10 míst na Kapverdách a jedna želva, na kterou nezapomenu

Kapverdy byly dlouho jedním z těch míst, o kterých jsem věděl přibližně to, že leží někde vlevo od Afriky, je tam písek a zase jen písek. Našli jsme je velmi levně na last minute, měla to být klasická odpočinková lehátková dovolená s drinkem v ruce, což zčásti byla, ale já pokaždé v rezortu zjistím, že mi to nestačí a musím toho z místa poznat co nejvíc. Prozkoumali jsme okolí, vyjeli na okruh po ostrově a to nejlepší bylo na konci dovolené – pozorování karety obecné, jak klade vajíčka, protože v září je želví sezóna.

 

1) Kite Beach

Na Salu jsou hotely nahňácené jeden vedle druhého, ale jejich přesná poloha je celkem důležitá. My jsme totiž měli hotel Melias Dunas, který měl celkem kamenitou pláž. Až později jsme zjistili, že se stačí projít o kus dále za zátoku, kde se skrývá ten největší poklad zvaný Kite Beach. Myslím, že oblast mezi Santa Marií a Dunas moc lidí nezná, protože ta pláž byla skoro prázdná, ale o to vzácnější. Nekonečný jemný písek, širé moře a větší vlny. A kolem i kapverdští psíci.

2) Shark Bay

Shark Bay je přesně ten typ atrakce, který zní v turistickém letáku výrazně dramatičtěji, než jaký nakonec je. Procházka mezi žraloky totiž vyvolává představu, že člověk vstupuje do oceánu s vědomím, že možná právě učinil poslední špatné rozhodnutí svého života. Ve skutečnosti se brodíte mělkou vodou a kolem vás plavou převážně mladí žraloci citronoví, kteří mají o vaše lýtko přibližně stejný zájem jako vy o další nabídku cestovního pojištění. Přesto je zvláštní stát ve vodě a najednou vidět typickou žraločí ploutev, jak se přibližuje vaším směrem. Mozek má očividně evolučně nastaveno několik velmi jasných varování a "žralok se mě dotkl ploutví" patří mezi ně bez ohledu na to, kolikrát vám průvodce zopakuje, že je všechno bezpečné.

3) Santa Maria

Santa Maria je místo, kde se na Salu koncentruje turistický život, restaurace, bary, obchůdky, hotely, pláže a lidé, kteří vám chtějí něco prodat. Hlavně ti lidé, kteří vám chtějí něco prodat. Nikdy jsem netušil, kolik nových nejlepších kamarádů lze získat během dvousetmetrové procházky po jedné ulici. Každý vás zná pět sekund, ale už vám nabízí speciální cenu pouze pro vás, protože jste evidentně velmi sympatický člověk a určitě nejste patnáctý turista, kterému to dnes řekl. Mě ale zaujaly třeba všudypřítomné muraly, malby na zdech zdejších domů, které zářily všemi barvami.

Ryby se vykládají, porcují a prodávají přímo před vámi, děti skáčou z mola do vody, kolem pobíhají psi, turisté fotografují a místní mezitím prostě normálně žijí. Právě tenhle kontrast mě na městě bavil asi nejvíc. O ulici dál můžete sedět s koktejlem v podniku pro Evropany a tady během několika minut skončí na dřevěném stole něco, co ještě před chvílí netušilo, že se stane večeří.

4) Terra Boa

Terra Boa je důkaz, že turistickou atrakcí se může stát i něco, co ve skutečnosti vůbec neexistuje. Uprostřed suché planiny se totiž objevuje fata morgána. V dálce vidíte vodní hladinu, stromy se v ní zdánlivě odrážejí a celý obraz působí překvapivě přesvědčivě. Jenže čím blíž jdete, tím dál voda ustupuje, protože žádná samozřejmě není. Je to fyzikální jev způsobený lomem světla v různě zahřátých vrstvách vzduchu, ale osobně se mi líbí mnohem jednodušší vysvětlení: Sal je tak suchý, že vám nakonec začne vodu alespoň předstírat.

5) Espargos

Espargos je hlavním městem Salu. Po této informaci člověk podvědomě očekává něco jako centrum, velké náměstí, monumentální budovy nebo alespoň semafor, který bude působit dostatečně metropolitně. Sal má ovšem necelých třicet kilometrů na délku, takže jeho představa velkoměsta je trochu skromnější. A když spatříte africkou chudobu, domečky ve slumech, co sotva drží pohromadě, a malé děti, které si hrají ve venkovní vaně, zase si uvědomíte, jaké je štěstí narodit se ve střední Evropě.

Po Santa Marii a hotelových resortech člověk konečně vidí Sal trochu jinak. Ne jako turistickou destinaci, ale jako místo, kde se skutečně žije. Barevné domy, pouliční umění, malé obchody, trhy a pak výhled shora na město a okolní krajinu. Teprve z výšky si člověk uvědomí, jak je Sal vlastně malý a plochý. Ostrov se rozprostře kolem vás téměř celý a za městem už začíná zase ona známá směs hnědé, béžové a modré. Vypadá to jako na Marsu.

6) Lví hora a Murdeira

Monte Leão neboli Lví hora dostala jméno podle siluety, která při pohledu z určitého úhlu připomíná ležícího lva. Což je samozřejmě jeden z těch přírodních útvarů, kde vám někdo nejprve řekne, co máte vidět, a od té chvíle už tam skutečně nic jiného nevidíte. Bez předchozí informace bych tam možná viděl kopec, případně hrocha. Ale jakmile vám řeknou lev, mozek poslušně vytvoří lva a záhada je vyřešena.

7) Palmeira

Palmeira patří mezi místa, která nejsou krásná proto, že by je někdo připravil pro turisty. Je to přístavní a rybářská obec na západním pobřeží a právě přes zdejší přístav přichází na Sal velká část zásob. Barevné lodě, rybáři, nízké domy, úzké ulice a každodenní život, který se nijak zvlášť nesnaží vypadat fotogenicky, ale samozřejmě fotogenicky vypadá právě proto. Po velkých hotelových komplexech kolem Santa Marie je Palmeira příjemnou změnou. Člověk si najednou uvědomí, že turistické letovisko je vlastně jen velmi malá výseč reality ostrova.

A mám obecně rád místa, která nejsou atrakcí v klasickém slova smyslu. Není tam jedna věc, před kterou se všichni seřadí, vyfotí a zase odjedou. Spíš se člověk chvíli dívá kolem sebe, na přístav, domy a lidi a snaží se pochopit, jak asi vypadá obyčejný den někoho, pro koho Sal není exotickou dovolenou, ale prostě domovem. A tady zase krásná nástěnná malba.

8) Buracona a modré oko

Buracona patří k nejznámějším místům na Salu a konečně jsem si zapamatoval i název, protože „takový to modrý oko někde ve skále“ by v titulku sekce přece jen nevypadalo úplně profesionálně. Slavné Olho Azul neboli Modré oko vzniká v lávové jeskyni na pobřeží.

Když je slunce ve správné poloze, paprsky proniknou otvorem ke hladině a voda se rozzáří intenzivní modrou barvou. Najednou skutečně vypadá jako obrovské oko ukryté ve skále. Je to přesně ten typ přírodní atrakce, kolem které se vytvoří fronta lidí čekajících na několik sekund správného úhlu. A ano, samozřejmě jsme si ji také vystáli, protože moje pohrdání turistickými atrakcemi má vždycky pozoruhodně pevné hranice ve chvíli, kdy jsem už na místě.

9) Salinas de Pedra de Lume

Solná jezera leží uvnitř kráteru vyhaslé sopky a právě těžba soli kdysi ostrovu přinesla jeho jméno i význam. Dnes už se sem samozřejmě nejezdí pracovat, ale koupat, což je asi příjemnější vývoj lidské civilizace. Koncentrace soli ve vodě je tak vysoká (podobně jako v Mrtvém moři), že se člověk prakticky nemůže potopit. Lehnete si na záda a voda vás prostě drží na hladině. Je to překvapivě zvláštní pocit.

Tělo prostě leží na hladině, nohy vyplouvají nahoru a člověk se chvíli cítí, jako by se porouchala gravitace. Jenže my byli spálení a měli puchýře od bot, takže tam všechno pálilo jako čert! A zážitek byla i následná zcela veřejná sprcha za jedno euro.

10) Viveiro – botanická zahrada

Botanická zahrada Viveiro byla pro nás trochu zvláštní tím, že ležela prakticky kousek od našeho hotelu Meliá Dunas, a přesto člověk po vstupu získá pocit, že se ocitl na úplně jiném ostrově. Rozhodně ale stojí za návštěvu. Po dnech plných písku, kamení a vyprahlých plání totiž najednou přijdete do zeleně a člověk si uvědomí, jak moc mu zelená barva vlastně chyběla. Viveiro je kombinací botanické zahrady, zahradnictví a malého zvířecího areálu. Rostou tu palmy, kaktusy, květiny a další druhy, které dokážou v kapverdském klimatu přežít, a mezi tím člověk narazí na oslíky, kozy, králíky, pávy nebo kachny. Působí skoro jako malá oáza, kterou někdo tvrdohlavě vytvořil na ostrově, jenž se zjevně rozhodl, že vegetace je zbytečný luxus.

A bonus na závěr – sledování karet

Nejsilnější zážitek z Kapverd nakonec nebylo žádné místo, ale želva. Na pláž jsme vyrazili až po setmění, potichu a bez bílých světel, a čekali, jestli se některá z karet rozhodne právě té noci vylézt z Atlantiku a naklást vejce. Nic se nedalo naplánovat ani vynutit. Mohli jsme čekat dlouho a nakonec nevidět vůbec nic. Ale stalo se něco nečekaného. Jedna se připlazila přímo ke mně, koukala na mě z toho krunýře, přímo do očí, zamručela a začala mě odsouvat tlapkou. Obrovské tělo se pomalu sunulo po písku, těžkopádně, skoro neohrabaně, a přitom přesně vědělo, proč tam je. Nemám to ve tmě nafoceno, protože toho na objektivu nebylo moc vidět, ale zůstalo to ve mně jako nejhezčí vzpomínka.

A samozřejmě mi u toho začaly běhat hlavou všechny moje obvyklé filozofické otázky. Díval jsem se na ni a přemýšlel, jaké to vlastně je být želvou. Já tam stál se svou výsečí reality – tma, vítr, písek, oceán, ona přede mnou – a ona měla svou realitu, pro mě navždy nepřístupnou. Byli jsme několik metrů od sebe, ve stejném světě a přitom každý v úplně jiném vesmíru zkušenosti. Člověk si najednou uvědomí, jak samozřejmě bere vlastní perspektivu jako střed všeho, přestože je možná jen jednou z miliard možných.

Když pak zahrnula hnízdo pískem a pomalu se vydala zpátky k oceánu, působilo to skoro absurdně obyčejně. Dělala něco, co její druh dělal dávno před námi a možná bude dělat i dávno po nás, když je nevyhubíme. A mně v tu chvíli přišlo zvláštně silné, že svět nezačíná mým narozením ani nekončí mojí smrtí, že jsem jen na chvíli jednou z těch perspektiv, skrze které se vůbec něco zakouší. Čekal jsem želvu, a nakonec jsem z ní měl menší existenciální krizi. Tak aspoň pár západů a nebes na konec.