úterý 25. srpna 2020

Jak často psát aneb jak si udržuji spisovatelskou kondici

2

 

Na každého, kdo má nějaké spisovatelské ambice, jednou za čas útočí svědomí, když nepíše tak často, jak by si představoval. Hledáme hromadu výmluv, proč zrovna nepsat – je třeba nakrmit naši imaginární kočku, udělat srpnový předvánoční úklid nebo inspirovat se seriálem.

 

Je vlastně třeba se ke psaní nutit?

 

V první řadě platí jedna věc: nikde není psáno, že se musí psát každý den, týden, měsíc nebo rok. Mezi psaním mých knih jsou mnohaleté mezery, které jsem vyplňoval psaním Jerryho blogu, jinak by mě svědomí asi zabilo. Jak zřejmě mnozí psavci vědí, když už se člověk odhodlá a sedne si k tomu, není tak těžké psát. Je zkrátka těžké si udělat ten čas, vědět, o čem chci psát, a mít zhruba představu, co tím chci náhodnému čtenáři předat.

 

Většinou, když jsem se do psaní nutil, výsledek nestál za nic, takže jsem se na jakoukoli pravidelnou frekvenci vykašlal navzdory všem příručkám a doporučením. Neznám psací návyk, který by opravdu fungoval a u něhož bych vítězoslavně vydržel. Jakýkoli návyk v sobě nese zrnko povinnosti a nutit se do něčeho, co má být zábava nebo alespoň autoterapie, ničí dojem ze samotné svobodné činnosti, kterou psaní bezesporu je.

 

Najít si půlhodinu? Ale kdeže! Půlhodina je obvykle pouze přípravná fáze, při níž civím na blikající kurzor a míchám nepotřebné myšlenky od "získávám Pulitzerovu cenu" po "psaní mi zničilo život". Ale vždycky se k tomu blikajícímu kurzoru vrátím.

 

Psaní, editace a práce s texty je zároveň mým zaměstnáním, což se může na první pohled zdát jako ta nejkrásnější představa spisovatele, ale zkuste si po dni stráveném u počítače a práci s dalšími texty najít další hodiny a hodiny na vaši vlastní tvorbu. Nikdy bych si neřekl, že budu vzpomínat na fyzicky namáhavé brigády, po nichž jsem s obrovskou radostí usedal k vlastnímu psaní.

 

 

Psací rutina

 

Chcete-li se přeci jen udržovat v psací rutině, velice doporučuji založit si blog. Můžete v něm totiž psát o tom, proč zrovna nepíšete. Dále víte, že o blog je třeba se starat, jinak odumře. Chtěl bych znovu radit, jak si máte svou rutinu plánovat, ale stejně jako většina věcí v životě, i u psaní je nejlepší spontánnost – jsou to ty chvíle, kdy zažíváte silné emoce, kdy se potřebujete vypsat, kdy vám toho mysl předříkává tolik, že potřebujete, aby konečně sklapla.

 

Věřím, že spisovatelská kondice ani není tolik o frekvenci psaní, jako spíše o frekvenci nasávání různých příběhů, zkušeností a emocí z reálného světa. Když se zkrátka jen díváte kolem sebe a představujete si příběh stromu u cesty, projíždějícího autobusu nebo padajícího listí.

 

Ona rutina spočívá v uchovávání vašeho snu. Sny jsou pro psaní nesmírně důležité, zvláště ty, kterým se říká "day-dreaming", tedy nějaké snění během dne. Procvičuje to fantazii a jednoho dne ze všech útržků narazíte na příběh, který bude natolik nosný, že vás donutí sepsat něco většího než jen článek.

 

 

Konzervování snů

 

Uchování snů ve vaší mysli je nejlepším způsobem, jak je pak jednoduše vylít na papír. Tahle technika mi vždycky vycházela. V hlavě jsem si udržoval základní sen o tom, jak by měla nějaká moje kniha vypadat. Následně jsem na tuhle kostru nabaloval nové a nové vjemy, až se příběh v mé hlavě větvil jako pomalu rostoucí strom. Všechny příběhy vyžadují čas, proto není třeba plakat nad tím, že když na prázdnou stránku Wordu zasadím tečku, nenapíše se stránka, natož kapitola. 

 

Většina vět se někde ztratí, ale pár jich zůstane.

 

Osobně když píšu něco většího, rozhodně nechci, aby to mělo stejný formát a příběh jako to, co už jsem jednou napsal. Člověk si tak musí konzervovat různé druhy snů, různé žánry s různými vyústěními a poučením. A když se něco zrovna nehodí, pak si to třeba uchovat na něco do budoucna. Ono se to bude vždycky hodit.  


Moje největší noční můra je, že jednou budu mít nedostatek denního snění. Že už ani nebude potenciál k tomu, abych nějaký příběh rozvíjel. Naštěstí svět je tak záhadné místo, že kdo v něm kráčí a neustále zakopává třeba jako já, objeví se něco, co všechny ty šrámy, bolesti a oběti konvertuje do zkušeností, a ty jsou mým nejlepším pohonem pro psaní. Moje pády tak možná způsobily, že jsem poslední dobou nepsal tolik blogových článků, zato jsem začal psát úplně novou knihu a moc se těším, až vám ji zase dám přečíst jako ty předchozí. Jerry je stále ještě Writer, díky Bohu.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

2 komentáře:

  1. Moc hezky napsáno. Přemáhání se ke psaní, nikam nevede. Musí na to být ta správná nálada, aby vzniklo to, co si přeješ. :)
    Je super, že píšeš další knihu a hlavně, když ji dopíšeš. :) Tohle mi dělá problém, dopsat knihu. I přesto, že vím, jak by měla skončit, jak se k tomu chci dostat, přesto se ke konci nedostanu a začnu psát něco jiného.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já mám u těchto dlouhodobých cílů takovou superschopnost, že když už si to zadám, vím, že to někdy dokončím. Nedávám si žádný deadline, ale mysl mě k tomu dokope. Ten největší čas a prodlení u mě získává přemýšlení nad něčím, co má opravdu potenciál naplnit celou knihu, aby to nebyly jen útržky úvah, ale mělo to nějakou koherenci a kohezi :-)

      Smazat