sobota 7. prosince 2019

O neutralitě vesmíru aneb tvůj život je podezřele kreativní

0

Občas se snažím meditovat, ale spíše než jako moudrý mnich si u toho připadám jako blázen. Neupadám do klidu, ale do chaosu mé brebentivé mysli. Ta začne vylučovat vzpomínky, na které jsem dávno zapomněl a vytvářet symboly, kterým nerozumím. Nevím, zda je analýza a interpretace onoho psychického automatismu, jenž vyvstane nejčastěji před usínáním, k něčemu dobrá, minimálně mi však vždycky připomene, že vesmír, v němž přebývám, oplývá nekonečnou představivostí. A já vlastně netuším, kde se ve mně bere. Je to hlas – nebo ne, není to hlas – je to pocit uvnitř, který říká: "Já ti něco předkládám a jakákoli interpretace závisí pouze na tobě. Tak svobodný jsi."

Malý poznatek o vesmíru


Debatu o tom, zda má vesmír nějakou motivaci, nebo si žije dle všemožných náhod, jsem vedl už několikrát a se spoustou lidí se v tomto ohledu rozcházím. Buďto se věci vyvinuly obrovskou náhodou a my sami do nich vkládáme významy, abychom si nepřipadali zbyteční a nicotní, anebo je v tom všem opravdu nějaký záměr.

Kdo mě čte déle, tak ví, že se přikláním k druhé variantě. Pokud žiji ve světě, v němž věřím, že se události nedějí náhodou, a ony by se skutečně náhodou děly, nepřijdu si hloupý já, ale přijde mi hloupý svět. To je samozřejmě jen soud založený na mých emocích a touze, ale přesto mi přijde tenhle život až moc kreativní na to, aby plýtval energií pro nic za nic.

Řekl bych, že jsme jako lidé zapomněli na ty divné bláznivé hlasy a představy uvnitř nás a řídíme se raději těmi divnými a bláznivými hlasy a představami zvenčí. Můj malý poznatek o vesmíru je, že i když my svůj smysl znát nemusíme, vesmír jej zná, a dokonce nás podle něj vede. Nedělá to tak, že by nás vedl za ručičku a kázal, co dělat máme. Pohybujeme se v rámci mezí toho, s čím se spokojíme, a toho, co chceme změnit.

Neutrální vesmír


Dřív jsem uvažoval o vesmíru jako o naprosto neutrální entitě, čili že je vesmíru / řádu / životu / Bohu / duši jedno, co tu děláme a že všemu dáváme účel my sami svou interpretací. Zdá se to být jednoduché a logické. Vesmír prostě je a zaujímá neutrální postoj úplně ke všemu, nepoužívá soudy, rozumy ani zapříčiněné zásahy do našich životů – jde zkrátka o lhostejnou směs přírodních nebo fyzikálních zákonů.

Dneska si pořád myslím, že vesmíru a všemu kolem nás dáváme smysl především my sami naší vírou a volbami, jen už jsem začal pochybovat o oné neutrálnosti, a je to právě v komplexnosti, systémovosti a mechanismu fyzikálních zákonů. Vesmír je dost inteligentní na to, aby vytvářel inteligentní bytosti a každý den je kolem nás něco, z čeho se můžeme učit, tudíž je mnohem inteligentnější než my sami.

Neutrální vesmír by podle mě nevykazoval známky účelu, cíle evoluce, šroubovice DNA, její funkčnost a úložiště dat – to je jen zlomek toho, proč se mi vše zdá od neutrálního chování daleko. Co je neutrální, se nijak nevymezuje, nic netvoří, neničí, nevytváří v organismu emoce, které samy o sobě neutrální nejsou, jde zkrátka o nějakou sílu, která se určitým způsobem angažuje, čili ztrácí nestranný (nekreativní) postoj. 

A při mé meditaci jednou padla věta na mysl: "Tvůj život je podezřele kreativní." Možná že za tím neustálým tvořením a nabalováním nových dat je opravdu širší záměr. 

Vesmír zná cíl, k němuž směřujeme


Někdy se nám dějí často nesmyslné věci, zažíváme všemožné zkušenosti dokola, ale vždycky se někam posouváme. Vesmír nemá rád stagnaci. Je v neustálém pohybu, a proto když my sami stagnujeme, nezůstaneme v neutrální poloze, ale vyhrknou na nás takové emoce, které nás vždy budou nabádat něco dělat. Ať už to jsou nové touhy, ať je to strach, bolest, nějaká potřeba... možná, že víme, co chceme, ale vesmír zase ví, co potřebujeme.

Pravděpodobně máme dojít k určitému bodu a byť ho sami neznáme, naše pocity nás k němu zavádí nepovedenými vztahy, nespokojeností v práci, neúspěchy, padáním, životními zkouškami, depresemi či čímkoliv, co nás varuje, že je třeba věci změnit. A my můžeme věci měnit. Máme nástroje, které nám to umožňují. Těmi nástroji jsou postoje, myšlenkové návyky, víra a volba.

Náš život je podezřele kreativní, protože se neustále mění tak, aby nám připomínal, že tahle cesta není náhodný labyrint, ale že my sami určujeme, jakou cestou se vydáme a jsme tím pádem odpovědní za to, jak svůj život žijeme.

Konec meditace


Někdy moje meditace končí tím, že mnou projdou mrazíky a já vlastně netuším, kam až jsem se svou myslí zašel daleko. Jako by za tím, co vidíme, existovaly světy daleko pestřejší, neviditelné, mezi řádky, které nelze popsat, byť se o to snažím, ale které lze jen prožívat. V mých představách vyvstává surrealismus, který se tváří náhodně a chaoticky, nicméně hýří symbolismem a jakýmsi nadpozemským řádem.

Jakmile ukončuji meditaci, uvědomuji si, že tohle tělo jsem si jenom vypůjčil a na téhle planetě jsem jenom na návštěvě. Dostal jsem pozvánku do světa lidí a neustále se učím v tom světě pohybovat, abych jednoho dne dostal pozvánku zase někam jinam. Netuším, kdo a proč mě zve, ale vím, že pozvánky nerozesíláme těm, které u sebe nechceme. Jak by tedy mohl být náš hostitel neutrální? 
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

Žádné komentáře:

Okomentovat