Pokaždé, když spadnu do iluze všednosti, stačí se podívat na hvězdnou oblohu a zase se začnu divit. Ne snad proto, že by něco porušovalo přírodní zákony, ale proto, že vesmír působí jako cizí jazyk reality. Jako by některé věci nebyly určené k lidskému čtení, ale stejně jsme jejich svědky. Vesmír je jedním z mála míst, kde se iluze rozumného světa rozpadá bez odporu. Třeba jako mlhovina Helix, přezdívaná Boží oko, která je díky NASA znázorněná v úvodním obrázku.
1) Mlhoviny: krása beze smyslu
Mlhoviny jsou místa, kde se rodí hvězdy. Z fyzikálního hlediska jde o obrovská oblaka plynu a prachu, formovaná gravitací, zářením a rázovými vlnami po explozích supernov. Nic víc. A přesto jejich podoba působí téměř obscénně krásně. Sloupy, oblouky, víry, barvy, které připomínají vědomou kompozici. Tajemství mlhovin neleží v jejich vzniku, ale v jejich estetickém účinku.
V tichu kosmické hlubiny pluje barevný mrak a já se ptám, jak a proč vůbec může existovat.
Neexistoval pozorovatel, neexistoval záměr, neexistoval žádný evoluční důvod, proč by měly vypadat hezky. A přesto vypadají jako obrazy. To je filozoficky znepokojivé: krása zde není funkcí vědomí, ale vedlejším produktem slepých zákonů. Estetika bez estéta. Člověk si pak nutně klade otázku, zda krása není spíše vlastností reality samotné než lidské interpretace. A pokud ano, pak jsme jen její pozdní svědci.
2) Černé díry: kde se rozpadá jazyk
Černé díry patří k nejextrémnějším objektům ve vesmíru. Nejsou to jen extrémně husté objekty, ale jsou bodem zlomu mého chápání. Podle obecné relativity v nich čas zpomaluje až k zastavení, prostor se deformuje do singularity a běžné pojmy přestávají fungovat. Nelze mluvit o "uvnitř" ani "venku" stejným způsobem jako jinde. Fyzikálně víme, že černé díry vznikají kolapsem velmi hmotných hvězd. Filozoficky však představují něco horšího: místo, kde realita existuje, ale nelze ji myslet.
Uvnitř ní se možná hroutí čas, příčiny a následky přestávají platit, veškeré informace mizí neznámo kam. Pro vědce je černá díra hranicí poznání: můžeme ji spočítat, můžeme dokonce zobrazit její „stín“ v žhnoucím prstenci pohlcované hmoty, ale nemůžeme zjistit, co se děje uvnitř. Stojíme před temnou propastí ve struktuře vesmíru. A kdykoliv pohlédneme na tu černou tmu uprostřed hvězdného kruhu, naplní nás posvátná bázeň i protest našeho rozumu: takový objekt přece nemůže existovat… a přesto existuje.
3) Spirální galaxie: řád vzniklý chaosem
Spirální galaxie vypadají jako výsledek designu. Symetrická ramena, jasná struktura, téměř architektonický dojem. Jenže vznikly z chaotických počátečních podmínek, drobných nerovností v hustotě hmoty krátce po velkém třesku. Tajemství zde nespočívá v neznámém mechanismu, ale v paradoxu: chaos produkuje řád. Ne záměrně, ne cíleně, ale statisticky.
Miluju Fibonacciho spirálu. Působí znepokojivě právě tím, že se stejná matematická logika nenápadně otiskuje do galaxií, lastur i růstu rostlin, jako by vesmír opakoval jeden vzorec dřív, než jsme si ho vůbec všimli. Něco ze všeho ve všem.
Když astronomové poprvé zjistili, že mlhavé spirální objekty na obloze nejsou mlhoviny uvnitř Mléčné dráhy, nýbrž samostatné ostrovní vesmíry za hranicemi té naší, obrátilo to naruby dosavadní představy o našem postavení v kosmu. Najednou se svět lidí stal drobounkou součástí něčeho nepopsatelně většího. Člověk je zvyklý spojovat řád s inteligencí. Vesmír ukazuje, že inteligence není nutnou podmínkou struktury. To má nepříjemný důsledek. Pokud může vzniknout kosmický řád bez vědomí, pak ani lidský řád nemusí být ničím výjimečným. Jsme možná jen další vzor v dlouhé řadě.
4) Kosmická prázdnota: aktivní nic
Po všech těch fascinujících objektech přijde možná nejvíce zneklidňující fenomén: prázdnota. Mezi galaxiemi se rozprostírají obrovské kosmické dutiny, což jsou oblasti téměř bez hmoty. Nejsou chybou měření, nejsou prázdné v absolutním smyslu, ale jsou strukturální součástí vesmíru. Bez nich by galaxie netvořily filamenty a stěny, které dnes pozorujeme. Prázdnota zde není pasivní. Určuje tvar toho, co existuje.
Při pohledu na noční nebe poseté hvězdami máme dojem, že vesmír je všude plný světel. Bližší zkoumání však ukazuje pravý opak: hmota ve vesmíru je ve velkých škálách uspořádána do vláken a stěn galaxií, které obklopují nezměrné kosmické prázdnoty.
Filozoficky jde o velmi nepohodlný fakt: nicota není pouhá absence, ale aktivní faktor reality. Jsme zvyklí myslet bytí jako primární a nebytí jako sekundární. Vesmír to obrací. Možná právě proto nás prázdno děsí víc než hmota. Na obrázku je znázorněna struktura pozorovatelného vesmíru, každé vlíkno obsahuje statisíce galaxií!
5) Neintuitivní zákony vesmíru
Nakonec nejsou znepokojivé jen konkrétní objekty či struktury, ale i samotná pravidla hry, podle nichž vesmír funguje. Moderní fyzika odhalila, že vesmír se řídí zákony, které se vzpírají našim běžným představám. Zejména povaha času, prostoru a vývoje vesmíru (rozpínání) jsou velmi neintuitivní. Vesmír se tak úplně neřídí zdravým rozumem. Řídí se zákony, které jsou sice matematicky přesné, ale lidsky absurdní.
Čas není absolutní. Zpomaluje v gravitačních polích a při vysokých rychlostech. Minulost, přítomnost a budoucnost nejsou univerzální. Jsou závislé na pozorovateli. Prostor není pevná kulisa. Ohýbá se, vlní, reaguje na hmotu. To, co považujeme za prázdno, má strukturu a energii. A celý vesmír se rozpíná. Ne do něčeho, ale sám v sobě. Bez středu. Bez okraje. Bez privilegovaného místa. Tyto zákonitosti nejsou tajemné proto, že bychom je neznali. Jsou tajemné proto, že nemají lidský ekvivalent. Nemáme pro ně přirozenou zkušenost.
Když se zase na chvíli přestanu divat na hvězdy, neodnáším si pocit, že bych vesmíru porozuměl. Spíš si stále víc uvědomuji, že otázka smyslu nemusí ležet ve vzniku jevů, ale v jejich prožití. Možná mlhoviny nevznikly proto, aby byly krásné, a možná právě proto krásné jsou. A moje vědomí je místem, kde jejich existence dostává tvar, význam a zkušenost. Cítím neskonalou vděčnost (čemukoliv, co mi to umožnilo), že takovou zkušenost mohu zakusit. A to mi vlastně stačí, aniž bych znal všechny odpovědi.
