středa 11. března 2020

Proč je skutečné to, čemu věříme, a nikoli to, co vidíme

2

Že skutečné je to, čemu věříme, a nikoliv to, co vidíme, je jedna z klíčových vět mé první knihy. Nevýhodou vyňatých úryvků a citátů z kontextu se stává jejich nepřesná interpretace. Za touhle větou se totiž schovává poněkud specifičtější příběh, o kterém bych vám rád zkráceně povyprávěl.


Svět viditelný a neviditelný


Psala mi jedna pozorná čtenářka, že věci nelze rozdělit takhle černobíle a že to, co vidíme před sebou, je reálné a stabilní, můžeme si na to sáhnout a ověřit to svými smysly. S tím se nedá jinak než souhlasit. Přestože existují nejrůznější filozofické směry, které vedou k tomu, že všechno kolem nás – tedy i to, co vidíme – je zpochybnitelné, nerad bych nějak vylučoval závěry vědeckého poznání.

Ano, současná věda se zaměřuje především na materiální svět, a tak je to v pořádku. Dalo by se tedy zjednodušeně říct, že to, co vidíme, má materiální základ. Židle, na níž se posadíme, má svůj tvar, formu, materiál, účel. To vše bychom mohli považovat za důkazy pro společenský konsensus viditelného světa. Výše zmíněná věta se však týká především toho, jak daný konsensus vzniká. Je to pomocí naší interpretace, dohody, přijmutí a především víry.

Naše vlastní smysly nás mohou někdy pořádně klamat. Všechno, co nějak smyslově pojmeme – co vidíme, slyšíme, na co saháme, co cítíme, chutnáme – se vyhodnocuje skrze naše myšlení. Mozek se stává určitým filtrem smyslových informací a předhazuje nám něco, čemu buď uvěříme, anebo se to rozhodneme odmítnout.
 

Příběh o tom, že co vidíme, není skutečné


V jedné fázi svého dětství jsem se přestal radovat. Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale začala se ke mně dostávat deprese, všemožné fobie a úzkostné poruchy, které mě provázely spousty a spousty nadcházejících let. V tuhle chvíli nezáleží na tom, co tyhle tíživé stavy způsobuje, ale spíše na tom, co je udržuje při životě tak dlouho. Je normální mít občas smutek a nemá cenu skrývat slzy. Všichni jsme jednou nahoře, jednou dole. Ovšem když tyhle stavy máme dlouhodobě a oni ne a ne zmizet, je třeba se zamyslet nad tím, proč tomu tak je, abychom se zkrátka nezbláznili.

Tehdy jsem vinil všechno kolem sebe, ale vlastně i sám sebe. Věřil jsem věcem, které nebyly pravdivé, ale převzaté. Hodně jsem věci generalizoval a nedíval se pod povrch. Všechno bylo špatně, a tak to zkrátka bylo – jiná možnost mi připadala jako lhaní sám sobě.

Myslel jsem, že svět okolo mě je zlý, ale ve skutečnosti byl takový, jak jsem o něm přemýšlel a komunikoval ve své vlastní mysli.

Neviděl jsem nic hezkého. Jen všechny ty hrůzy, kterým jsem věřil. O tom, jak jsem neschopný, jak mi nic nevychází, jak nikam nezapadám, jak nic nedokážu, jak jsem pořád smutný... byl jsem smutný už jen z toho, že jsem smutný, což je opravdové mozkové bludiště. Všechno tohle se promítalo kolem mě. Svět se stal dokonalým zrcadlem mé víry.

Proto to, co jsem viděl, bylo pro mě jenom černé. Zahalil jsem svět do své mysli a věřil tomu. Jenže to, co vidíme skrz tenhle filtr, skutečné není. Je to stále jen naše vlastní interpretace. Nebyl jsem tak neschopný ani slabý, dokonce jsem ani nemusel být tolik smutný. Bylo to jen proto, že jsem tomu věřil a neustále se na to zaměřoval, místo abych svoji víru nasměroval na zcela jiné otázky.
 

Co vlastně vidíme?


Svět je zrcadlo naší víry. Možná objektivně vidíme židli, ale jsou tací, kteří se na ni nebojí sednout, a jsou tací, kteří si na nějaké židli připadají naprosto nepatřičně. Židle se stane symbolikou. Sednout si dopředu, nebo do poslední lavice? Mohu si sednout na trůn? Mohu se rozvalit před dalšími lidmi? Není ta židle křehká na to, abych si na ni sedl? Hodí se tahle židle do tohohle prostředí?

Naučil jsem se přehodnotit svoji víru a vystavit ji na trochu jiných hodnotách a perspektivách. Tomu, co vidíme kolem nás, můžeme přisuzovat barvy – ne, že bychom malovali, ale dokážeme věcem kolem nás předávat zářnost či temnotu. 

Když jsem začal měnit svůj pohled uvnitř sebe, začal se měnit také svět kolem mě. Proto to, co vidíme, není pravda. Je to jen odraz z nás.

Tohle pojetí se tedy spíše týká jakéhosi neviditelného, nemateriálního světa, který náš život mnohem více ovlivňuje. Jde o smysly, které jsou plné iluzí. Hlavně co se týká našich domněnek, vztahů ukvapených názorů nebo sebepojetí.
 

Mediální podobenství


Moc hezky je tohle pojetí vidět na příkladu dnešních médií, kde je zobrazována pouze část reality, lidé tomu uvěří a přijmou tuto informaci za svou. Neznáme všechno to, co je za oponou; střih, výřezy, mediální konstrukci reality, filtry, působení podbízivé hudby a záběry, podprahové zprávy, dogmatickou a manipulační argumentaci, barevná schémata, účel vyvolat konkrétní emoci apod. Na náš mozek v tu chvíli dopadne neskutečný počet externích vjemů, které se snaží zjednodušit, aby je mohl pochopit.

Myslím, že když se takto díváme na svět, také vidíme jen určitý výřez, a všechno to, co je za oponou, vychází pouze z naší víry, přičemž to je přesně to, co si z onoho výřezu vezmeme. Naše víra je mocnější, než si dovedeme představit. Ve skutečně se podle ní řídíme celý náš život a občas zapomínáme na to, že máme moc svět kolem sebe měnit.

Všechno, co je kolem nás a co vidíme, se stane skutečným až ve chvíli, kdy to interpretujeme skrz tohle "mozkové filtrování". Může to být jen sen, hra světla a stínu, podmanivá lež našich smyslů, ale to, na čem vesměs záleží, jsou emoce, jež při tomhle pozorování zažíváme. Protože právě tyhle emoce jsou v našich životech reálné, co má opravdový dopad na všechno kolem nás, ale i uvnitř nás. Už sám Exupéry v Malém princi pravil, že důležité věci jsou našim očím neviditelné.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi. 
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

2 komentáře:

  1. Pravda vyhodnocujeme si věci, co vidíme a někdy to může být právě jen hra světel, kdy máš pocit, že vidíš něco, co tam není. Ale na druhou stranu, co když tam něco skutečně bylo? A teď, kde je ta skutečnost? Asi právě přesně v tom, čemu uvěříme nebo čemu někdy chceme věřit.
    A co se týká medií a všeobecně lidí, informují nás pouze o tom, o čem chtějí nebo musí, ale pravdu nevíme a tady opět se může každý rozhodnout, zda jim uvěří nebo zda bude věci zpochybňovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, spousta lidí se domnívá, že když je něco jen v jejich hlavě neb představách, tak to není skutečné. Pravdou je, že abstraktní věci v našich životech nás ovlivňují nejvíce.
      Děkuji za myšlenku, zdraví Jerry! :)

      Vymazat