neděle 25. prosince 2022

Stýská se mi po babičce a dědovi

3

 
Píšu během vánočních svátků, těch prvních bez své babičky, mám ji pořád na paměti a cítím, že bez ní to už nikdy nebudou pravé Vánoce. 25. prosince jsem pokaždé Vánoce trávil u ní. Jako dítě jsem jezdíval k babičce a dědovi skoro každý víkend a na prázdniny. Když tu ještě babička byla s námi, vzpomínali jsme společně na dědu, ale teď už jsou pryč oba. Jsou spolu. Je už mnohem zřetelnější, že svátky nejsou jen o lidech, kteří jsou tu s námi, ale i o těch, kteří tu s námi být nemůžou. A chtěl bych napsat, že mě tenhle stesk provází jen při svátcích, ale ono to není o moc lepší ani jindy. Je to všudypřítomné prázdné místo v srdci.

 

Neztratíte jen někoho milovaného, ale také kus své vlastní identity

 

U babičky s dědou jsem cítil bezpečí takové mystické bezpodmínečné lásky, duchovní a všeobjímající, která zahrnovala celý svět kolem mě. Když jsem byl smutný, k téhle lásce se dalo utíkat. Ale teď se někdy ptám, co se s ní vlastně stalo? Kam se ta všeobjímající hřejivá energie poděla? Nemůže být přeci je ve vzpomínkách. Svým způsobem se samozřejmě nezměnila, možná je po smrti ještě intenzivnější a průzračnější, ale zároveň tesklivá, melancholická a bolestivá. Jako oceán, co je někdy klidný, jindy bouřlivý. 

 

Postupně přiznávám sám sobě, že se mi bude stýskat pořád, že s tím budu muset žít navždycky, že to čas prostě už moc nevyléčí a zkrátka budou dny, kdy se zase sesypu a budu se cítit tak zvláštně opuštěně, protože nebudu moci zvednout telefon a zavolat jim, slyšet ten uklidňující hlas a tak nějak podvědomě vědět, že s nimi všechno zvládnu a všechno bude dobré.

 

Babička s dědou mě někdy navštěvují ve snech. Ty sny jsou zvláštní tím, že si v nich neuvědomuju, že už nejsou v mém fyzickém světě. Chovám se k nim, jako by nikdy neodešli. A někdy mě po probuzení přepadají šílené výčitky, když jsem kroutil očima, jak mi babička radila, abych si vzal v zimě čepici, nebo když mě děda pohladil a já se jako puberťák odtrhl. Ve všech těch radách, ať neběhám rychle po schodech, jím svačiny, ale nemluvím s plnou pusou, ať hodně čtu, ať se učešu, myju si ruce, zavážu si tkaničky a nešmajdám, ať nevysedávám tolik u toho počítače, stejně nic nespočítá... v tom všem je něco tak nostalgického a kouzelného. Jako mladí si neuvědomujeme, co vlastně znamenají tyhle návštěvy, jak nás utužují, všechno nám připadá nesmrtelné.


Když ztratíte prarodiče, uvědomíte si, jakou měli sílu lidi spojovat. Bez nich je mnohem těžší setkávat se s dalšími rodinnými příslušníky, byli spojovacími můstky mezi všemi. Babiččin byt se stával jakýmsi útočištěm a centrem setkávání. Babička s dědou rodinu nepřestali spojovat ani po svém odchodu. V rodině jsme byli všelijak rozhádaní. Den před Vánoci jsme s tátou a strýcem přenesli urny do nového hrobu a když jsme tam všichni stáli, zaměřil jsem se na vazby, jež přetrvávají. A přemýšlel jsem nad rodiči a sourozenci a dětmi v naší rodině, které už babičku s dědou nepoznají takové, jací byli v plné síle, když se o nás starali a vychovávali nás. Zvláštním způsobem jejich odchod utužil naše rodinné vztahy, možná to byl společný zármutek, možná prostě jen pocit, že některé věci jsou malicherné a nechcete ze světa odcházet s výčitkami.

 

A taky si říkáte, na kolik věcí jste se mohli zeptat, ale nezeptali. Jaká vlastně byla ta 60., 70., 80. léta? Co moudrého nám ještě mohli předat se svými zkušenostmi? Jak se společně seznámili, kde všude pracovali, kde cestovali a jak spolu vydrželi tolik let, když se dneska každý druhý rozchází?

 

A jak smutné je, že třeba jednoho dne nikdy neuvidí moji svatbu. I když možná ano, kdoví.

A tak se snažím najít nějaké spojení mezi dvěma světy, způsoby, jak je kontaktovat. Mluvím s nimi před spaním, prosím bohy snů, aby mě přišli zase navštívit a já slyšel jejich smích, cítil jejich náruč, nechal se oslovovat "Pajánku můj" tak, jak to dokázali jen oni. Tolik se mi stýská, chybí mi ten hlas a brečím, jen když o tom píšu. Všechny ty vzpomínky jsou teď o tolik důležitější a člověk má zároveň strach, že se postupně vytrácí. To, jak jsme hráli karty a jiné stolní hry, jak mi děda postavil boudu na stromě, jak mi babička dělala palačinky nebo chleba ve vajíčku, jak usínali ve křesle u televize, jak mě chodili v noci kontrolovat, jak mě děda chválil, jak mě babička bez okolků přijala, když jsem jí řekl, že mám přítele, anebo jak jsme seděli letní večery u ohně a poslouchali rádio se všemi těmi starými českými country songy.


Vánoce nikdy nebudou stejné, ale jsou příležitostí ke klidnému vzpomínání na radostné chvíle.

Naštěstí onen tajemný pocit lásky nemizí ani neslábne, o tom jsem přesvědčený. Když moje babička na konci svého života ztrácela paměť, možná si nepamatovala, co bylo před lety, včera nebo i před chvílí, ale to naše propojení zůstalo společně s tím láskyplným pohledem a stejným oslovením "Pajánku". Od té doby věřím, že tenhle typ lásky má přesahující charakter, je nade vším rozumem. Chtěl jsem tyhle pocity sdílet, protože se nechci na Vánoce jen nuceně smát, ale chci hledat jejich smysl a pravdu, jež se někdy vytrácí pod povrchem výzdoby a cukroví. Sounáležitost, rodinné spojení, láska, mít možnost sdílet...

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

3 komentáře:

  1. nádherně napsáno .....

    OdpovědětVymazat
  2. Tenhle článek je tak nádherně napsaný, že si ho musím někam uložit a vracet se k němu. Umíš psát tak procítěně, lidsky, zkrátka krásně.

    OdpovědětVymazat