neděle 5. září 2021

Kontroverzí ke slávě aneb vyhrává ten, kdo přitahuje pozornost

2


 

Sláva a adorace některých celebrit se může zdát často nepochopitelná. Díváme se na to, jak někdo vyšplhal na vrcholek hory, ale nechápeme cestu, kudy se tam dostal. Mediální prostor dostávají zdánlivě nekompetentní lidé. Úspěchu dosahují ti, co míří systematicky na ty nejnižší pudy a vyzdvihují se ti, které obklopuje kontroverze. Cílem dnešního článku není házet špínu na ty, kteří jsou ve společnosti různými způsoby adorováni, ale naopak zamyslet se nad tím, že pro takové lidi již dávno není cílem uznání běžného diváka, snaha zavděčit se nebo být opravdu oblíbený. Mnohem větší sílu má dnes vliv a dosah jejich hlasu.

 

 

Haló efekt aneb nedávejme na první dojem

 

Při posuzování něčího úspěchu bychom neměli zapomínat, že většinou vidíme pouze špičku ledovce, pouhou iluzi, kdy se veškeré motivace, úsilí, zkušenosti a schopnosti dané osoby smrsknou do odsouzení na první dobrou, tedy téměř vždy mylného prvního dojmu nebo také haló efektu. První dojmy jsou plné stereotypizace a předsudků. Zářné příklady jsou vidět na poli sexualizace veřejné sféry. Je-li například slavná osobnost spojována se sexuálním skandálem nebo přitahuje pozornost na základě erotiky, odhalování či vystavování se, bývá často její kariéra přisuzována zásluze právě takového chování. Když zpěvačka Madonna vydala na svou dobu explicitní videoklip, nikdo tehdy netušil, že o pár let později se stane inspirací a standardem pro další největší umělce showbyznysu.

 

Dojem explicitnosti se postupem času stal jakousi normou pro úspěch. Stává se nástrojem pro vybočení z řady a ve výsledku je naprosto jedno, zda byl vkusný, vhodný nebo zda přijal kladné či záporné hodnocení od veřejnosti. Opakované obrazy se v hlavě diváka legitimizují, vesměs se zapomíná na jejich původ, ale nezapomíná se na jejich nositele, který si díky nim udržuje pozornost. 

 

Na podobném principu funguje také tzv. spáčský efekt. Pokud se příjemci zprávy nezamlouvá zdroj sdělení, je pravděpodobné, že toto sdělení bezprostředně odmítne. Během uplynutí nějaké doby se však spojení mezi sdělením a samotným zdrojem pomalu oslabuje – příjemce sdělení dokonce může na samotný zdroj sdělení úplně zapomenout – a negativní dojem ze zdroje se vytratí, zůstane pouze pozitivní dojem vyvolaný z daného sdělení. Možná i proto se to, co se dříve považovalo za zavrženíhodné, následně stalo výrazem uměleckého ducha.


 

Reinvention, aneb neustálé opětovné vynalezení sebe sama


Třeba na světě existuje mnoho talentovanějších zpěvaček, než je právě Madonna, ale dokázala by si udržet slávu po celá desetiletí nebýt psychologických efektů, které vyžadují neustálou reinventizaci (můj terminus technicus pro znovunabytí slávy v nejrůznějších polohách od popu, electro, country, femme fatale, melancholie, kontroverze apod.)? Vzpomeneme si ještě na Lady Gagu, když se oblékla do kostýmu z masa, nebo už ji uznáváme jako dámu ze Star is Born? 

 

Zpěvačka Miley Cyrus předváděla twerkování a sex na pódiu, aby se distancovala od éry Hany Montany, přesto by bez Disney postavičky patrně nebyla tam, kde je. Mohu vám říct, že jsem tuhle zpěvačku opravdu nesnášel, ale dnes už ji uznávám jako nositelku celkem důležitých sdělení jako: "Můj život, moje tělo – moje pravidla. Ať se ti to líbí, nebo ne." A když tedy "reinventovala" sebe samu jako rockovou divu z 80. let, začaly se mi líbit i její písně, dokonce i ty z minulých alb, protože získaly zcela nový kontext. Postupem času všemožné kontroverzní zpěvačky získaly uznání, o kterém se jiným nesnilo, ale nejspíš by nikdy nedosáhly takového vlivu, kdyby nedaly všanc svou reputaci. A samozřejmě to není jen tím – zkrátka by slavné nebyly, kdyby opravdu neuměly aspoň trochu zpívat, nicméně mohly zapadnout mezi hromadu ostatních, které také zpívat umí, ale nedokážou se prosadit.

 

Všimněme si, že lidé v showbyznysu, kteří jsou dlouhodobě populární, se často účastnili nějaké kontroverze, aby se zviditelnili, a teprve posléze začali klást důraz na umění, hloubku a nepovrchní rovinu své osobnosti. Obrácený proces by však nefungoval, protože nebýt dané kontroverze, nedosáhli by takového vlivu a dosahu.

Obecně je reputace mezi smetánkou slavných dost vrtkavá věc. Účelem uměleckých výstupů se stalo zdání. Daná osobnost přijímá několik verzí sebe samé a to, co je prezentováno, téměř nikdy není realita. I tak nelze říct, že marketing přebil autentičnost, protože nacházet neustálé polohy, přilákat zájem a pozornost a znovu-objevovat sebe samé je svým způsobem také umění. Znamená to mít spoustu nových nápadů a umět vynést něco, co už tu možná bylo, v nesčetných redesignovaných podobách.

 

Pratfall efekt je dalším psychologickým jevem, který nahrává kontroverzi ve slávě. Lze jej doslova přeložit jako padnutí na zadek. Z výzkumů vyplynulo, že člověk, který se dopustil nějaké chyby, nakonec není vnímán jako "trapák", ale naopak jako přitažlivější člověk. Paradoxně to však platí jen u těch, kteří jsou již nějakým způsobem vnímáni jako talentovaní lidé, u nichž se chyby nepředpokládají. U takových lidí se chybování začne obecně jevit jako rys lidskosti, je omluvitelnější než u průměrného či podprůměrného jedince (i kdyby šlo o naprosto stejnou situaci). Skandály výrazných osobností vzápětí začnou fungovat jako spouštěče pro empatii a stanou se tedy pomocným nástrojem.

Tímto způsobem se vesměs ubírají všichni umělci, kteří se neproslavili na základě jednoho díla a nezacyklili se tak v jediné své verzi. Je to stejné, jako když scénáristé či spisovatelé vymýšlejí nové příběhy, kterými chtějí přilákat diváky a čtenáře. Vymyslet úspěšné pokračování je opravdový oříšek. Základ je stále v nápadu a myšlení autora, jenž se snaží vytvořit něco nového, neotřelého a zajímavého. Nikdo nezůstane stejný, protože se mění na základě životních zkušeností. Jakou formou se však prezentujeme, to je už jiná věc. To, jací jsme, a to, jak se ukazujeme, jsou dvě různé bytosti.

 


Od nenávisti k adoraci


Ve společnosti se často ukazuje, že netoužíme po dokonalých bytostech, nicméně pozornost získávají ti, kteří dokážou přiznat, že pochybili a dokážou hovořit o chybách, s nimiž se mohou ostatní také ztotožnit. Nezáleží na tom, zda byla dříve osoba nenáviděná, protože tyto emoce se časem otupí, kdežto povědomí zůstane. Pomocí výše zmíněné reinventizace se tak může stát z nenáviděné osoby někdo, kdo je všeobecně přijímán.


Takového efektu si všímají i někteří političtí lídři. Jejich význam je mnohdy založen právě na popularizaci a PR marketingu. Nezáleží na tom, co říkají a dělají, ale na tom, že jsou vidět. Lidé přirozeně zapomínají na kiksy a všemožná prohlášení, ale mají v paměti nositele, který je všeobecně známý a především zdrojem pozornosti a vlivu. Ten pak nabídne "alternativní" interpretaci toho, co se vlastně stalo a na základě opakované expozice jsou mu odpouštěny činy, které by u někoho jiného neprošly.


Manipulace v podobě bagatelizace témat (simplifikace), dramatizace, celebritizace či enterteinizace (zezábavnění) je součástí populismu. Ten už ze svého názvu má co do činění s populární kulturou a přejímá tak její uplatnitelné tendence, o kterých jsem psal výše. Smyslem toho všeho ani není to, aby diváci a čtenáři zcela odkývali všechno, co vlivná osoba řekne, ale aby přemýšleli o tématech a předem nastolené agendě, a to nejlépe takovým způsobem, jakým daná osoba (a často tým, který za ní stojí) chce. Používají se jednoduché slogany, zkratky a populární názory vycházející ze sociologických průzkumů, aby se ochočilo publikum a udržela pozornost. Možná i proto někteří vlastně nechtějí být slavní, protože udržet se na výsluní může být (morálně) těžší než se jen jednou projít po červeném koberci.

 

Naše společnost funguje jako zrcadlo. To, co si volíme, je jejím odrazem, ať už to jsou politici nebo jiné známé osobnosti. Možná že na některé, dle našeho mínění, pseudocelebrity házíme špínu, ale třeba jde zkrátka o záležitost jednoduché poptávky. Opravdu by byli tak významní, kdyby nechápali, jak se v daných kruzích pohybovat a co vlastně lidé chtějí vidět a slyšet? Čím se vlastně provinili, když jsou jen zprostředkovatelé sdělení, které ostatní přitahuje? Ve světě plném divadel vydělává to, kam si lidé kupují vstupenky.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

2 komentáře:

  1. Velmi zajímavé myšlení. Někdy se na to díváme z té jedné strany, z té naší a ani si neuvědomíme pohled té druhé strany. A u těchto umělců to bývá hodně častý, někdo je odsuzuje na základě toho, co dělají, co propagují. Ale jak jsi sám napsal, právě proto jsou někteří tak slavní.
    Ono když se podívám na lidi, co mají nějaký ten skandál, tak bych zjistila, že ten člověk je pak vyhledáván nebo tedy spíš to, co tvoří. Kdežto lidé, co sice jsou dobří a mají, co sdělit, ale nejsou moc vidět někde v médiích, tak potom na ně narazím víceméně náhodně.
    Pak tu je další věc v tom, že média dost často všechno rozmazávají a pro umělce musí být někdy dost těžké, protože můžou být i pod tlakem, ať už médií nebo někoho, kdo je nad nimi.
    Nedivím se, že někteří lidé ani nemají zájem být slavní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidím to podobně. Ale stejně si tak nějak myslím, že člověk si tu cestu i k těm méně známým najde, pokud s nimi sdílí stejný světonázor. Já svůj blog příliš nepropaguji, jen přidávám články na sociální sítě, a čtenáři si mě našli. Je to zvláštní kouzlo!
      Moc děkuji za komentář, zdraví Jerry :)

      Vymazat