Určitě se vám někdy stalo, že jste poslouchali krásnou hudbu nebo se zamysleli nad nějakou hlubokou myšlenkou, až vámi projel mrazík. Filozoficky je to blízké tomu, čemu se říká estetická evidence. Chvíle, kdy něco není jen hezké nebo chytré, ale pravdivé způsobem, který nelze rozložit na argumenty. Husí kůže jako tichý souhlas bytí.
Co je to frisson
Kupodivu jsem o tomhle jevu nenašel moc literatury, přitom mi přijde nesmírně zajímavý. Frisson je francouzský pojem označující chvění či záchvěv a znamená krátký, intenzivní stav, kdy se emoční význam setká s pozorností a vnitřní soudržností osobnosti. Typicky tedy při hudbě, silné myšlence, literatuře, výtvarném díle, někdy i při náhlém uvědomění. Ne dojímání, ale přesnost zásahu. Ve vědě se používá i anglicismus aesthetic chills (estetické mrazení) a fyziologicky jde o piloerekci, tedy to, co známe jako husí kůži. Ale to je pouze tělesný projev, nikoli jeho podstata.
Důležitým poznáním je, že frisson je víc než jen subjektivní pocit, zahrnuje měřitelné fyziologické komponenty (např. změny v autonomním nervovém systému). Neurologicky se aktivuje dopaminový systém (očekávání a význam), limbický systém (emoce) a parasympatikus (tělesná reakce). Jinými slovy: tělo reaguje, protože mozek rozpoznal smysl, ne proto, že by byl dojatý. Já jej považuji za důkaz, jak může pouhá myšlenka vyvolat úžasné tělesné reakce, podobně jako při sexuálních fantaziích, při vyvolání strachu nebo při placebo/nocebo efektu.
Většina vědeckých studií ale dělá toto: pojmenuje jev, změří koreláty, popíše podmínky výskytu, zakreslí mozkové oblasti, uvolněné neurotransmitery, autonomní reakce. Tím splní svou povinnost. A tím také končí. Věda se ptá na "jak", maximálně na "za jakých podmínek". Neptá se, proč to něco znamená. Jakmile by to udělala, přestala by být pohodlně redukční, a proto nezbývá než dále filozofovat.
Význam husí kůže
Z mých zkušeností frisson přichází ve chvílích, kdy zpomalíme svět. Někdy mě jako filologa zaujme i pouhá poetika věty nebo slovo, které je krásné, ale málo užívané. Objevuje se také při meditaci, tedy ve chvílích, kdy vedete neverbální rozhovor sami se sebou a něco se o sobě dozvídáte. Stejně tak s klidnou low-key hudbou, s horkou vanou, při obejmutí člověka, kterého milujete, když sledujete západy slunce, cítíte jemný vítr, saháte na zajímavě strukturovaný materiál, vnímáte obraz a barvy, vůni přírody... ve skutečnosti je těch smyslových vjemů docela hodně, přesto jsou docela vzácné.
Nejde o sentiment. Jde o okamžik, kdy něco rezonuje s vaší strukturou, ne s náladou. Proto to působí jako návrat k sobě, ne jako útěk ze sebe.
Proč o tom vlastně píšu? Nechci znít ezotericky, ale považuji frisson za určité znamení. Tělo splývá s duší, vlastně nám skrze psychosomatiku oznamuje, že tohle je krásný směr, tudy bychom měli směřovat. Tohle estetické mrazení bývá častější u lidí s vysokou otevřeností, introspekcí a citlivostí na strukturu významu. Ano, to není náhoda. A ano, sociální sítě tohle spolehlivě zabíjejí. Objevuje se skutečně ve chvílích, kdy jsme napojení sami na sebe, což má podle mě mnohem větší význam, než si připouštíme.
Frisson vnímám jako indikátor souladu. Ne štěstí, ne uspokojení, ale shody mezi tím, co vnímáme, a tím, kým jsme, tedy přijetí pravdy. V tomto smyslu je husí kůže spíš kompas než ozdoba prožitku.
Zároveň je dobré říct i nepohodlnou věc: frisson nejde vynutit a je také velmi pomíjivý. Jakmile ho začneme lovit, mizí. Není to technika, ale vedlejší efekt pozornosti, ticha a otevřenosti. Svět, který nás permanentně rozptyluje, zahlcuje a nutí reagovat, na takové jemné signály nemá čas. A my ho v tom poslušně následujeme. Pak se divíme, že už nic necítíme. Ve skutečnosti necítíme přesně to, co bychom cítit měli.
Naše tělo reaguje na pravdu
Zamýšleli jste se někdy nad tím, že naše tělo i psychika možná vědí více, než my sami? Přeci jen žijeme v těle, které je stále záhadou. Frisson dává signál: "Tohle se tě dotýká." Je to, jako bychom měli kromě známých pěti smyslů ještě další, které jen nejsou tak akcentované. Připomnělo mi to i Hawkinsovy knihy: ne kvůli jejich pochybné metodologii, ale kvůli jedné myšlence: že tělo někdy reaguje dřív než vědomá reflexe.
Husserl to popisuje precizně. Jeho pojem evidence neznamená důkaz, ale sebe-dání smyslu. Okamžik, kdy se něco ukáže tak, že o tom nelze rozumně pochybovat. Ne proto, že bychom měli argument, ale protože je to zjevné. Frisson lze číst jako tělesný doprovod fenomenologické evidence. Ne "myslím, že je to pravda", ale "pravda se právě ukázala". Tělo reaguje, protože vědomí zakusilo shodu mezi intencí a obsahem.
U Heideggera se pravda neodehrává jako správnost výroku, ale jako odkrytí bytí. Něco se náhle ukáže ve své podstatě. A to má často charakter náhlosti, mrazu, ticha. Frisson zde není emoce, ale otřes samozřejmosti. Krátký moment, kdy se svět přestane jevit jako kulisa a začne být přítomen. Heidegger by to nikdy nenazval husí kůží, ale přesně takové momenty má na mysli.
Když jsem si tohle četl, vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsem přemýšlel nad tím, že svět by vlastně neměl existovat, ale přesto existuje. A že žijeme v ekosystému, který je tak dokonalý, a přesto jej vůbec nechápeme, jen jsme se v něm objevili. Žijeme v iluzi uspořádanosti, ale občas dojdeme do tohoto krátkého okamžiku, kdy si uvědomíme, že to všechno může být jen hra, že je všechno podezřele kreativní, než aby to byla náhoda.
Víme víc, než dokážeme říct
Michael Polanyi mluví o tacitním (tichém) vědění – víme víc, než dokážeme říct. Frisson je typický signál tohoto druhu poznání. Nevíme, proč je ta věta pravdivá. Víme jen, že sedí až bolestně přesně. To někdy zažívám i při psaní, jindy to cítím v poezii, která neřekne nic exaktně, ale vyvolá pocit.
Proč mi to přijde tak úžasné, že o tom bloguju? Pokud frisson existuje, pak pravda není jen něco, co se myslí, ale něco, co se poznává celým naším organismem. Tělo není nosič mozku, ale způsob, jak jsme ve světě. Poznání není jen mentální akt, ale vtělená orientace ve smyslu. Frisson v tomto rámci není reakce těla na poznání, ale poznání samo, jak se tělo projeví. Frisson nás učí tři věci:
- Neříká nám, co si máme myslet ani jak se rozhodnout. Oznamuje něco podstatnějšího: že v daném okamžiku nejsme mimo sebe. Že vnímání, pozornost a vnitřní struktura osobnosti spolu nejsou v rozporu. Husí kůže tu neoznačuje krásu objektu, ale soulad subjektu. Krátký moment, kdy nejsme roztržení.
- Frisson zároveň ukazuje, že smysl předchází vysvětlení. Přichází dřív než argumenty, dřív než interpretace, dřív než jazyk. Je to poznání bez obhajoby, bez nutnosti důkazů. Něco v nás rozpozná správnost ještě předtím, než rozum začne vytvářet racionální rámce. V tomto smyslu nejde o emoci, ale o událost rozpoznání, o chvíli, kdy se význam ukáže jako samozřejmý, aniž by se musel obhajovat.
- A konečně připomíná, že nejsme jen konzumenti podnětů, ale bytosti významu. Svět nás zahlcuje silnými stimuly, ale frisson se objevuje výjimečně. Ne při hlasitosti, ne při rychlosti, ne při přetlaku emocí. Objevuje se při přesnosti. Při chvílích, kdy něco zapadne do hlubší struktury toho, kým jsme. Tělo tu nereaguje na efekt, ale na pravdivost vztahu.
V době, která nás neustále nutí reagovat, hodnotit a spotřebovávat, má frisson tichý, ale nezanedbatelný význam. Je jedním z mála signálů, že jsme ještě schopni skutečného poznání, nikoli jen informovanosti. Neříká nám, co je pravda. Říká jen, že jsme se jí na okamžik dotkli.
