Materialismus aneb odkud se vzala hmota?

 

Když se řekne, že je někdo materialista, představíme si člověka, který lpí na svém majetku. O podobném smýšlení jsem už psal v článku o životě v luxusu, dnes bych se ale rád zaměřil na filozofický materialismus, tedy ten, jenž se zabývá podstatou hmoty, proč si na materii můžeme vlastně sáhnout a odkud se vzala. 

 

 

Co je materialismus aneb představa hmotného světa 

 

Ještě než o hmotě začneme přemýšlet, bereme ji jako samozřejmost. Svět se skládá z hmoty, která je všude kolem nás. Když se dívám na hvězdné nebe, říkaji mi, že jde o ohnivá tělesa, jejichž oheň neuhasl miliardy let. A zároveň vím, že ten samý oheň kdysi stvořil prach, z něhož jsem já, mé tělo i všechno, co na tomhle světě miluji i nenávidím. Materialismus nabízí jednoduchou jistotu, že svět je jen to, co lze změřit. Ale každé měření předpokládá mě – toho, kdo se ptá. A otázka je vždy větší než odpověď. Možná je hmota věčná. Možná vznikla z ničeho. Možná je to jen iluze vědomí. Ale jedno vím: hmota se ptát neumí. Já ano. 

 

Když mluvím o hmotném světě, mám na mysli všechno, co je uchopitelné našimi smysly, co má rozměr, váhu a tvar. Hmota je kámen, voda i tělo, ale zároveň i to, co věda redukuje na částice, energie a fyzikální zákony. Už od antiky se vedly spory o to, zda je hmota jen látka, která nese vlastnosti, nebo zda je sama o sobě základním principem světa. 

 

A právě na tomto přesvědčení stojí materialismus – filozofický směr, který tvrdí, že hmota je prvotní a jediná skutečnost, zatímco vědomí, myšlenky a duchovno jsou jen její odvozeniny.

 

Filozoficky však hmota není jen „něco na dotek“, ale spíše pojem, kterým se snažíme uchopit základ skutečnosti. Je to vše, co se nám jeví, co lze měřit, co vytváří prostor, v němž se pohybujeme. A přesto, čím hlouběji ji zkoumáme, tím více se rozpadá: z těles na molekuly, z molekul na atomy, z atomů na částice, z částic na vlny pravděpodobnosti. Hmota se nám ukazuje jako pevná i neuchopitelná zároveň – jako záhada, která je nejblíže našim smyslům a zároveň nám uniká, kdykoli ji chceme vysvětlit. 

 

 

Jak se materialismus vyvíjel

 

Když se filozofové poprvé pokusili vysvětlit svět, sáhli k tomu, co jim bylo nejbližší: voda, vzduch, oheň. Hmota byla chápána jako prvotní princip, ze kterého se všechno rodí. V tomto duchu přemýšlel Thalés, Anaximenés i Hérakleitos. Jejich úvahy působí dnes naivně, a přesto v sobě nesou klíčovou intuici: že svět má jednotný základ, který je hmotné povahy. 

 

Atomisté Leukippos a Demokritos tento základ rozvinuli do první skutečně materialistické teorie. Tvrdili, že vše je tvořeno nekonečným počtem malých a nedělitelných částic – atomů –, které víří v prázdnu a vytvářejí tak všechny věci a jevy. Hmota pro ně byla věčná, nevznikala ani nezanikala, jen se přeskupovala. Žádný božský zásah nebyl nutný. 

 

V novověku se materialismus vrací na scénu se silou, kterou mu dala věda. Hobbes tvrdil, že realita je soubor těl v pohybu, že i myšlenky jsou jen mechanické procesy. La Mettrie v 18. století šokoval tvrzením, že člověk není nic víc než složitý stroj. Takové pojetí odmítalo existenci jakéhokoli ducha odděleného od hmoty. 

 

V 19. století materialismus pronikl do politiky. Marx a Engels vytvořili teorii dialektického materialismu: hmota je prvotní, vědomí jen její odraz. Naše ideje a hodnoty nejsou podle nich ničím jiným než produktem materiálních podmínek, ve kterých žijeme. Vědomí neurčuje bytí, naopak – materiální bytí určuje vědomí. 

 

Moderní věda materialismus zdánlivě potvrdila, ale zároveň mu podrazila nohy. Einsteinova rovnice E = mc² ukázala, že hmota a energie jsou zaměnitelné. Kvantová fyzika přinesla ještě větší paradox: hmota, kterou považujeme za pevný základ, se rozpadá na pravděpodobnosti, vlny a pole. 

 

To, co bylo myšleno jako nejjednodušší vysvětlení, se ukazuje jako jedna z největších záhad.

 

 

Problém se hmotou

 

Proti představě, že hmota je základ všeho, se postavil už Platón. Podle něj jsou věci kolem nás jen nedokonalými obrazy věčných idejí. Skutečnost se tak nevyčerpává tím, co lze uchopit a změřit; naopak, to nejpodstatnější je neviditelné. Hmota je stín, nikoli světlo. 

 

Berkeley byl ještě radikálnější. Jeho slavná věta "být znamená být vnímán" popírá existenci hmoty nezávislé na vědomí. Pokud by tu nebyl nikdo, kdo vnímá, nebyl by ani svět. Hmota podle něj není prvotní, ale druhotná – stojí a padá s myslí. 

 

Kant zasadil materialismu jinou ránu. Tvrdil, že věci o sobě, tedy skutečná realita, nám zůstávají navždy skryté. My poznáváme jen jevy, které se formují v naší mysli prostřednictvím kategorií prostoru a času. Hmota, jak ji vnímáme, je tedy spíš naše vlastní konstrukce než odhalená podstata. Hegel pak obrátil materialismus naruby. Tvrdil, že základem světa není hmota, ale duch – univerzální rozum, který se uskutečňuje v dějinách. Hmota je jen prostředkem, nikoli podstatou. 

 

Všichni tito myslitelé se shodují v jednom: materialismus nedává odpověď na otázku, proč svět vůbec existuje. Může popsat mechanismy, ale smysl a původ mu unikají. A právě v tom viděli slabinu čistě hmotného pohledu na realitu.

 

Vše, na co si můžeme sáhnout, je záhada

 

Moderní kosmologie nám nabízí obraz vesmíru, který se zásadně liší od antických představ o věčné hmotě. Podle dnes nejrozšířenější teorie se vesmír zrodil před 13,8 miliardami let při velkém třesku. V nekonečně hustém a horkém bodě vznikla energie, která se během zlomku vteřiny začala rozpínat a přetvářet na elementární částice. Z nepatrné převahy hmoty nad antihmotou pak vzniklo všechno, co dnes vidíme – hvězdy, planety i naše těla. 

 

Jenže i tento model vyvolává otázky. Co bylo před velkým třeskem? Co je to za „prázdno“, v němž docházelo ke kvantovým fluktuacím, které měly stát na počátku všeho? Věda dokáže popsat mechanismus vzniku částic, ale mlčí o tom, proč se vůbec něco objevilo. "Z ničeho" se těžko chápe – i to nic už předpokládá nějaký rámec, v němž se může cosi zrodit. 

 

Navíc se ukazuje, že hmota, jak ji známe, tvoří jen malou část reality. Současná fyzika hovoří o temné hmotě a temné energii, které dohromady tvoří přes 90 % vesmíru, a přesto zůstávají neznámé. Hmota, kterou si můžeme osahat, je tedy jen zlomkem větší, záhadné skutečnosti.

 

Kvantová mechanika k tomu přidává další vrstvu paradoxu. Částice nejsou pevné „kuličky“, ale spíše pravděpodobnostní vlny, které se stávají "reálnými" až v okamžiku měření. Čím hlouběji se věda snaží hmotu rozložit na základní kameny, tím více se jí rozpadá mezi prsty. Z nejtvrdší reality se stává neuchopitelná možnost. 

 

 

Jak vidí svět Jerry Writer

 

Vy, co mě znáte nebo čtete můj blog pravidelně, víte, že já nejsem materialista, ale nebýt těchto úvah, vlastně bych k tomu možná nikdy nedošel. Také jsem vždy bral hmotný svět jako samozřejmost, jako něco, co může zpochybnit jen blázen – a tadá, nyní jsem tím bláznem, který si myslí, že hmotný svět je spíše pouhou iluzí, což ale nesnižuje jeho důležitost. Proč? 

 

Materialismus říká, že hmota je prvotní a vědomí odvozené. Já to cítím naopak: že hmota je jen jednou z forem, v nichž se vědomí projevuje. Že realita není uzavřená ve váze, objemu a číslech, ale přesahuje je. Že to, co nazývám hmotou, je vlastně jen výřez z větší skutečnosti, která se mi otevírá skrze prožívání. Nejde o popření, že svět funguje, že zákony mají konzistenci a že lidé společně sdílí realitu. Jde o to, že všechen tento hmotný svět se ukazuje jen skrze vědomí, tedy nikdy nemáme přístup k hmotě "o sobě". To, že něco působí pevně a že se v tom všichni shodneme, ještě nedokazuje, že je to samostatná substance.

 

Možná je hmota věčná, možná vznikla z ničeho, možná je to iluze. Ale když se dívám na hvězdné nebe, necítím jen ohně a gravitaci. Cítím melancholii, tajemství a lásku, které ve mně zůstávají i po těch, kdo odešli. Jak už jsem psal na začátku, hmota se ptát neumí, já ano. A právě proto nemohu přijmout, že by svět byl jen souhra částic. Pro mě je to spíš hra vědomí, které se učí poznávat samo sebe. 

 

Moje oblíbená berlička v tomto chaosu, subjektivní idealismus, říká, že svět existuje tak, jak se jeví vědomí. A fenomenologie k tomu dodává, že hmota není „něco mimo nás“, ale to, co se nám ukazuje v prožitku. Jinými slovy: hmota je formou, v níž se vědomí samo sobě dává na odiv.

 

Definitivní odpověď na otázku, co je hmota a odkud se vzala, vám nedám a nejspíš ji nikdy mít nebudu, to by bylo na Nobelovu cenu. Musíte si ji zodpovědět sami a možná, že to, jak si odpovíte, taková bude vaše skutečnost. Protože to, jak svět vnímáte, podle toho se v něm také chováte, podle toho jej prožíváte.