Pokud věříte, že po smrti duševní aktivita neumírá, možná jste se někdy zamýšleli také nad tím, zda existují duchové. V době nejrůznějších hororových snímků a hrůzostrašných záhad, jež se na nás hrnou z nejrůznějších zdrojů se pak člověk může cítit neklidný i ve chvíli, kdy má jít v noci na toaletu a uslyší zvláštní vrzání nebo bouchnutí topení. Osobně nevěřím na to, že jsou mezi námi duchové a démoni, kteří se nás snaží strašit či dokonce napadnout. Ti největší bubáci jsou v naší mysli.
Co nebo kdo je vlastně duch
Duch je abstraktní či nadpřirozená bytost nebo síla, která se nepojí pouze se strašidelnými historkami, ale i s náboženstvím a filozofií. Obecně vychází ze slova "dýchat" a znamená jakýsi oživující princip. Ducha lze vykládat jako něco, co se k nám vrací, i když už by to mělo být dávno ztracené, mrtvé nebo prostě pryč. Duchové existují jako nehmotné podstaty, přízraky, duševní zjevení či zkrátka nehmotnou skutečnost. Všechno kolem nás má určitou duchovní podstatu. Nemusí to být jen v souvislosti s živými tvory, jejichž abstraktní stránku nazýváme duší, můžeme hovořit také o duchu místa, domů nebo předmětů, k nimž se váže vzpomínka či jiná symbolika.
To, co nás straší, není hmotné, nýbrž povstává z našich vlastních strachů.
Duchové jsou stopy našeho psychického stavu. Reflektují to, co se děje uvnitř nás. Často někdy zcela běžným jevům přisuzujeme mýtickou sílu jen proto, že v nich vidíme nebo chceme vidět symboliku. Určitá zjevení přichází ve chvíli, kdy strádáme a potřebujeme tuto ztrátu kompenzovat. Přichází ve chvílích, kdy nejsme schopni připustit, že se něco stalo bez důvodu. Většina věcí se skutečně neděje bez důvodu, ovšem způsob, jakým si věci kolem sebe interpretujeme, závisí vždy pouze na nás.
Duchové jako lidé, kteří zemřeli
Nejčastější podoba ducha se interpretuje v podobách zesnulých lidí. Jako by duše, která se vrací, nedosáhla pokoje, a proto se k nám stále vrací nebo se nám snaží něco sdělit. Někteří lidé, kteří podstupují seance či podle svých slov komunikovali s duchem mrtvého člověka, se po těchto zkušenostech cítili smířlivěji. To ovšem neznamená, že komunikovali opravdu s duchem zemřelého, byť se to jeví jako úžasná představa.
Mnohým z nás odešel ze života někdo, s kým bychom rádi ještě mluvili, koho bychom měli po svém boku a na koho neustále vzpomínáme. Říká se, že takové duše žijí s námi neustále jako andělé a ochránci a jednoho dne se s nimi znovu setkáme.
Je pravda, že duchovní podstata čehokoliv přetrvává v našich emocích, myšlenkách a vzpomínkách. Dokud se nevytratí myšlenky na někoho, kdo již zemřel, svým způsobem jeho abstraktní já nadále existuje v nás – ovšem ne ve své objektivní podobě, ale ve formě našich přání, předpokladů, očekávání nebo i strachů, podle nichž by se dle naší víry daný člověk choval, kdyby byl stále naživu.
Lidé, jež navštěvují seance, dosahují smíření, neboť tuší, že si jdou pro odpuštění, věří v dobro člověka a smysl toho, proč daný člověk odešel. Mluvíme-li o démonech, zlých esencích nebo monstrech z pekelných sfér, obvykle je to proto, že nějaká naše vlastní část volá po odpuštění, ventilaci vzteku, rozhřešení nebo pomstě.
Kolem nás se ukazuje to, na co myslíme – může to být láskyplné, ale i zlověstné, záleží na našem přístupu a vlastním psychickém stavu.
Lidé, kteří zažili autonehodu, mohou spatřit nebezpečí po každé, když nasednou do auta. Automobil se stane jejich démonem strachu. Ti, kteří v sobě drží hluboký zármutek milovaného člověka, vidí jeho stopy všude kolem sebe a spojují si těmito asociacemi i to, co by jiní nikdy nespojovali. Vidí andělskou pomoc, nepřipadají si sami a cítí ochrannou ruku, tajemný šum křídel značící důvěru ve spojení silnější než smrt.
Jak vypadají skuteční démoni
Pamatuji si, kdy jsem začal vidět démony kolem sebe. Chovali se jako mozkomorové, tedy entity, kteří z člověka vysávají veškerou radost. Démoni jsou typy výše zmíněných duchů, kteří nás děsí a vysávají z nás energii. Ukrývají se v temnotě a snaží se do ní člověka uvrhnout. Démoni jsou všechny bolestivé myšlenky, strachy, deprese, smutky, závislosti, vzteky, nenávisti, závisti a zoufalství. Duchové se někdy spojují s posedlostí. Někdo nebo něco vás posedne natolik, že ztrácíte svou vlastní identitu. Přesně tak fungují nejrůznější psychické nemoci od fóbií, depresí, úzkostí až po schizofrenie, traumata, štěpené osobnosti apod. Mít depresi neznamená být depresivním člověkem, nýbrž být posedlý démonem ve formě pocitů beznaděje, zoufalství či jiné psychické bolesti.
Démony si představujeme jako monstra, přičemž jde spíše o duševní pochody, které dělají monstra z lidí. Démoni parazitují na těch, kteří ztrácejí kontrolu sami nad sebou a žijí obvykle v nějakém druhu závislosti – na vztazích, na droze, na potřebě uznání, bohatství, sexu, úspěchu, kráse, mládí nebo moci. Démon se živí strádáním a narůstá, když se jím užíráme. Oproti nim andělé vyvstávají v podobě naděje, soucitu, víry, odpuštění. Je to psychická dualita, abstraktní protipóly, které občas vidíme všichni.
Když se nám v životě nedaří, vidíme tyto démony všude kolem sebe a máme tendence je vidět i tam, kde nejsou. Stejně tak, když jsme šťastní, dokážeme problémy řešit s mnohem větším nasazením, cítíme pomoc, kterou jiní vnímat nemusí. Jde zkrátka o perspektivu, s jakou se díváme na svět, a ta je vždy subjektivní. Dodnes vídám svého dědu ve snech, a je to tak podle mě dobře. Je jedno, zda je to skutečnost, ale důležité je, jak to vnímám. Je to pozdrav? Je to návštěva? Je to jen bláznivá reakce mozku? Je to opravdu zbožné přání potkat milovaného člověka? Hlavní je, že jsem to zažil.
Démoni jsou všechny chyby, ke kterým se vracím a kterých lituji, zjevují se mi neustále dokola; přichází s každým strachem, s každou bolestí, zármutkem, pocitem marnosti i bezvýchodnosti. Může se zdát, že se nedají odvolat, budou stále se mnou, ale faktem je, že svět nám neposílá znamení zla. My sami určujeme, co pro nás události i představy znamenají, a stejně tak dokážeme odvolat tyto démony tak, že se z nich budeme léčit. Ať už je to lék v podobě terapie, odpuštění, poučení nebo pochopení, proč jsme danou emoci museli zažívat.
