V celé životní filozofii, kterou na mém blogu můžete číst (a inspirace přiišla od Locka, Huma a Berkeleyho), se pohybuji kolem rámce toho, že nikdy nemůžeme vědomě chápat objektivní svět, pokaždé je to jen určitá výseč reality. Proč? Je to, jako bychom se dívali na svět klíčovou dírkou. Víme, že toho je venku ještě mnohem víc, ale nemáme větší nástroj než tu jednu skulinu, kterou se díváme. A ta skulina jsou naše smysly, vše ostatní je už jenom interpretace.
Možná nejsme nic víc než smysly
Zrak nám neukazuje svět takový, jaký je, ale takový, jaký je pro nás použitelný. Nevidíme ultrafialové záření, neslyšíme ultrazvuk, necítíme magnetické pole jako někteří živočichové. Náš svět není celá realita. Je to jen lidská verze reality. Výřez. Praktická edice vesmíru pro savce střední velikosti, kteří potřebují najít potravu, vyhnout se nebezpečí, poznat tvář blízkého člověka a nezakopnout o kámen. Velkolepé, ale omezené. Taková beta verze pravdy s docela použitelným rozhraním. A přesto nám připadá samozřejmá.
Když vidíme strom, neříkáme si: "Mé vědomí právě konstruuje obraz objektu na základě světla dopadajícího na sítnici, neurologického zpracování a předchozí zkušenosti." Řekneme prostě: "Tam je strom." To je vlastně pochopitelné, protože kdybychom každou vteřinu filozoficky rozkládali realitu, nestihli bychom si ani uvařit kávu. Jenže filozofie začíná právě tam, kde samozřejmost trochu popraská. A když se nad tím zamyslím, skutečně popraskává často.
Filozofický směr, podle něhož veškeré lidské poznání pochází ze smyslové zkušenosti, se nazývá sensualismus. Obecně obor, který zkoumá možnosti a hranice lidského poznání, je pak epistemologie (někdy také gnoseologie).
Stačí se podívat na optické klamy. Dvě čáry jsou stejně dlouhé, ale jedna vypadá delší. Barva se zdá jiná podle okolí. V dálce vidíme vodu na silnici, která tam není. Ve tmě si spleteme bundu přehozenou přes židli s člověkem. Sluch nás přesvědčí, že někdo volal naše jméno, i když šlo jen o šum. Chuť se mění podle vůně. Bolest někdy cítíme i tam, kde už žádná část těla není. A vzpomínka? Ta se tváří jako záznam, ale často je to spíš kreativní rekonstrukce. Mozek je v tomhle směru méně archivář a více romanopisec. Což je milé, dokud na něm nechceme stavět absolutní jistotu.
Kolik máme vlastně smyslů?
Všichni máme v paměti pět základních smyslů: zrak, hmat, sluch, chuť a čich. Pět bran, kterými k nám vstupuje svět. Jenže jako většina školních jistot je i tahle spíš pohodlná zkratka než pravda. Člověk totiž nevnímá jen barvy, zvuky, vůně, chutě a doteky. Vnímá také rovnováhu, bolest, teplotu, tlak, hlad, žízeň, polohu vlastního těla, napětí svalů, únavu, tep, nevolnost, zrychlený dech, sevřený žaludek nebo podivné tušení, že se v místnosti něco změnilo, i když ještě neví co.
Nejčastěji se dnes uvádí, že člověk má zhruba 9 smyslů, ale ty můžeme dále dělit na jejich modality a dojít klidně k více než dvaceti.
Rozšířený seznam tak může obsahovat zrak, vnímání světla, vnímání barev, vnímání tvarů, vnímání pohybu, vnímání hloubky a prostoru, sluch, vnímání hlasitosti, vnímání výšky tónu, vnímání směru zvuku, čich, chuť, sladká chuť, slaná chuť, kyselá chuť, hořká chuť, umami chuť, hmat, lehký dotek, hluboký tlak, vnímání struktury povrchu, vibrace, svědění, lechtání, nocicepce neboli vnímání bolesti, termocepce neboli vnímání tepla a chladu, vnímání tepla, vnímání chladu, propriocepce neboli vnímání polohy vlastního těla, kinestezie neboli vnímání pohybu vlastního těla, vnímání svalového napětí, vestibulární smysl neboli rovnováha, vnímání rotace hlavy, vnímání lineárního zrychlení, orientace vůči gravitaci, interocepce neboli vnímání vnitřního stavu těla, hlad, žízeň, vnímání tepu a srdeční činnosti, vnímání dechu a potřeby vzduchu, nevolnost, pocit plnosti žaludku, vnímání stavu střev, vnímání stavu močového měchýře, únava, tělesné vyčerpání, vnitřní napětí a tělesné vzrušení.
Jsme souborem těchto smyslů. Bez smyslů bychom nepřežili ani den. Kdybychom nevěřili zraku, spadli bychom ze schodů. Kdybychom nevěřili bolesti, nechali bychom ruku na rozpálené plotně. Kdybychom nevěřili sluchu, ignorovali bychom přijíždějící auto. Smysly nejsou luxusní doplněk vědomí. Jsou základní podmínkou orientace v realitě.
Smysly nejsou stvořené k poznání pravdy. Jsou stvořené k přežití.
Můžeme se spolehnout na své smysly?
Máme tedy hromadu smyslů a schopností, jak interpretovat svět, můžeme je používat jako mapu, ale mapa není skutečná krajina. Je užitečná, někdy krásná, někdy nepřesná, někdy zastaralá. Pomáhá nám nezabloudit, ale nesmíme ji zaměnit za svět samotný. A když nad tím filozofuji, co když i myšlenky a vjemy jsou prostě jen dopad smyslů. Máme schopnost ideovosti, myšlenky přijímáme, neumíme je nemít, odvrátit je, jsme k nim vtaženi, jsou nám prezentovány a my vlastně nevíme, kde se berou. Jako by nám neustále něco našeptávalo realitu.
Možná je ještě důležitější říct: máme jeden základní způsob existence, kterému říkáme tělesné vědomí. Nejsme mysl, která vlastní tělo jako dopravní prostředek. Jsme něčím, co vnímá, myslí, pamatuje si a touží. Svět k nám nepřichází jen očima a ušima. Přichází celou naší bytostí.
Možná právě v tom spočívá lidské poznání: kráčíme realitou s mapou, kterou si sami neustále překreslujeme. Každý vjem je čára tužkou, každá zkušenost nová vrstva, každý omyl škrábanec, každá filozofická otázka pokus podívat se nejen na cestu před sebou, ale i na samotný papír, na kterém je nakreslená. A tam někde začíná opravdové myšlení. Ne ve slepé důvěře ve smysly ani v jejich pohrdavém odmítnutí, ale v napětí mezi tím, co se nám ukazuje, a tím, co možná je. Protože svět možná není takový, jak ho vidíme, ale to, že ho vidíme právě takhle, o nás říká skoro všechno. Tento článek tedy dávám do rubriky sebepoznání, protože my nikdy nepoznáváme svět, ale sami sebe, jak se jevíme.
