16 tváří Portugalska: od vína přes poutní místa na Algarve

 

Cestou z Porta až na samotný jih se člověk dostane od oprýskaných domů nad řekou Douro přes gotické kláštery a templářské zdi až k místům, kde už pevnina končí. Každé město má vlastní rytmus: někde se pije portské, jinde se mlčí, zpívá nebo čeká na západ slunce. A právě ta střídmost a opravdovost dělá z Portugalska místo, které nezůstane v hlavě, ale v těle – v chuti, ve vzduchu, v klidu, který si člověk uvědomí až doma.

 

1) Porto

Město, kde se všechno drolí a zároveň drží pohromadě silou jakési tiché důstojnosti. Domy s oprýskanými fasádami tu vypadají, jako by se denně rozhodovaly, jestli se ještě vyplatí stát. Ulice se svažují k řece Douro, která líně zrcadlí most Ludvíka I., kovového obra, jenž spojuje dva světy – ten živý, chaotický, a ten klidnější, kde už čeká víno.

 

 

Po třetí sklence už je vám jedno, kdo postavil most, a po páté se začnete usmívat na azulejos. Staré tramvaje bručí po dlažbě tak líně, že by se člověk nejradši posadil vedle řidiče a nejel nikam. Porto vás učí zpomalit – nebo aspoň předstírat, že to umíte. Večer pak sedíte u řeky, posloucháte kytaru, vítr a svůj lehký alkoholový optimismus. A říkáte si, že jestli má svět ještě nějakou duši, možná se skrývá právě tady, mezi vínem a rezem.

 

 

 

 

2) Alcobaça

V Alcobaçe se člověk naučí být potichu. Ten klášter není jen architektura, ale spíš zpověď v kameni. Gotické klenby se tyčí do výšky s přesností, která bere dech, ale víc než estetika na vás zapůsobí klid, skoro až smutek. V hrobkách leží Pedro a Inês – portugalská verze Romea a Julie, jen s menším množstvím veršů a větším množstvím intrik. On princ, ona dvorní dáma, oba po smrti krásnější než za života. Když tam stojíte mezi dvěma sarkofágy natočenými tak, aby se při vzkříšení nejdřív uviděli do očí, napadne vás, že láska možná opravdu neumírá. Jen se někdy přestěhuje do chladnějších prostor.

 

3) Batalha

Kousek dál stojí Batalha – klášter, který vypadá, jako by ho stavěli andělé s poruchou pozornosti. Gotické ornamenty, věžičky, detaily, které nedávají smysl, dokud se na ně nedíváte dost dlouho. Je to monument vítězství Portugalců nad Kastilci, ale působí spíš jako vítězství člověka nad vlastním časem. Stavěli ho přes sto padesát let a stejně ho nedokončili. Možná z úcty k tomu, že dokonalost je nuda. Když stojíte u Nehotových kaplí, v tom kruhu kamene otevřeném k nebi, máte pocit, že tam někde nahoře stále čeká zedník s nářadím – a nikdy nepřijde. A právě proto to celé působí tak silně.

 

 

 

 

4) Tomar

Tomar působí, jako by ho někdo postavil podle středověké legendy a pak nechal napospas času. Ulice se klikatí kolem řeky Nabão, kde se voda leskne jako zrcadlo mezi stoletými kameny. Nad městem se tyčí Convento de Cristo – klášter, pevnost, labyrint i megalomanský sen templářů v jednom.

 

 

Vchází se přes pevnost, jejíž zdi ještě pamatují doby, kdy tu templáři drželi stráž nad vírou i zlatem. Uprostřed stojí Charola, templářská rotunda z 12. století – kruhový chrám, který působí spíš jako brána do jiného světa. Za ní se rozprostírá osm křídel kláštera, každé z jiné doby, každé s jiným světlem. Manuelino se tu střetává s gotikou i renesancí a všechno se prolíná jako vrstvy vzpomínek. Ticho tu má vlastní váhu.

 

5) Fátima

Fátima působí obyčejně – město uprostřed ničeho, obklopené suchými poli a prachem. Ale jakmile se přiblížíte ke svatyni, všechno se zpomalí. Na obrovském prostranství stojí bazilika Panny Marie Růžencové a naproti moderní bazilika Nejsvětější Trojice, chladná a strohá jako doba, která ji stvořila. Mezi nimi proudí davy poutníků, někteří bosí po rozpálené dlažbě.

 

Legenda o zjevení Panny Marie třem pasáčkům z roku 1917 se tu vznáší ve vzduchu jako trvalý ozvěnový tón. Všechno ve Fátimě se k tomu vztahuje – od kapličky Zjevení po muzeum, kde se vystavují voskové figuríny dětí, které vypadají až příliš živě. Lucia, Jacinta a Francisco – tři prosté děti, které viděly něco, co změnilo národ. A možná i svět, který si tehdy zoufale potřeboval vymyslet naději. Když večer usednete na schodech a sledujete tisíce světel svíček, v tom zvláštním tichu se vám možná vybaví otázka, jestli víra není spíš o touze věřit než o důkazu. Fátima není místo, kam se přijíždí hledat odpovědi. Je to místo, kde se i největší skeptik na chvíli přistihne, že mlčí.

 

 

 

6) Coimbra

Coimbra bývala kdysi hlavním městem Portugalska a dodnes si zachovala akademický charakter. Nad městem se rozkládá univerzitní areál zapsaný na seznam UNESCO – gotika, renesance i baroko v jednom. Nejznámější částí je knihovna Joanina, považovaná za jednu z nejkrásnějších v Evropě: tři patra dřeva, zlata a tisíců svazků z 18. století. V kampusu stojí i bývalý královský palác a věž, která dominuje panoramatu. Pod univerzitou leží staré město s kavárnami a bary, kde se večer zpívá fado – ne pro efekt, ale z potřeby.

 

 

7)  Cabo da Roca

Nejzápadnější bod kontinentální Evropy – místo, kde se pevnina láme a dál už je jen oceán. Útesy padají do hlubin jako potrhaný okraj světa, vítr vám trhá vlasy i myšlenky a slaný vzduch pálí v očích. Většina lidí si udělá fotku u kamene s nápisem a zase odjede, ale kdo zůstane chvíli déle, pochopí, proč se tu říká, že moře není konec, ale začátek.

 

 

 

 

8) Sintra 

Sintra je směs zeleně, vlhkého vzduchu a přehnané výzdoby. Nahoře na kopcích se střídají paláce, které vypadají, jako by vznikly ze sázky o největší výstřednost. Mezi nimi stojí Quinta da Regaleira – palác, který myslí v symbolech. Monteiro, který ho nechal postavit, byl posedlý alchymií a zednářskou symbolikou. Zahrady tvoří labyrint chodeb, jezírek a soch, které spíš kladou otázky, než aby zdobily prostor. Uprostřed se otevírá úžasná Iniciační studna – spirálovitý sestup do země i do sebe.

 

 

 

9) Hlavní město Lisabon

Lisabon je hlučný, rozpálený a unavený, ale přesně tím je zajímavý. Tramvaje tu skřípou do kopců, turisti se motají mezi kavárnami a nikdo nikam nespěchá. Ulice jsou tady všelijak barevné, mně uchvátila třeba známá Pink Street s deštníčky, ale typickou kulisou jsou tady žluté tramvaje a zubačky. Nám zubačka zrovna nejela, protože jsme tam byli v době krátce po hávárii jedné z nich.

 

 

 

Alfama je nejstarší část Lisabonu a je jako labyrint úzkých uliček, kde se domy dívají z oken přímo na vás. Každý roh voní jinak: rybou, vínem nebo levandulí. Starousedlíci se tu mísí s turisty, aniž by se snažili přizpůsobit. Fado se večer ozývá z hospod bez ohlášky a bez přehánění. Belém působí kultivovaněji. Kolem kláštera Jeronýmů a věže Torre de Belém se pohybují davy lidí s fotoaparáty a kelímkem s pastéis de nata, místní specialitou, kterou by bylo rouhání nejíst teplou. Zdejší klid má jinou kvalitu než zbytek města – ne klášterní, spíš nedělní. Přesto je Belém víc než turistická zastávka, pořád v něm zůstává stopa portugalského sebevědomí z dob mořeplavců.

 

 

 

10) Cesta na Algarve, Praia da Rocha

Z Lisabonu na Algarve se krajina mění nenápadně. Stromy řídnou, půda rudne a vzduch zhoustne teplem. Silnice se vine mezi suchými kopci a sem tam se objeví vesnice, kde čas zjevně zapomněl pokračovat. Po pár hodinách už moře voní jinak – slaněji, ostřeji, a všechno je světlejší. Algarve působí, jako by mělo jiný rytmus i náladu. Méně historie, víc prostoru, víc světla.

Praia da Rocha je pravý opak tichých klášterů a kamenných měst. Široká pláž, nekonečné bary, apartmány namačkané jeden na druhý a moře, které dělá hluk za všechny. Přes den se rozpálí tak, že se písek stává nástrojem mučení, večer zase ožije neonem a hudbou z každé strany. 

 

 

Z pláže se dají vyrazit k vyhlídkám, odkud je vidět celé pobřeží Algarve – zlaté skály, rozbitá voda, lodě s turisty, co fotí každou vlnu. Nejhezčí část začíná až tam, kde končí slunečníky. Čím dál jdete, tím víc klid. Večer se Praia da Rocha mění v promenádu s restauracemi, kde se grilují sardinky a pije sangria. Není to místo k přemýšlení, ale k vypnutí. Po dnech strávených v kamenných katedrálách a tichých klášterech to působí skoro jako detox – hlučný, barevný a úplně pozemský. 

 

 

11) Lagos

Lagos je příjemné město na jihu Algarve, kde se potkává historie s dovolenkovou atmosférou. Má malé centrum s úzkými uličkami, trh s rybami, přístav a zbytky městských hradeb. Kousek odtud stojí bývalý trh s otroky – nenápadná budova, která připomíná temnější minulost města. Lagos je klidnější než Praia da Rocha, ale živější než většina vesnic v okolí. Na útesech směrem k Ponta da Piedade se dá najít klid a výhled na oceán, zatímco večer ožívá centrum restauracemi a hudbou.

 

 

12) Cabo de São Vicente

Nejjihozápadnější bod Evropy. Útesy padají do oceánu kolmo a vítr tu nikdy neutichá. Maják na konci působí spíš jako poslední strážce než atrakce. Není tu co dělat – a právě to je podstatou. Jen prostor, moře a vědomí, že dál už nic není.

 

 

13) Silves

Silves je malé město ve vnitrozemí Algarve, kdysi hlavní sídlo Maurů v regionu. Dnes působí klidně, ale jeho červený hrad z pískovce stále dominuje okolí a patří k nejzachovalejším v Portugalsku. Z hradeb je výhled na bílé domy, kostel Sé a údolí s pomerančovníky. V centru je pár kaváren, malé muzeum a ulice, kde se život zpomaluje až na hranici nehybnosti. Silves má daleko k pobřežnímu ruchu – místo moře tu voní prach, kámen a ovoce. Ideální zastávka na cestě, když už máte dost turistických letovisek a chcete vidět kus klidného, obyčejného Portugalska. 

 

14) Carvoeiro

Carvoeiro je malé přímořské město mezi útesy, které působí spíš jako letní kulisa než skutečné místo k životu. Domy se tu tlačí k sobě nad malou zátokou, kde se voda mění podle dne z tyrkysové na šedou. Pláž je malá, ale schovaná mezi skalami, a právě to jí dává kouzlo. Po okolí vedou stezky po útesech s výhledy na moře a jeskyně, kam se dá vyrazit i lodí. Večer se město zaplní lidmi, restaurace a bary ožijí, ale i tak má Carvoeiro klidnější atmosféru než rušnější střediska Algarve. Je to místo, kde se dá na chvíli vypnout, projít se po útesech a nemít potřebu nic vysvětlovat.

 

 

15) Albufeira

Albufeira je největší turistické město Algarve – rušné, rozpálené a nepřetržitě hlučné. Bývalá rybářská vesnice se proměnila v letovisko plné hotelů, barů a klubů, kde se mísí všechny možné jazyky i úrovně opilosti. Staré město má pořád kouzlo, úzké uličky, bílé domy, náměstí s hudbou a restauracemi – ale všechno se točí kolem turismu. Pláže jsou krásné, rozlehlé a lemované útesy, jen málokdy prázdné. Albufeira není místo na klid, ale na přepnutí mozku do režimu „dovolená bez výčitek“. Kdo chce moře, jídlo, hluk a trochu chaosu, ten tu najde přesně to, co čeká.

 

 

 

 

16)  Évora

Cesta z Algarve zpět na sever vede krajinou, která se pomalu ztišuje. Moře mizí v zrcátku, kopce se zplošťují a barvy krajiny přecházejí z oranžové do prachu a olivové šedi. Alentejo působí, jako by se tu svět zastavil – dlouhé silnice bez aut, stromy rozeseté v dálce a ticho, které se nehodí přerušovat. Uprostřed toho ticha leží Évora, poslední zastávka před Lisabonem. Město působí zdrženlivě, ale má všechno – římský chrám, gotickou katedrálu, univerzitu i kostnici, jejíž stěny tvoří lidské kosti. Není to morbidní, spíš střízlivé připomenutí, že čas tu běží jinak. Po dni stráveném v Évoře je návrat na lisabonské letiště zvláštně rychlý – z ticha zpět do hluku, z kamene do kovu. Cesta končí tam, kde začala, ale člověk má pocit, že mezitím projel celým jedním světem.

 

 

 

Od návratu mám pocit, že Portugalsko se mnou pořád cestuje. Když otevřu láhev vína, vrátím se do sklepa v Portu. Když slyším tramvaj, vybaví se mi Lisabon a ten zvláštní klid, který má i v chaosu. Když se dívám na západ slunce, vidím Cabo da Roca, pláže na Algarve a ten okamžik, kdy moře pohltilo všechno kolem. Vůně pomerančů připomene Silves, rozpálený kámen zase Évoru, a když je mlha, i v tom se najde Lagos. Každá drobnost doma má teď svůj portugalský protějšek – a dohromady tvoří vzpomínku, která se nevrací v myšlenkách, ale v pocitech. Portugalsko nezůstalo za hranicemi. Jen se proměnilo v další způsob, jak se dívám na svět.