O psychosomatiku se zajímám odnepaměti. Je to stále tajemná a neprobádaná oblast našeho zdraví, která je ale podle všeho klíčová při léčbě všemožných nemocí. Vlastně neexistuje nemoc, která by nebyla psychosomatická, jak říká i Radkin Honzák ve svých přednáškách, protože každá nemoc v nás nějak psychicky i sociálně rezonuje. Jenže je moc zjednodušující říct, že nemoc vyvolal náš psychosociální stav, stále se musíme držet nohama na zemi. A poznatky z Psychosomatické prvouky jsou k tomu podle mě skvělým základem.
Kdo je Radkin Honzák
Radkin Honzák patří k nejvýraznějším osobnostem české medicíny a psychologie. Narodil se roku 1939 a celý svůj profesní život zasvětil psychiatrii, psychosomatice a osvětě duševního zdraví. Působí jako lékař, pedagog, publicista i popularizátor vědy – člověk, který umí o psychice mluvit srozumitelně, ale bez zjednodušování. Jeho styl je lidský, laskavě ironický a prostý odborné nabubřelosti, přesto plný odborného přesahu a životní moudrosti.
V medicíně se stal průkopníkem přístupu, který propojuje tělo a duši – tedy toho, co se dnes shrnuje pod pojmem psychosomatika. Na rozdíl od mnoha lékařů své generace odmítl vnímat člověka jako pouhou biologickou schránku. Zajímal se o souvislosti mezi psychickými stavy, mezilidskými vztahy a tělesnými symptomy. V tom navázal na tradici zakladatelů celostní medicíny, ale obohatil ji o zkušenost psychiatra, který denně vidí, jak úzkost, stres nebo nenaplněné potřeby proměňují tělo v mluvčího duše.
Mimo klinickou praxi je známý i jako autor a řečník. Vydal desítky knih a rozhovorů, od odborných publikací po populárně-naučné eseje o lidské psychice, emocích a smyslu života. V jeho projevech se často objevuje nadhled, humor i určité smíření s lidskou nedokonalostí. Honzák nikdy nestavěl psychiatrii na piedestal vědy, která má odpovědi na všechno; naopak zdůrazňoval, že zdraví není trvalý stav, ale proces vyvažování těla a duše v neustálém dialogu. Jeho osobnost se stala symbolem moudrosti lékaře, který zůstal člověkem s empatií, ale i s ostrým jazykem vůči absurditám současné společnosti.
Psychosomatická prvouka
Kniha není napsaná jako učebnice plná pojmů, ale spíše jako soubor postřehů, příběhů a úvah, které mají člověka dovést k hlubšímu porozumění. Jedna z úvodních kapitol, Enterální mozek a mikrobiom, bourá představu, že myšlení se odehrává výhradně v hlavě. Honzák vysvětluje, že naše střeva nejsou jen trubka na trávení, ale komplexní systém neuronů a mikroorganismů, které komunikují s mozkem prostřednictvím nervu bloudivého. Jinými slovy, když máme špatný pocit v břiše, není to metafora, ale reálný signál. Rovnováha mikrobiomu se tak stává základem psychické stability, a proto autor nešetří kritikou moderního životního stylu, který střevní mikroflóru ničí antibiotiky, stresem i fastfoodem.
Velmi zásadní je podle mě část věnovaná emocím. Autor se drží toho, co je probádané, ale myslím, že každého čtenáře napadne, že emoce mají na naše zdraví dopad mnohem větší, než vědci změřili. Nicméně přijde mi důležité shrnout, o jakých emocích se v knize píše:
- Láska podle Honzáka stojí na hormonální triádě oxytocin–dopamin–serotonin. Aktivuje parasympatikus, tedy systém klidu a regenerace. Při lásce se zpomaluje tep, rozšiřují cévy, tělo se doslova „otevírá“. Oxytocin zvyšuje důvěru a snižuje hladinu stresových hormonů, proto dlouhodobý nedostatek lásky či blízkosti může vést ke zvýšené hladině kortizolu, oslabení imunity a větší náchylnosti k nemocem.
- Strach naopak mobilizuje tělo k přežití. Aktivuje hypothalamus, hypofýzu a nadledviny, tzv. HPA osu. Výsledkem je zvýšený adrenalin, kortizol a glukóza v krvi, připravenost k útěku nebo boji. Krátkodobě jde o adaptivní mechanismus, dlouhodobě však devastuje, přetěžuje srdce, zvyšuje tlak a narušuje imunitní reakce. Chronicky vystresovaný člověk je tak doslova biochemicky otravený vlastním strachem.
- Hněv má podobný základ jako strach, ale liší se v tom, že aktivuje spíše sympatickou část nervové soustavy směrem ven – připravuje k akci. Dochází k nárůstu adrenalinu, napětí svalů a zvýšení krevního průtoku do končetin. Potlačený hněv se mění v napětí, bolest hlavy, zvýšený tlak, někdy až autoimunitní reakce.
- Údiv spouští aktivaci retikulární formace a uvolňuje dopamin, mozek je krátce v pohotovosti, ale ne v ohrožení. Tento stav zvyšuje pozornost a kognitivní plasticitu. Lidé, kteří si údiv dovolují, bývají psychicky odolnější; jejich mozek se méně uzavírá do úzkostných schémat.
- Smutek je z biologického hlediska útlumová reakce. Dochází ke snížení serotoninu a dopaminu, tělo zpomaluje, aby mohlo zpracovat ztrátu. Pokud tento proces není přerušen, má očistný efekt. Potlačovaný smutek však může přejít do chronického stresu, depresivních stavů a somatických potíží, typicky bolesti na hrudi, ztížené dýchání nebo únava.
- Hnus je evoluční ochranný mechanismus, který chrání tělo před toxiny. Aktivuje insulu, která zpracovává i morální averzi. Honzák zde upozorňuje na zajímavou paralelu: mozek reaguje podobně na zkažené jídlo jako na zkažený charakter. „Zhnusení“ může tedy být i morální reakcí těla.
- Radost má měřitelný neurochemický podpis – zvýšenou hladinu dopaminu, endorfinů a oxytocinu. Tyto látky nejen zlepšují náladu, ale podporují imunitní systém, regeneraci tkání a stabilitu srdečního rytmu. Lidé, kteří se dokážou radovat, mají prokazatelně nižší riziko kardiovaskulárních onemocnění.
- Důvěra souvisí s oxytocinem, ale i s aktivitou prefrontální kůry, která tlumí amygdalu – centrum strachu. Důvěřující mozek se uklidňuje a vytváří prostředí pro léčbu. Honzák to dokládá i na výzkumech terapeutických vztahů: pacient, který věří lékaři, má lepší fyziologickou odpověď na léčbu.
- Pýcha, stud a vina tvoří trojici se silným psychosomatickým dopadem. Pýcha zvyšuje testosteron a dopamin, ale v přebytku vede k agresivitě a ztrátě sebereflexe. Stud aktivuje amygdalu a centrum bolesti, tělo reaguje podobně, jako by bylo zraněno. Vina vyvolává trvalé napětí, zadržování dechu a poruchy trávení.
Empatický rozhovor, dotek či důvěra zvyšují hladinu oxytocinu a tlumí stresovou reakci, zatímco strach, napětí a samota doslova „otravují“ tělo kortizolem. Spánek, placebo efekt či funkční poruchy typu dráždivého tračníku nebo psychogenního kašle pak nejsou izolované jevy, ale různé formy stejného jazyka těla, které reaguje na přetížení nervové soustavy. Honzák přitom staví na výzkumech – od aktivace HPA osy po vliv amygdaly – a dokazuje, že psychosomatika není esoterika, ale exaktní věda o rovnováze organismu.
V závěrečných kapitolách Honzák přechází do temnějších, ale nesmírně zajímavých vod, k hraničním oblastem lidské psychiky, kde se tělo a duše proplétají až k absurditě. Popisuje například depersonalizaci, tedy stav, kdy člověk ztrácí pocit vlastního „já“ a pozoruje se zvenčí. Jde o obranný mechanismus mozku při přetížení, kdy se psychika odpojuje od emocí, aby přežila. Podobně se věnuje psychopatii, kterou interpretuje ne jako zlo, ale jako deficit empatie spojený s odlišnou aktivitou amygdaly a prefrontální kůry – mozek psychopata doslova necítí následky svých činů.
V části o apotemnofílii (touha po amputaci zdravé končetiny) a Othellově syndromu (chorobná žárlivost) ukazuje, že hranice mezi duševním a tělesným je znovu propustná: mozek vytváří falešné tělesné mapy a halucinované jistoty, které mají pro nemocného absolutní realitu. Stejně precizně popisuje kompulzivní poruchy jako cyklus úzkosti a úlevy, řízený dopaminem a serotoninem, či Münchhausenův syndrom, kdy člověk vědomě vyvolává nemoc, aby získal pozornost a péči – patologickou formu lidské potřeby být viděn. A nakonec Couvade syndrom, při němž muži prožívají psychosomatické těhotenské příznaky svých partnerek, slouží jako bizarní, ale výmluvný důkaz síly empatie.
Radkin Honzák nejen na těchto případech demonstruje, že i extrémy lidského chování mají fyziologické kořeny a že hranice mezi tělem a duší není čára, ale membrána – citlivá, propustná a fascinující. Myslím, že kniha minimálně dovede člověka k většímu uvědomnění si, že naše tělo není stroj, který by pracoval ve vakuu, ale že čerpá ze všeho, co mu dáme, ukážeme, co procítíme. A na rozdíl od ezoteriky k tomu přidává vědecký základ.
