úterý 26. listopadu 2019

Společnost konzumu: Vše lehce dostupné a nahraditelné


Čím více možností, tím těžší volba. Společnost se dostala do fáze, kdy je všechno snadno dostupné. To je ona demokracie, kterou jsme vždycky chtěli, ale se kterou je někdy složité naučit se žít. Proč? Protože je snazší, když nám někdo řekne, co máme dělat. Když se o nás někdo stará. Když se nemusíme tolik snažit. Ale není to svobodnější. Svoboda přichází s odpovědností za naše vlastní volby. Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová řekla něco, co ve mě stále rezonuje: "Kdo od změn v roce 1989 čekal, že přinesou nové možnosti, dočkal se. Kdo očekával, že to bude automaticky znamenat jen vývoj k lepšímu, zákonitě se musel dožít zklamání. Demokracie je příležitost, nikoli záruka úspěchu."


Společnost plná příležitostí


Dočkali jsme se příležitostí. Pomocí mobilního telefonu můžeme objednat cokoliv odkudkoliv, můžeme procestovat svět, smíme všichni psát blogy a svobodně se vyjadřovat, sdružovat se, přijímat a mazat kontakty, sehnat si rande na dnešní večer, nechat si přivést jídlo až pod nos, měnit práci, být na volné noze, měnit oblečení, přátele a všechno, co nám aktuálně nevyhovuje.

Máme tolik příležitostí, až se vytrácí jakási vzácnost. Za to však nemůže svoboda, kterou máme, ale způsob nahlížení na to, co si vybíráme. Čím více možností máme, tím těžší je vybrat si jednu, která bude ta správná pro náš život, a tím snadnější je ji nahradit jinou možností. Honíme se za štěstím, protože jej vidíme všude jinde než tam, kde zrovna jsme.

Variace nepřeberných možností vede ke srovnávání, z něhož jsme nešťastní. Který svetr si koupíme? Je to jedno, nakonec stejně skončí někde vzadu ve skříni zahrabaný hromadou dalšího oblečení. S kým budeme? Je to jedno, nakonec nám začnou vadit chyby, které nemá člověk ze seznamky, co se pohybuje pár metrů daleko. Kam poletíme, abychom nasbírali fotky jako Pokémony? Je to jedno, protože budou tací, kteří navštíví daleko exotičtější místa. Z věcí, jež by nám měly dělat radost, se stávají statistiky. Čím více je obměňujeme a nahrazujeme, tím jsme vůči nim otupělejší a méně si jich dokážeme vážit.

Jaký život si vybrat?


Můžeme být vším. Tedy pokud zvolíme správné životní volby. Ale chceme být tím, kým jsme, nebo někým jiným? Společnost je plná lákadel, které nám říkají, co máme cítit, jak máme vypadat, jak se chovat, o co se zajímat, jakou rodinu máme mít, aby vypadala jako z piksly od cereálií. Mezi všemi variacemi a paralelními vesmíry, kde jsme zvolili jiné cesty, je teď na nás, abychom vybrali tu svou.

Hledání autenticity v dnešní době je složité. Neustále se inspirujeme společností, až vlastně nevíme, které myšlenky vycházejí z nás, a které jsou jen něčím, co nám je podsouváno. Zaměřujeme se na to, co nemáme, na ideální představy, které jsou vyříznuté v reklamách a sociálních sítích. Ve formách, za jejichž rámečky nevidíme, a tudíž neznáme pravdu.

Technologie a materialismus pohltily duchovní hodnoty, které se považují za obecné plkání. Věci se stávají symbolem bohatství, čísla symbolem úspěchu a krása symbolem hezkých vztahů. Všechno je tak blízko, v našich kapesních přístrojích, a stejně jsme všichni tak vzdálení, že naše mobily přerušují osobní kontakty.

Konzumní společnost


Konzumní společnost je taková, ve které se stále rostoucí konzum materiálních statků stává dominantním kultem a také měřítkem a hodnotou úspěchu. Sociální status se získává z dojmů, krásy a jakési estetičnosti toho, jak umíme hospodařit s našim majetkem. Nejde ani o to, že bychom dané věci potřebovali. Spotřebováváme zboží jen proto, abychom jej spotřebovali. Stává se účelem samo o sobě.

Ano, všichni sice podvědomě známe hodnoty, kterými bychom se rádi řídili, ale stejně jsme vláčeni v davech a souzeni. Co na tom, že ten, kdo soudí, toho vypovídá vždy více sám o sobě než o tom, koho soudí. Přebíráme cizí pohledy a perspektivu cizích životů, protože vlastní život těžko poznáváme. Z nepřeberných možností nenacházíme možnost být někým a stáváme se nikým. Mlhou ve společenských konvencích. Docházíme do stavu, kdy si někteří nejsou vědomí ani vlastním pohlavím a stávají se gender fluidními, protože je zde svoboda nevybrat si.

V konzumní společnosti můžeme být, kým chceme, ale problém je, že často nevíme, kým vlastně chceme být, natož kdo jsme teď. Individualita se stává prchavou a nežádoucí záležitostí a to, co bylo undergroundem, se stává hipsterstvím. 

Nespokojenost s přítomností


Vybíráme si. Vybíráme, vybíráme. Pořád dokola. Točíme se v kruzích. Říkáme si "co by kdyby", jaké jsou jiné možnosti než ta, kterou jsme si vybrali. Nebyl bych šťastnější, kdybych udělal něco jinak? Kdybych si koupil něco jiného, kdybych žil s někým jiným, kdybych utrácel za něco jiného, kdybych pracoval jinde, kdybych vypadal jinak, kdybych měl jinou povahu. Všechno se snažíme opravovat, ale spíše jen nahrazujeme jednu variaci tou druhou, abychom pořád docházeli ke stejnému závěru.

Jak z tohoto bludného kruhu ven? Možná je na čase přestat lhát sami sobě, že štěstí nás čeká někde jinde než tam, kde jsme právě teď. Že spoustu věcí nemáme, nedokážeme, nekoupíme, nevyřešíme, ale to neznamená, že musíme být nespokojení. Lidé nemají rádi sami sebe za chyby, které druzí na první pohled nemají, a ještě hůře se někdy oceníme za to, co se nám povedlo, protože vždycky je někdo lepší, kdo nás vyzve na souboj. Ale naším cílem přeci není svádět nekonečný boj.

Někdy držíme provaz tak moc pevně, že je lepší ho pustit, abychom si nerozdrásali vlastní ruce. Cesta k sebepoznání je nepříjemná, protože vyžaduje, abychom byli upřímní sami k sobě a přiznali si vše, na co nestačíme a co možná nezvládáme. Všichni děláme chyby, ale jen ti, kteří si je dokáží přiznat, je nakonec mohou proměnit v další nové příležitosti, ve vědomé a svobodné volby. Zakončím to neuvěřitelným klišé, ale nakonec všichni chceme hlubokou lásku, jen ji občas marně hledáme v podobách a symbolech někde ve společnosti, místo sami v sobě.

2 komentáře:

  1. Tak brzy budeme mít svátky konzumu - Vánoce, že...
    Aneb: kup tohle, a tohle, a ještě tohle... a dej si Pilsner a Coca - colu a dej si lososa a zážitky ze Slevomatu a barevný sliz děckám a čůrající panenku a... a... no protože bez toho to nebudou ty pravé Vánoce!
    A pod čarou - vybydluj planetu pořizováním dalších a dalších blbostí (ať nám roste DHP), o kterých když nic nevíš, ani tě nenapadne, že bys je potřeboval... a tvoř další a další odpad.
    Hlavně si užít, vše mít a všude být, po nás potopa... jo, milujem své děti, ale klidně jim předáme vydrancovanou zabetonovanou neplodnou Zem...
    Je mi z toho smutno.
    Je nejlepší doba, co kdy byla, dlouhodobě u nás bez válek, je co jíst, pít, kde přebýt zimu v teple. Děti nám běžně neumírají jako dřív,léčit se dá kde co, partnery si můžem vybrat sami napříč společenskými vrstvami, informací o kde čem plný net. Kdo se v tom nedokáže v delším čase zorientovat a najít si svoje štěstí v životě, ten snad musí mít psychiatrickou diagnozu, nebo nevím...
    Jen to chce nebýt líný, mít soudnost, sebedisciplínu, trochu skromnosti, vděčnosti za to vše výše a trošku sebekritiky. Je to tak moc?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Líbí se mi ta myšlenka, že máme tu nejlepší dobu. Ona neukotvenost a neschopnost spokojit se možná vychází právě z toho, že zapomínáme na to, jak vzácná je samotná svoboda, v níž žijeme. Je to ovšem stejný princip jako u deprese, nezáleží, jestli jste chudý Afričan, nebo rocková hvězda, je to stav mysli.
      Děkuji za zajímavý komentář, zdraví Jerry :-)

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.