úterý 3. března 2020

D. Arronofsky: Requiem za sen, Fontána nebo Černá labuť se dostávají pod kůži

2

O Darrenovi Aronofskym padla řeč, už když jsem vychvaloval jeho film matka! Pravdou ovšem je, že také jeho ostatní filmy jsou velice znepokojivé, a tím pádem vedou k zamyšlení. Arronofsky je mým oblíbeným režisérem pro svůj zvláštní rukopis. Můžeme u něj zpozorovat typické rysy, mezi něž patří ambiciózní až posedlá hlavní postava, která chce něčeho dosáhnout za každou cenu, až ztrácí svoji původní tvář. Zároveň se skrze expresivní vyjádření dostáváme na hranu reality a fantazie, která se postupujícím dějem zintenzivňuje mnohdy až do záměrně přehnaného výsledku. Dnes vám tedy doporučím rovnou tři filmy Darrena Arronofskyho.


Requiem za sen (ČSFD: 88 %)


O tomhle filmu se často říká, že by se měl pouštět už na základních školách, protože je ukázkovým příkladem, kam až může člověka zavést drogová závislost. Dodnes si pamatuji, jak stísněně jsem se po zhlédnutí tohohle snímku cítil a ústřední melodie mi hraje v hlavě dodnes. Hlavním postavám se dostáváme až pod kůži, filmová kamera a expresivita vzbuzuje až útočný dojem na diváka a to, co se děje v představách postav, se ztělesňuje do reality, což je u drogově závislých osob něco opravdu děsivého (chvílemi připomínající Trainspotting). Pro děti tedy film rozhodně není, pokud jim nechceme způsobit příliš velké trauma.

Pohybujeme se ve dvou liniích, někde uprostřed konfliktu matky a syna, kteří řeší, co se svým životem a pomalu nad ním ztrácejí kontrolu. Zatímco jeden si drogy píchá, druhá se stane závislou na lécích a obsesivní myšlence slávy. Celý film se točí v depresivní beznaději, jak utéct z reality. Protagonisté dělají všechno možné, jen aby se s ní nemuseli vypořádávat sami, a tak volí prostředky, které by jim to mohly usnadnit.

Když se člověk rozhlédne kolem sebe a zaměří se na to, co lidé všechno volí proto, aby zamaskovali neduhy svých duševních pochodů, lze se na film velice snadno napojit a pochopit jeho syrovou pravdivost. Konfrontace snů a reality je jeden z nejtěžších bojů, které v životě vedeme, ale jsou to naše volby, které určují, čemu podlehneme.

Klíčovou závislost nám v brilantních výkonech předvedou Jared Leto, Ellen Bursten nebo Jennifer Connelly. Závislost zde nemá hodnotící charakter, prostě se nějak od počátku nenápadně plíží, až postihne všechno okolo a jako démon depresivity pohltí i zbytky světla. Requiem for a Dream možná není nejpříjemnější zážitek, ale filmařsky se zabydlí ve vaší hlavě a nepustí, i když byl natočen již v roce 2000.

Fontána (ČSFD: 77 %)


Ve Fontáně se Arronofsky poněkud zklidnil, ale jeho rukopis je stále zřetelný. Ukazuje se na hlavní postavě Tomasovi, jehož hraje Hugh Jackman, který věnuje všechen svůj čas záchraně své manželky. Ta je smrtelně nemocná. Chce vynalézt lék, aby s ním mohla zůstat, dělá pro to všechno, až zapomene na to nejdůležitější – žít. Je to příběh o člověku, který je tak zabředlý do své práce, až přehlédne všechno ostatní.

Nepohybujeme se jen v jedné časové rovině, ale rovnou ve třech. Kromě té přítomné se Hugh Jackman a jeho žena (Rachel Weisz) inkarnují ještě do Španělska v 18. století, v němž chce válečník nalézt tajemnou fontánu mládí nebo do 26. století, kde průzkumník odhaluje tajemství života a smrti. Všechny tři dějové linie spojuje snaha vyrovnat se se smrtelností.

Když na film vzpomínám, dodnes se mi vybaví překrásná scéna, kdy průzkumník pluje vesmírem v bublině pod čarovným stromem a dívá se na všechny ty galaxie a hvězdokupy kolem sebe, jejichž tajemství nám zůstává skryté. V přítomné lince si zase člověk uvědomuje, že to nejdůležitější, co máme, je dnešek, nikoliv vidina cíle, byť je velikým hnacím motorem. A linka, v níž se hrdina snaží tak moc sehnat bájnou fontánu zobrazuje, že někdy to, co si nejvíce přejeme, není to nejdůležitější.

Černá labuť (ČSFD: 81 %)


Oceňovaná Natalie Portman sehrála přerod bílé a černé labutě. Nevinná tvář, jež si podmaní tanec křehkostí a poslušností, se musí vypořádat s výzvou vtělit se do role poněkud zákeřnější. Nesvádí se zde však jen herecký přerod, ale především psychický. Touha po slávě, po uznání nebo po moci zahltí mysl a ústředním motivem se tak stane získat roli za každou cenu.

Znovu zde můžeme vidět konflikt mezi rodičem a dítětem, mezi tím, co se děje a co prožívá daná postava a znovu je zde určitá obsese po něčem, co člověku nakonec kazí život. A že balet není žádná legrace, to divák zjistí už po pár minutách.

Co jsem si z tohohle filmu odnesl, je sdělení, že snaha být perfektní většinou vede k nespokojenosti, že vidina dokonalosti je na hony vzdálená tomu, jak se výsledek prezentuje a že někdy je lepší nesnažit se mít nad vším kontrolu, nebo se člověk zblázní. V duši téhle baleríny zbude na konci možná sláva, kterou si přála, ale vykoupená tou nejdražší obětí – vlastní integritou. Arronofsky zkrátka umí přenášet bolesti na diváka jako málokdo, právě proto asi zůstává mým nejoblíbenějším režisérem. Ne že bych se vyžíval v bolesti, ale v silných emocích.
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

2 komentáře:

  1. Ani jeden film neznám, velmi zajímavé tipy, díky za ně. Nejvíce mě dle popisu zaujal film Fontána. Mám ráda filmy, kde se vykytuje nějaká jiná časová rovina. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozhodně doporučuji, podle mě je to jeden z nejvíce podhodnocených filmů. Já se na ni vždy moc rád podívám, je to opravdu něco neotřelého, ale to jsou všechny tyto filmy. Věřím, že pokud se ti bude líbit, zaujmou tě i další filmy od Darrena :-)

      Vymazat