřní nastavení jednotlivce. Že svět se skládá podle toho, jak o něm smýšlíme. Že překážky nejsou vlastností světa, ale signálem špatného nastavení mysli. V tu chvíli už nejde jen o to, jak svět čteme, ale o to, že má fungovat podle nás. Svět už není něčím, co se interpretuje, ale něčím, co se potvrzuje nebo trestá podle stavu subjektu. Realita ztrácí vlastní strukturu a stává se funkcí vnitřního rozpoložení.
Narcistní povaha světa není duchovní metafora. To je praktický solipsismus.
Svět se sice formálně uznává, ale jen jako rozšíření ega. Druhý člověk není druhý pól vztahu, ale zrcadlo. Událost není výzva nebo náhoda, ale zpráva o mém nastavení. Realita není partner dialogu, ale odezva. Také jsem kdysi psal článek o tom, že svět nám něco projektuje podobně jako zrcadlo, ale tahle metafora neznamenala, že my jsme světem. Buď tím myslíme, že způsob, jak svět čteme, vypovídá o nás, že naše interpretace odhalují naše hodnoty, traumata a slepá místa, nebo tím myslíme, že svět se přizpůsobuje našemu vnitřnímu stavu, že realita sama je formována našimi myšlenkami, přáními a vizualizacemi. Zrcadlo už neukazuje, ale vyrábí obraz.
Právě druhý význam je problematický a myslím, že pak mnohé svádí zaměňovat ezoteriku za filozofii. Ne proto, že by popíral subjektivitu, ale proto, že ruší odpor světa. Svět přestává být něčím, co se může vzepřít, zklamat, zranit nebo mlčet. Stává se mechanikou potvrzení. A duchovno bez odporu není duchovno. Je to komfortní metafyzika.
Narcismus jako životní styl
Personalizované algoritmy, sociální sítě, bubliny obsahu – to všechno vytváří svět, který se doslova chová jako potvrzující zrcadlo. Vidíme to, co odpovídá našim preferencím. Setkáváme se s lidmi, kteří myslí podobně. Odpor je filtrován pryč. Tento technologický rámec se ideálně potkává s duchovními narativy manifestace. Svět, který se přizpůsobuje, není metafora, je to každodenní zkušenost. A právě proto je tak snadné uvěřit, že realita jako taková funguje stejně.
Výsledkem je jemný, ale hluboký narcismus. Ne okázalý, ale metafyzický. "Svět má smysl jen tehdy, pokud mě potvrzuje. Utrpení musí být vysvětlitelné mým selháním. Náhoda je nepřijatelná. Druhý je relevantní jen potud, pokud něco říká o mně." A někteří pak dokážou tvrdit i věci, jako že si člověk za rakovinu může sám, že si ji vyprojektoval. To už není sebepoznání, to je takzvaná ontologická samota.
Nejvážnější důsledek tohoto rámce není intelektuální, ale morální. Pokud je svět odrazem vnitřního nastavení, pak nemoc není událost, ale chyba; chudoba není strukturální problém, ale nedostatek víry; neštěstí není tragédie, ale selhání interpretace.
Realita je zbavena odpovědnosti. Společnost zmizí. Zůstane jednotlivec se svou vinou a s povinností se lépe nastavit. O tom mluví takoví ti "self-made" mani, kteří ignorují socioekonomický vliv, do nějž se lidé narodí, nebo různá privilegia západního světa. Tento pohled se tváří posilující, ale ve skutečnosti je krutý. Bere lidem právo říct, že tohle se prostě stalo. Bere světu jeho autentickou temnotu a tím i její váhu.
Svět jako hranice, ne kulisa
To, že svět čteme skrze sebe, neznamená, že ho vytváříme. To, že význam vzniká ve vztahu, neznamená, že vztah nemá druhý pól. Svět může být zrcadlem v tom smyslu, že nás odhaluje. Nemůže být zrcadlem v tom smyslu, že by nás poslouchal.
Svět se neobjevuje jako potvrzení našich přání, ale jako něco, co se ukazuje po svém, někdy srozumitelně, jindy mlčky, jindy v odporu. A právě v tom odporu se často rodí porozumění.
To neznamená, že vizualizace nemá žádnou hodnotu. Má, pokud se chápe střízlivě. Ne jako způsob, jak realitu vytvářet, ale jako nástroj, jak se v ní zorientovat. Může pomoci zpřesnit směr, pojmenovat přání nebo posílit motivaci k jednání. V tomto smyslu nemění svět, ale postoj k němu, a ten už může mít konkrétní důsledky. Problém nastává ve chvíli, kdy se psychologická pomůcka vydává za duchovní zákon a odpovědnost za realitu se přesouvá z jednání na nějaké správné nastavení mysli.
Skutečné duchovno nezačíná u kontroly, ale u hranice. U přijetí toho, že realita má vlastní strukturu, vlastní rytmus a vlastní ticho. Že neodpovídá vždy a že někdy jenom je. Svět, který klade odpor, není selhání manifestace, ale podmínka smyslu. Možná tohle zamyšlení nikam nevede, ale mně pomohlo si tu hranici znovu pojmenovat a třeba to pomůže i nějakému dalšímu filozofujícímu čtenáři.
