sobota 13. února 2021

6 důvodů, proč nejsem slavný

10

 
Někdy si představuji, jaké by to bylo být slavný. Neřekl bych, že jsem v téhle idealizaci nějak výjimečný. Od doby, co se svět stal jakýmsi tržištěm o pozornost a virtuální realita začala více a více ovlivňovat náš běžný život, se mnohým zdá o slávě a popularitě jako o cíli, jehož je třeba dosáhnout, abychom neskončili v naprostém propadlišti zapomenutí a neviditelní, čemuž se stejně většina z nás nevyhne.
 
 

1) Moc toho neumím

Věřím tomu, že sláva je zbytečná, pokud není užitečná, tedy pokud někomu dalšímu nepřinese třeba pocit radosti, poznání nebo zábavy. Je to takové přesvědčení, které mi říká, že sláva by se měla pojit s uznáním a uznání je třeba si zasloužit. Abyste si uznání zasloužili, musíte být v něčem opravdu dobří a umět něco neobyčejného. Už ze statistiky vyplývá, že většina lidí, mezi níž patřím i já, patří spíše do té obyčejné kategorie, kteří se slavnými nestanou. 

 

Určitě je mezi námi spousta těch, kteří toho také moc neumí, přesto jsou velice populární. Sen nejednoho teenagera je zřejmě být slavný bez jakékoliv snahy v závislosti na počtu lajků či sledovanosti. Nedivím se, že se zvyšuje počet psychických nemocí, když se kolikrát zdá, že slavný může být úplně kdokoliv, zatímco my ne. Faktem je, že pro všechno se musí něco udělat, byť by to znamenalo dělat blbosti. 


Přiznám se, že bych byl moc rád, kdybych se proslavil za nějaké dílo, vydal bych třeba knihy nebo měl obrovský čtenářský dosah, abych věděl, že to, co rád dělám a má pro mě velký význam, má význam i pro spousty dalších lidí, ovšem stejně tak budu rád, když se budu cítit užitečně pro toho, kdo mi vyplácí mzdu.


2) Nechci být středem pozornosti

Sláva je dělaná spíše pro extroverty, kteří se dokážou prosazovat a získat pozornost lidí pro sebe. Ti, co rádi přednášejí, umí se prodat, vyjadřovat, být vtipní nebo zajímaví. Mohl bych třeba natočit video o tom, jak si vyliju sklenici s vodou na hlavu, ale ani to by už dneska nikoho nepřekvapilo. Získávat pozornost a druhé na svou stranu je velké komunikační umění, bohužel pro mě se to vždy promění v pocit podbízivosti, nízkého sebevědomí nebo trapnosti. 

 

Celý život se pohybuji v rozkolu s přáním být za něco uznáván, ale zároveň nebýt příliš vidět. Východisko je v tom být uznáván lidmi, kterým důvěřuji a považuji je za přátele.
 

Čím více graduje moje snaha o pozornost, tím se zvyšuje intenzita nevhodných slov, která pronáším, a tragika celého mého vystupování. Ten pocit bych přirovnal k tomu, když se opijete někde v baru, tancujete na parketu a druhý den se zahrabete do peřin a plánujete už nikdy nevylézt.



3) Nemám hollywoodský úsměv

Do kolonky absence hollywoodského úsměvu nepočítám jen to, že nemám dokonalý chrup, jenž by vás ozářil už za rohem, ale že celkově nemám predispozice nebo možná dostatečnou snahu proto, abych vypadal jako hvězda z plakátu. Pivní pupek, neustálá shrbenost za počítačem, zvětšující se kouty a celodenní ranní vlasy tomu také nepomáhají. A cvičení mi vydrželo vždycky jenom chvíli, takže to bude asi další důvod, proč slavný nejsem a nebudu.

 

Popularita krásných hvězd je podle mě jedna z nejtěžších, neboť je vždy závislá na druhých lidech. Člověk se musí hlídat, být ve střehu, jak vypadá, jak působí a být takový, jak ho druzí chtějí vidět. A je velice jednoduše nahraditelná.
 

Celá touha po slávě je často vedena závistí místo přejícnosti, což vždy více vypovídá o nás než o člověku, který si podle nás slávu nezaslouží. Chceme být jiní, než jací jsme, abychom se někomu zavděčovali. Je to hon za tím být perfektní, a ten nikdy nedopadne dobře.



4) Vím, že nic nevím

Dalším znakem průměrnosti až podprůměrnosti je absence znalostí, které bych mohl předávat. Když už o něčem píšu, většinou to vychází pouze ze subjektivního vnímání světa, filozofuji nad věcmi, nad nimiž může vlastně každý filozofovat sám a když se snažím předat něco, co jsem se naučil, jsem si jistý, že by se našla řada těch, co to stejně budou umět lépe a výstižněji. Takže sláva, že bych objevil něco nového, se mě zřejmě také netýká.
 

5) Nežiju moc zajímavý život

I když mi někdy připadá, že se potácím z jednoho dramatu do druhého nebo zažívám něco, co by snad nikdo ani nedovedl vymyslet, faktem je, že nežiju tak neobvyklý a zajímavý život, abych se tím mohl proslavit. Slavní lidé, kteří se proslavili tím, že jsou zajímaví, mají obvykle nějaký inspirativní příběh, vykonali nějaké zásadní rozhodnutí, překonali složitou překážku nebo něco velkého vybudovali.

Nechci o sobě tvrdit, že jsem nudná troska, ale můj životní příběh zase tolik nevyniká od příběhů jiných lidí. Jsou v něm radosti i smutky, deprese i štěstí, láska i bolest, úspěchy i chyby. A to, že na těchto věcech nechci nic moc měnit, je pravděpodobně další z důvodů, proč slavný nebudu.
 

6) Vlastně nechci být slavný

Pokaždé, když se nad slávou zamýšlím víc do hloubky, zjišťuji, že její představa je prostě mnohem hezčí než všechno to, co by skutečně obnášela. Jsou lidé, které obdivují tisíce sledujících, ale nenacházejí slávu u těch nejbližších lidí kolem sebe. Někteří se nemohou podívat do zrcadla kvůli tomu, co pro slávu museli udělat. Další se snaží dostat do bulváru, aby se s ním pak soudili. Někteří chtějí, aby je druzí měli rádi, protože nemají rádi sami sebe.
 
Asi musí být příjemné být zavalen lichotkami, obdivem, uznáním, bohatstvím a podporou, komu by se to nelíbilo? Je ale také naprosto v pořádku ničím takovým zavalen nebýt. Holt, jsme tu i my, kteří jsou někdy zavaleni pochybnostmi, starostmi nebo všedností, kteří třeba neuděláme díru do světa, naštěstí sláva není podmínkou ke štěstí a máme-li to v sobě, plní pochybností, starostí i všedností bychom mohli být i se statisíci fanoušky, kteří by nás za to nesmyslně obdivovali. Moje sláva by tedy nebyla záviděníhodná stejně.

Někdy mi připadá, jako by člověk musel obhajovat svoji obyčejnost, protože společenské nároky, dennodenní srovnávání a komentáře odborníků o tom, jak by svět měl vypadat jinak, k tomu vlastně nabádají. Někdy tak ani nemusí být naším přáním proslavit se, ale stává se to pro nás honbou za tím něco dokazovat – ať už sobě, nebo ostatním.

 

Předpokladem ke slávě je zřejmě touha slavným být, ovšem asi se všemi náležitostmi a odpovědností, která by s tím souvisela. Thoreau požádal, ať mu radši místo lásky, peněz, víry, slávy či poctivosti dají pravdu. Věřím, že na slávu by se mělo – asi jako na všechno – dívat s odstupem. Veškerá autenticita vychází na povrch s časem, sláva ostatního zapadne a je to tak přirozené a normální. Jsem si jistý, že je spousta lidí, která by si přála žít normálně, protože obyčejnost přináší do života jednu cennou hodnotu, kterou je klid, a někdy je i patnáct minut klidu lepších než patnáct minut slávy.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

10 komentářů:

  1. A zrovna ty by sis slávu zasloužil. Pravidelně čtu tvoje články a měla jsem čest číst i knihy a jsem vždy nadšená :)
    Anet

    OdpovědětSmazat
  2. Slavní lidé jsou často velmi osamělí a nešťastní. Když toho člověk neumí správně využít (težko říct, jsk se to dělá, možná jsou to jen další okolnosti, možná je to povahou člověka), tak sláva může přinést nešťastný život.
    Ale lidi, co jsou takoví i neslavní, tak těm by to pomoct mohlo�� asi lepší osamělý slavný, než osamělý neslavný

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Řekl bych, že kámen úrazu může být v tom, že slavní lidé mají těžší rozpoznat, kdo se s nimi baví opravdu kvůli jejich osobnosti, anebo jen kvůli slávě.

      Smazat
  3. Ano důvody, proč většina z nás slavných nebude. :) Většina lidí občas sní o slávě, bohatství. Jsou lidé, kteří si zaslouží dostat se do podvědomí lidí, tobě bych to moc přála, ale otázkou zůstává, zda by to ti lidé sami chtěli.
    Myslím, že někteří slavní by byli rádi, kdyby slavní nebyli a měli chvíli klidu. Chápu proč někteří píší pod pseudonymy. U knih je výhodou, že nemusíš psát pod svým vlastním jménem, ale v televizi tě uvidí každý.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Možná je to také hezký ukazatel toho, že lidé často chtějí hlavně to, co nemají, a přestávají být vděční za to, co mají. Klid a soukromí spousta z nás bere jako samozřejmé, dokud o ně nepřijdeme.
      Děkuji za milý komentář, zdraví Jerry :)

      Smazat
  4. Upřímně v mnoha věcechc s tebou souhlasím. Ano, myšlenka slávy je líbivá, ale za tu ztrátu soukromí a klidu opravdu nestojí...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Někdy je fajn si uvědomit, jak vzácné je to, co je někdy takto prosté, přestože nás společenský tlak někam pořád žene, abychom vynikali, byli vidět a neustále se nějak prosazovali. Možná to i závisí na povaze člověka, někdo miluje být středem pozornosti, ale jsem rád, že tu očividně nejsem sám, pro koho tohle zase není tolik důležité a priority má trochu jinde :-)

      Smazat
  5. Ty si slávu zasloužíš, píšeš fakt suprově!:) Ale také bych nechtěla ztratit klid a soukromí. Jsem spíše introvertka.

    OdpovědětSmazat