pondělí 18. listopadu 2019

Jsem barvoslepý aneb všichni vidíme svět jinak


Patřím do té skvadry lidí, která je barvoslepá. Namalujte oblohu fialově, já si toho nevšimnu. Kdyby tráva zčervenala určitým odstínem, pořád ji budu chválit, jak se hezky zelená. Na základní škole jsem dostal kouli z anglických barev, protože učitelka je chtěla značit pastelkami a já nevěděl, která je která, přestože jsem slovíčka znal, ale styděl jsem se to přiznat. Teď už to mám jako malou superschopnost, málokdo tomu totiž věří.


Co je daltonismus


Daltonismus je odborný název pro barvoslepost, neboli poruchu barevného vidění oka. Podle statistik je barvoslepých zhruba 8 % mužů a 0,5 % žen, tudíž všechny narážky na to, jak ženy lépe rozeznají barvy od lososové po mahagonovou, jsou pravdivé. Případy, že je někdo zcela barvoslepý (tedy že by viděl např. černobíle, tzv. monochromazie) jsou ovšem velice vzácné. Obvykle člověk trpící daltonismem nerozezná jen konkrétní barvy nebo odstíny.

Nejčastější typy barvosleposti se týkají zelené, modré a červené barvy. Nejde ani tak o to, že bychom my, barvoslepí jedinci, tyto barvy nevnímali, ale může se nám celkem snadno stát, že je zaměníme. Paleta mé barvosleposti je přesto pestrá. Nerozeznám určité odstíny zelené a červené, modré a fialové, červené a hnědé, a dokonce ani šedé a růžové! Nemohu říct, že by to nějak významně ovlivňovalo můj každodenní život (odstíny na semaforech jsou proti této časté vadě třeba imunní a i kdyby ne, lehce si zapamatujete, že zelená je dole), ale je pravda, že z toho vzniknou občas otravné sociální situace.

Pokud nevíte, zda nejste náhodou barvoslepí, zkuste třeba tento test. Obvykle se dělá už u dětského lékaře, ale třeba moje doktorka na něj rezignovala, takže jsem o tom velmi dlouho neměl ponětí. 

Barvoslepost ve společnosti


Ano, otravné je věčné testování od kamarádů, že opravdu danou barvu nerozeznám. "Jaké mám tričko? Jaká to je zeď? A jak vidíš tuhle barvu?" Někdy se trefím, ale jindy jsem úplně mimo. Nedávno jsem zůstal v šoku, když jsem se dozvěděl, že známá facebooková kočička Pusheen není růžová, ale šedá. Pravděpodobně tedy vidím svět zcela jinak než třeba člověk, který právě čte tenhle článek. 

Největší problémy mi dělá barvoslepost v grafických programech. Říkám si "jakýpak to hezký barevný filtr", ale já vlastně netuším, jak ho vidíte vy. Tvořím si své barvy dle toho, jak je vidím já – krása je přeci v očích pozorovatele, byť je pozorovatel tupý na základní barvy.

Problém s barvoslepostí je tedy spíše sociálním problémem než zdravotním, jako spousta dalších podivných věcí, kterými disponuji. Když se vás lidi ptají, jaké barvy vidíte, nemůžete jim to popsat, protože je jednoduše nerozeznáte. Zkuste na papír slovy popsat žlutou barvu. A možná, že kdybychom si vyměnili oči, stejně bych dané barvy nerozeznal, protože vaše modrá může být jiná než modrá, kterou vidím já.

Vidíme svět jinak


Chtěl bych vám popsat, jak vidím svět kolem sebe, ale nejde to. Je tedy lepší, když si každý vnímáme vlastní svět a necháme druhé, aby ho vnímali svým způsobem, protože své vidění světa stejně nepřenesete. V tomhle smyslu mě napadají různé filozofické úvahy, jak si můžeme být jisti, že naše hnědá je hnědá pro někoho dalšího. A že vůbec to, co kolem sebe vidíme my, vidí i další lidé. Všechno totiž prochází skrz naše oko. A jakékoli další smysly jsou závislé na našich smyslových orgánech, které fungují různorodě.

Někomu zelenina chutná, jiného odpuzuje. Někomu dělá problém otevřít PET lahev, pro druhého to je hračka. Někomu se líbí metal, druhému opera v závislosti na jeho uších. Někomu je zima, jinému teplo. A můj děda třeba neměl čich, takže mu nedělalo jít problém po komkoli na toaletu!

Vtip je v tom, že celý náš svět vnímá každý po svém, ale stejně se ho naše společnost snaží unifikovat do jedné konformní podoby. A to jsem teprve jen u smyslů; co když přijdou na řadu naše myšlenky, víra, politika a hodnotové postoje! Všechno jsou to filtry, které nasáváme a různorodě interpretujeme. A když o nějaký smysl člověk přijde, obvykle se mu znásobí smysl jiný. Příroda to má celkem inteligentně vymyšlené, nemyslíte?

Jak moc vlastně vidíme svět jinak? A co když zkrátka interpretujeme svět jen podle zkreslených informací, které náš mozek čerpá z filtru smyslových orgánů, čímž si vlastně tvoříme svou vlastní realitu? No, možná už zacházím zase příliš daleko, ale baví mě nad těmito věcmi přemýšlet. A pokud jste také barvoslepí, nezoufejte – udělejte si pestrý a barevný především svůj život, to ostatní je jen rychlý nepodstatný soud. Jen se podívejte, jaké kouzlo dokážou vyčarovat třeba černobílé snímky a jak vnímaví dokážou být slepí lidé.

2 komentáře:

  1. Velmi zajímavé téma. Nikdy jsem si neuměla představit, jak vlastně barvoslepost funguje. Ale postupem času jsem zjistila, že každý člověk vidí barvy úplně jinak. Což ti dojde až v případě, že se někým začneš dohadovat o konkrétní barvě a začneš uvažovat, zda prostě špatně vidíš. A časem ti dojde při dalších případech, že každý jen vidíte to své a že barvy každý vnímá jinak. Pro někoho je odstínů jedné barvy minimum, pro jiného je jich hodně. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Škoda, že to není nijak léčitelné. Zajímalo by mě, jak vidí lidé, kteří rozeznají všechny barvy.

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.