neděle 11. listopadu 2018

Pacifismus a jeho reflexe v běžném životě


V den stého výročí konce první světové války mě napadlo sepsat článek o tom, jak důležitý je pacifismus nejen ve světových událostech, ale také v našem osobním životě. Nemusím se datovat do šedesátých let hippies, abych pravil, že součástí mé životní filozofie je dosahovat všeho především mírovou cestou. Mírová cesta se však pro mě nerovná politice appeasementu, která se vyznačuje především ústupkem agresivním stranám. Ta koneckonců, využijeme-li paralelu s válečnou historií, neměla užitek ani ve 30. letech, kdy vyústila v Mnichovskou dohodu.

Co je pacifismus a kdo je pacifista


Na začátek je třeba trochu upevnit terminologii a povědět si něco o tom, co znamená být pacifistou. Původně se pacifismus vztahoval k náboženství a jako hnutí vycházel z biblického přikázání "nezabiješ". Sarkastickou poznámkou budiž pohled na násilnou historii způsobenou právě náboženstvím. 

V dnešní době se pacifismus považuje (spíše než za hnutí) obecněji za přesvědčení, že by se různé spory měly řešit hlavně mírovou dohodou. Pacifista je ten, kdo má odpor k válce a násilí. Dovedu si představit, že s takovým výkladem se mezi námi najde spousta pacifistů. 

Pro mě je pacifismus součást určitého etického kodexu, kterým se snažím řídit – odmítám násilí a nevěřím, že může lidstvu (ale i individuálnímu člověku) přinést rozvoj a větší užitek. Tahle vnitřní životní filozofie se v praktickém životě nevyznačuje pouze vyhraněným postojem k násilí či válce, ale hlavně při řešení jakýchkoliv konfliktů a problémů.

Cesta kupředu nevede přes násilí


Mír a násilí bych zobecnil jako typ jednání konstruktivního a destruktivního. Zatímco násilné prostředky jsou agresivní a neznají respekt, trpělivost, slitování či soucit s druhou stranou, nástroje míru spočívají hlavně ve vzájemné komunikaci. O problému se pokud možno s klidem diskutuje (což někdy vyžaduje značnou dávku sebeovládání) a cílem je zejména vzájemná kooperace obou subjektů.

Jak řešíte konflikty s partnerem/partnerkou? Jak komunikujete se svým šéfem? Jak jednáte v krizové situaci? Jak komunikujete, když se vám něco nelíbí? Jak se chováte, když jste naštvaní? Co děláte, když vás někdo otravuje? Jak se zachováte, když vás někdo urazí, obviní, naštve, vyděsí, poníží nebo přehlíží?

Všechny tyto otázky řešené v každodenním životě vyústí pokaždé v jediné dilema: buď jednáte s rozmyslem a konstruktivně (snažíte se o problému slušně mluvit, diskutovat, najít společné řešení, najít nejlepší řešení pro sebe samé), nebo se necháte unést danou situací a ovládnou vás destruktivnější myšlenky (rozhodnete se pomstít, oplácíte stejnou měrou, musíte mít za každou cenu pravdu, zvítězit nad druhým i za cenu jeho úplného pokoření). Výsledkem destruktivního jednání ovšem bývá, že nějak negativně poznamená obě strany.

Pacifismus vychází z latinského výrazu pacificare, což v překladu znamená "mír uzavřít, zjednat, uklidnit". Uklidnit se, než začneme bezmyšlenkovitě jednat. Právě odzbrojení, jak ve válce nebo v běžném mezilidském jednání, vede k nějakému dalšímu posunu. 

Mravnost a pragmatický přístup


Snažit se o mír není jen fráze, jež má vycházet z mravní čistoty, jde zkrátka také o čirý pragmatismus, protože existují snadnější cesty, jak řešit spory, než je agrese, násilí či válka. Válečné výdaje jsou při konečném sčítání pokaždé vyšší než mírová konference. A znovu nemluvím jen v rovině světových válek, neboť vaším osobním válečným výdajem v řešení konfliktů může být úbytek energie, znechucení, vyčerpání, zahlcení negativními myšlenkami a podobně.

Bohužel ne vždy se snaží druhá strana řešit konflikty mírovou cestou, třebaže vaše mravnost může sahat klidně až do stropu. Když někdo prostě chce vyvolávat konflikty, neutěší ho nic. Kdo chce psa bít, hůl si najde. Říká se, že moudřejší ustoupí, ovšem tento přístup agresivní stranu často spíše posílí v domnění, že bude ustupovat každý. Snažit se o mír neznamená dávat konfliktní straně větší prostor pro expanzi svých negativních sil.

Co by na to řekl Winston Churchill? Není přeci jen naše svoboda vydobytá násilím?

Když Karel Čapek píše v Matce o tom, jak i žena, která nenávidí násilí, podává svému synovi zbraň se slovy "Běž!", uvědomíme si jednoduché poselství: Před agresory nemůžeme ustupovat. Ve chvíli, kdy jsme utlačováni, takříkajíc zahnáni do kouta, už jde spíše o vlastní obranu. Snažíme se ubránit naše nenásilné hodnoty, které jsou napadány násilně zvenčí. A když budeme mlčet, můžeme přijít také o základní svobodu tyto hodnoty projevovat.

Má dnes pacifismus opodstatnění?


Je třeba si položit základní otázku: Za které hodnoty je třeba skutečně bojovat násilně? Věřím, že takových hodnot zase tolik není. Jsou to totiž ty nejzákladnější hodnoty, kterých se většina našich běžných konfliktů netýká a které nesahají do existenciálních oblastí. Hovořím o tom, že extrémní jednání (kterým podle mě je i násilí) je v nějaké legitimizované rovině užíváno zejména v extrémních situacích, nikoli v reflexi běžného života.

Jsem pacifista, protože věřím v dobro a v to, že vzájemná dohoda je silnější než vzájemné ničení. Jsem pacifista, protože takový přístup podle mě dokáže předejít hromadě dalších konfliktů. Jsem pacifista, protože se mi dělá špatně z násilí. A jsem pacifista, protože vím, že chaos a boj, který bych vedl uvnitř sebe, se promítne i do světa kolem mě.

2 komentáře:

  1. Souhlasím.
    Nejtrapnější heslo minulosti a protimluv bylo "bojovat za mír".
    Další hloupé... vánoční přání: Všem na světě mír.
    Mír nepadá z nebe. Tvoříme ho každý jeden z nás každý den. Tím, jak jednáme se svým okolím, rodinou počínaje, pracovištěm, známými a přáteli pokračujíc a náhodnými kolemjdoucími konče.
    Jsme buď pokojní ( ti, co nebaží po moci od peněz až po vliv) anebo agresoři, co jdou za mocí přes cokoli. Ti druzí rádi používají ta hesla typu "Boj za mír" ve smyslu účel světí prostředky. Tak to ale nefunguje. Zlo plodí vždy jen další zlo, nikdy dobro. Vynucený klid a "dobro" zlem jen čeká, kdy mu bude umožněno vrátit se k své pravé tváři, zlu. To jsou ty případy, kdy se státy montují do cizích válek, které se jich přímo netýkají - Afghánistán, Sýrie apod.
    Slyšela jsem nedávno názor, který mě oslovil.
    Šlo o tvrzení, že mír a válka začíná v rodinách. Bojovníci jsou především muži. A rekrutují se z těch nespokojených ve vlastní rodině. Kde je žena věčně nespokojená a zneuznaná štěkna, co všechno obětovala ( ač to po ní nikdo nevyžadoval) - pak naštvaný muž odchází za jemu podobnými ( nejčastější shromaždiště je hospoda), odkud pak vychází revoluce, převraty, války.
    (Jak říkával děda, že prvotní komunisti byli věčně přinasraní závistiví hospodští povaleči ... a já vidím alternativu dneška ve voličích Babiše.)
    Celkem to sedí, když si každý uvědomíme, odkud prapůvodně vychází naše naštvanost, kterou pak podělujeme své okolí. Z nespokojenosti sami se sebou, potažmo v nedobrých vztazích s našimi nejbližšími.
    A tak kdo chce mír, ať ho začne v první řadě šířit sám ze sebe a kolem sebe... to máme v moci úplně každý :-)
    Hlavně my ženy, ač se to nezdá, bychom měly být laskavým a stmelujícím prvkem svých rodin, protože tak nás původně nastavila příroda. Jako mírotvorce..

    OdpovědětVymazat
  2. To je krásná úvaha! :-) "Boj za mír" skutečně zní jako oxymóron. Stejně tak machiavelistům mnohdy nedochází, že mírový cíl si žádá i mírovou cestu. Líbí se mi také Vaše paralela s dnešní politickou situací. Děkuji za komentář, zdraví Jerry :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.