Parfém: Příběh vraha (2006) je temný psychologický film na pomezí historického dramatu a filozofické alegorie, natočený podle slavného románu Patricka Süskinda. Děj zasazený do Francie 18. století sleduje Jeana-Baptista Grenouillea, muže s výjimečně vyvinutým čichem, který dokáže rozlišit a uchovat tisíce vůní, s jedinou výjimkou – své vlastní.
Parfém: Příběh vraha (ČSFD: 78 %)
Film vyniká mimořádně smyslovou vizuální stylizací, která záměrně kontrastuje krásu, rozklad a tělesnost, a opírá se o přesné herecké výkony Bena Whishawa, Dustina Hoffmana a Alana Rickmana (ano, všemi oblíbený Snape). Do své filmové rubriky ho zařazuji proto, že jde o dílo, které se nesnaží být líbivé ani pohodlné, ale klade otázky po podstatě identity, vnímání a manipulovatelnosti lidských emocí – a dělá to jazykem smyslů, nikoli morálních pouček.
Grenouille se po celý film nesnaží o moc, slávu ani potěšení z násilí. Jeho úsilí je jednodušší a zároveň děsivější: snaží se dát sobě samému smysl. Protože nemá vlastní pach, nemá ani potvrzení existence. Nejde mu o ženy jako osoby, ale o to, co z nich vyzařuje – o stopu bytí, kterou sám postrádá. Věří, že když dokáže vytvořit dokonalou vůni, vytvoří tím i sebe. Jeho projekt není zločinem z vášně, ale zoufalým pokusem vyrobit identitu tam, kde žádná nevznikla přirozeně. A právě v tom film ukazuje tragický omyl: to, co má vzniknout ve vztahu, nelze nahradit technikou, a to, co má být žito, nelze destilovat.
Vůně zde není poezie ani romantika. Je to primární jazyk těla, hlubší než slova, morálka i úmysly. Pach je to, co nás předchází. Reagujeme na něj dřív, než začneme myslet. Film s chirurgickou přesností ukazuje, jak snadno lze tento jazyk zneužít. Ne proto, že by byl špatný, ale proto, že je příliš účinný.
Grenouille není génius lásky, ale technik vnímání. Nerozumí vztahům, rozumí reakcím. Nesbírá krásu, extrahuje účinek. Vůně pro něj není prožitek, ale nástroj. A právě tím film odmítá jakoukoli romantizaci: kde chybí vztah, vzniká chladná instrumentalizace druhého. Člověk se mění v surovinu.
Poprvé v životě si Grenouille uvědomil, že sám nemá žádnou vůni... Cítil strach z vlastního zapomnění. Bylo to, jako by neexistoval.
Závěr filmu je klíčový. Ne proto, že by ospravedlňoval, ale protože odhaluje. Dav podlehne dokonalé vůni, ne proto, že by byl zlý, ale protože lidské vnímání je křehké. Stačí správný podnět a morálka se rozplyne. Nevinný prožitek přehluší pravdu. Nejde o oslavu manipulace, ale o varování: naše jistoty stojí na vratkých biologických základech.
Kdo ovládá pach, ovládá srdce lidí.
A poslední gesto není triumfem, ale důkazem prázdnoty. Vůně dokáže ovládnout svět, ale nevyplní smysl. Absolutní účinek bez vztahu nevede k naplnění, nýbrž k vyhasnutí. Film tím říká něco nepříjemného, ale podstatného: to, co nás nejsilněji zasahuje, nás nemusí vést k dobru, pravdě ani lásce. Parfém je film o hranicích smyslového světa. O tom, jak daleko lze dojít, když zaměníme prožitek za hodnotu. A proč by některé síly měly zůstat neovládnuté.
