Co je axiologie aneb hodnoty nejsou názory, ale směr

Přestože se zdá, že se stal pojem "hodnota" vyprázdněným sdělením jako spousta dalších vznešených slov, je to něco, co nemůžeme jen tak odbýt. I ten, kdo se nad svými hodnotami vůbec nezamýšlí, nějaké má. Jsou jakýmsi neviditelným ukazatelem našeho života. I kdybych se rozhodl, že mi na ničem nezáleží, vytvářím nějaké stanovisko. Hodnoty zkrátka ovlivňují naše rozhodování, naše vztahy, naše politické postoje i to, jak sami sebe chápeme. Někdy, když se ztrácím sám v sobě, si pokládám otázku, proč vůbec na některých hodnotách tolik lpím, co mi vlastně dávají. Občas se také chovám v rozporu s tím, co hlásám, a shazuju tím hodnotovou relevanci. Ale přes všechny vnitřní konflikty nějaký základní hodnotový žebříček zůstává, skrze zkušenosti se k němu vracím a opakovaně se učím, kudy vlastně jít.

 

 

Co je axiologie?

 

Slovo axiologie pochází z řeckého axios (hodnotný, cenný) a logos (nauka nebo rozumové zkoumání). Jedná se tedy o filozofickou disciplínu zabývající se hodnotami. Na rozdíl třeba od ontologie, která se ptá, co existuje, nebo epistemologie, která řeší, jak poznáváme pravdu, axiologie mě nutí ptát se na něco jiného:

 

• Co má význam?
• Co je dobré?
• Co je krásné?
• Co stojí za to chránit? 

 

Hodnoty nejsou pouze seznam věcí, které máme rádi. Neříkají jen, co nám přináší potěšení, ale také podle čeho posuzujeme, jaký život považujeme za smysluplný. A jako společenské bytůstky si velmi často pleteme hodnoty s názory. Mluvíme o rozdělené společnosti a hádáme se, když má někdo jiný názor.  Názor je konkrétní přesvědčení o určité věci. Mohu změnit názor na politické řešení nějakého problému, na ekonomickou strategii nebo třeba na knihu, která se mi dříve líbila. Hodnota je ale něco hlubšího. 

 

Hodnota je určitý princip, podle kterého své názory vytváříme.

 

 

Hodnoty nejsou jen žebříček priorit

 

Když sestavujeme svůj žebříček hodnot, často řekneme, že je pro nás důležitá láska, svoboda, zdraví nebo pravda, ale každá z těchto hodnot v našem životě plní jinou roli. Axiologie s tím pěkně zamíchá. Některé věci nám umožňují žít, jiné určují způsob, jakým žijeme, a další nám dávají důvod, proč vůbec žít. Hodnoty proto nejsou jen seznamem vlastností, které bychom chtěli mít, ale určitým vnitřním uspořádáním, ve kterém jednotlivé části vytvářejí celek. 

 

Některé hodnoty nejsou přímo tím, co dává našemu životu smysl, ale vytvářejí prostor, ve kterém tento smysl můžeme hledat. Patří sem například zdraví, bezpečí nebo určité životní zázemí. Zdraví proto nevnímám jako nejvyšší hodnotu, bez které by život ztrácel význam. Člověk může nalézt smysl i v utrpení nebo omezení. Zároveň ale naše tělo a psychika tvoří prostředí, skrze které všechny ostatní hodnoty prožíváme. Poznat, co je zdravé právě pro nás, proto není pouze otázkou péče o tělo, ale také sebepoznání.

 

Zdraví je pro mě zvláštní hodnota. Ne proto, že by zdravý člověk žil hodnotnější život než nemocný, ale protože naše tělo a psychika jsou prostředím, skrze které všechny ostatní hodnoty uskutečňujeme. 

Jiné hodnoty nejsou cílem samy o sobě, ale určují způsob, jakým k našim cílům směřujeme. Patří sem například pravda, odpovědnost, férovost nebo otevřenost. Bez těchto principů se totiž i hodnotné cíle mohou proměnit v pouhé uspokojování vlastních potřeb. Člověk může hledat lásku, úspěch nebo poznání, ale záleží na tom, jakým způsobem k nim dochází. Právě zde se ukazuje, že nezáleží pouze na tom, čeho chceme dosáhnout, ale také kým se při tom stáváme.

A potom existují hodnoty, které dávají našemu životu samotný směr. Patří sem například láska, vztahy, poznání nebo tvorba. Nejde ale o jednoduchá slova, která si můžeme napsat na seznam. Láska v sobě obsahuje důvěru, věrnost, respekt a schopnost vidět druhého člověka jako jedinečnou bytost. Poznání není pouze shromažďování informací, ale touha rozumět sobě i světu. Tvorba není jen vyjádření sebe sama, ale způsob, jak do světa vložit něco, co nás přesahuje.

Tyto oblasti ale nelze od sebe oddělit. Podmínky umožňují, aby mohly vzniknout principy a cíle, principy určují, jakým způsobem k nim směřujeme, a cíle dávají našemu životu směr. Hodnoty proto nejsou jednoduchým žebříčkem, kde jednu věc vždy postavíme nad druhou. Jsou spíše sítí vztahů, ve které se jednotlivé části navzájem doplňují, ale někdy také dostávají do konfliktu. Právě v těchto konfliktech se potom ukazuje, jaké hodnoty skutečně zastáváme.

 

 

Jak jsem sestavil své hodnoty

 

Když přemýšlím nad vlastními hodnotami, uvědomuji si, že nevznikly v nějakém abstraktním prostoru "jerrywriterovských" filozofických úvah. Nevytvořil jsem si je jako seznam ideálů, které znějí dobře, nýbrž vznikaly z toho, co jsem v životě prožil: z toho, co mi chybělo, čeho jsem se bál, proti čemu jsem se vymezoval a co jsem naopak hledal.

 

Možná právě proto jsou hodnoty tak osobní. Nejsou pouze odpovědí na otázku, jaký by měl být svět. Jsou také odpovědí na otázku, proč jsme se sami stali tím, kým jsme.

 

Jednou z nejhlubších hodnot je pro mě svoboda. Ne proto, že bych chtěl žít bez hranic nebo bez odpovědnosti. Právě naopak. Svoboda pro mě znamená možnost nebýt nucený žít život, který mi vytvořili druzí. Část této hodnoty vznikla z velmi osobní zkušenosti. Dlouho jsem vnímal rozpor mezi tím, kým skutečně jsem, a tím, jaké představy o mně měli druzí. Být gayem v prostředí, kde člověk slyší, že na něm něco není v pořádku, naučí daného jedince jednu důležitou věc: jak bolestivé může být, když nemůže být sám sebou.

 

Pro mě svoboda nikdy nebyla pouze politický pojem. Není to jen otázka volebních programů nebo společenských debat. Je to velmi osobní hodnota. Je to možnost říct, že tohle jsem já, tohle je můj život a nemusím se za něj omlouvat.

 

Zároveň mě ale zkušenost naučila, že svoboda sama nestačí. Člověk nechce pouze existovat podle sebe, ale touží být také přijatý. Právě zkušenost s odmítnutím mě naučila, že člověk nepotřebuje pouze svobodu být sám sebou, ale také prostor, kde může být touto svou podobou přijat. Lásku ani vztah jsem nikdy nevnímal jako romantický ideál, to všechno je tvořeno důvěrou, bezpečím, věrností, otevřeností a schopností vidět druhého člověka takového, jaký skutečně je. A smrt nejbližších, ona bájná konečnost, mě naučila, že nemáme tolik času na to, abychom se stylizovali do někoho, kým nejsme. Jsme to pořád my se všemi rozpory, chybami a problémy, nikdy se jich na téhle planetě nezbavíme.

 

Můj dlouhodobý vztah mě ale zároveň naučil, že ani hodnoty nejsou jednoduché. Člověk může milovat stabilitu a zároveň toužit po nových zkušenostech. Může chtít hluboké spojení s druhým člověkem a zároveň objevovat vlastní svobodu. Možná právě zde se ukazuje, že skutečné hodnoty nejsou ty, o kterých pouze mluvíme, ale ty, které dokážeme žít i ve chvíli, kdy nejsou jednoduché.

 

A další velkou hodnotou, která mě provází, je pravda. Nejspíš právě proto, že jsem se v životě tolikrát setkal s tím, jak moc mohou lidé žít podle očekávání druhých, jak snadné je přijmout cizí příběh o tom, kým bychom měli být, mě vždy zajímalo, co je pod povrchem. Proč lidé věří tomu, čemu věří? Proč si někdy sami před sebou něco skrýváme? Proč raději přijmeme pohodlnou iluzi než nepříjemnou skutečnost? Tato potřeba pochopit mě přivedla k filozofii i psaní, hledání se stalo součástí mého života. Je to způsob, jak se vyrovnávám s vlastní existencí. Některé otázky nedokážu jen promyslet, potřebuji je napsat, dát jim nějaký tvar. 

 

Když jsem začínal tenhle článek, myslel jsem, že sepíšu žebříček hodnot a tím skončím, ale zase jsem se dostal za hranice – jako u cestování. Nejen jako útěk od každodennosti, ale jako možnost vystoupit ze svého omezeného pohledu. Setkat se s jinými místy, kulturami a způsoby života znamená připomenout si, že svět není pouze takový, jaký ho známe ze svého malého prostoru. Když se na svůj život podívám zpětně, zjišťuji, že moje hodnoty často vznikaly právě tam, kde jsem cítil nějaký nedostatek. Svobodu jsem pochopil skrze omezení, hodnotu přijetí skrze odmítnutí, potřebu pravdy skrze zkušenost, že člověk může žít podle příběhu, který mu vytvoří někdo jiný.

 

 

Krize hodnot

 

Nejde o to, že by už lidé žádné hodnoty neměli, protože, jak jsem už psal, každý člověk podle něčeho žije. Každý člověk něco chrání, za něčím jde a něco považuje za důležité. Problém je spíš v tom, že si své vlastní hodnoty často neuvědomujeme, neumíme o nich mluvit a nedokážeme pochopit hodnoty druhých. Dříve člověk častěji přebíral hodnotový rámec od prostředí, ve kterém vyrůstal. Rodina, tradice, náboženství nebo komunita poskytovaly odpovědi na mnoho základních otázek. Moderní člověk získal větší svobodu hledat vlastní cestu, ale zároveň ztratil část jistoty, kterou mu tyto rámce nabízely.

 

Právě tady vzniká napětí dnešního člověka. Chceme být svobodní a odmítáme slepě přijímat hodnoty, které nám někdo předá. Zároveň ale nemůžeme žít úplně bez hodnotového základu, protože bez něj se naše rozhodování mění pouze v reakci na okamžité potřeby, strachy nebo touhy. Tento problém vidíme v médiích a politice na denním pořádku. Politické spory nejsou často pouze střetem názorů na jednotlivé otázky, ale střetem různých představ o tom, co je důležité. Jeden člověk může klást větší důraz na svobodu, jiný na bezpečí, další na rovnost, stabilitu nebo tradici. Samotný rozdíl v hodnotách ještě neznamená, že jeden člověk hodnoty má a druhý ne.

 

Zároveň žijeme v době, kdy jsme neustále vystaveni obrovskému množství různých hodnotových systémů, sociální sítě tomu nepřispívají. To, co dříve působilo jako samozřejmý rámec jedné komunity, dnes soutěží s mnoha jinými představami o dobrém životě, lidé se předhání o pozornost. Neznamená to nutně úpadek hodnot. Znamená to, že jejich hledání je složitější. 

 

Problém nastává ve chvíli, kdy přestaneme hledat, proč druhý člověk něco považuje za důležité, a spokojíme se pouze s tím, že má špatný názor. Hodnotová politika proto není jen o tom říkat, jaké hodnoty hájíme. Klíčová otázka podle mě je: proč je považujeme za důležité a jak se skutečně promítají do našeho jednání? Protože hodnoty se neukazují ve chvíli, kdy o nich mluvíme, ale až když podle nich musíme něco udělat.  

 

Největším nebezpečím dnešní doby tedy asi není to, že bychom neměli žádné hodnoty. Větší nebezpečí je, že nad nimi přestaneme přemýšlet, necháme přemýšlet za sebe. Člověk takzvaně bez hodnot nemusí být svobodnější, může pouze nevědomě následovat to, co mu nabízí okolí, okamžitá touha nebo strach. Hodnoty nám ani nedávají jistotu, že jednáme správně, ale můžeme díky nim pochopit, proč tak jednáme, a převzít za svůj život odpovědnost.