sobota 16. listopadu 2019

Štěstí je stav mysli aneb šťastní lidé se smějí i v ledové vodě


Hledání štěstí je samo o sobě frustrující. Když se v zimních dnech dívám z okna a přemýšlím nad tím, jaká je pořád tma, automaticky to ve mně vyvolává úzkost a říkám si: "Jak by mohl být člověk spokojený, když všechno okolo nasvědčuje smutku a chmurám?" Potíž je, že jako lidé neustále srovnáváme realitu se svými ideály, ovšem svět nikdy nebude hrát zcela podle našich představ. Bude nás neustále vyzývat, abychom se podvolili a pochopili jej.

Šťastní lidé


Představte si otužilce v ledové vodě. Když se díváme třeba na novoroční plavce, kteří nemají strach ponořit svá těla do ledové vody, na fotografiích se většinou usmívají. Kdybychom spadli do ledové vody neuváženě my, asi by nám to vadilo a moc spokojeně bychom se netvářili. Voda je však v obou případech stejně studená. Hledejme v životě lidi, kteří se dokážou usmívat i v ledové vodě. (Tato krásná myšlenka pochází od profesora Pavla Pafka z jeho přednášky o štěstí)

Štěstí není kvůli něčemu, ale navzdory něčemu.

Představme si, že svět je voda. Jsou v ní žraloci a všelijaké potvory, co nám mohou ublížit, mořské proudy, které nás mohou strhnout nebo se můžeme ztratit. Takový může být svět kolem nás. My jsme lodě, které proplouvají a zaměřují svá kormidla dle vnitřních kompasů. Budeme se zaměřovat na přístav nebo ostrov, k němuž chceme doplout, anebo budeme přemýšlet nad vším, co nám může ublížit a zkřížit cestu.

Loď se nepotopí, dokud do ní nevnikne voda zvenčí. Naše štěstí držíme uvnitř a události kolem nás mohou být jakékoliv, ale neovlivní nás, dokud je nepustíme do naší mysli. Šťastní lidé jsou ti, co mají pevnou skořápku. Vědí, že jsou obklopeni nebezpečím, jen se jím nezabývají tolik jako tím, kudy vede jejich cesta.

Kouzla každodennosti


Dnešním článkem chci připomenout dokola přemílanou pravdu – štěstí je stav mysli, která se k tomuto stavu musí vytrénovat. Nejsou tu lidé, kteří by neřešili problémy, zklamání, smutek, bolest, zlobu, závist nebo jiné vnitřní problémy. Jsou tu jen lidé, kteří se dokážou radovat za všech okolností a lidé, kteří dokážou být za všech okolností smutní. A pak nějací mezi, kteří se nechávají unášet náhodně proudem, kam je zrovna dopraví. To já nechci. Říká se totiž, že jen mrtvé ryby plavou s proudem.

Chci mít v rukou pádlo, ne se nechat vodit. Pokud si natluču, chci aby to bylo proto, že jsem špatně pádloval, ne proto, že mě strhne proud. Možná to je důvod, proč vždy slavím výročí sametové revoluce.

Hledat kouzla každodennosti je obtížné, pokud si připadáte nešťastní. Je to bludný kruh, protože smutek ve vás rozesejete kolem sebe. A zároveň smutní a nešťastní lidé zůstávají sami, protože málokdo s nimi chce skutečně trávit čas. Proto je třeba obdivovat ty, kteří neoplývají převelikým štěstím, ale dokážou ho rozdávat kolem sebe. Buďme takovými lidmi a obklopme se těmi, kteří s námi rádi tráví čas.

Věřím, že člověk by měl najít v každém dni něco, na co se bude těšit. Já se třeba těšil, až napíšu tenhle článek.

Vzpomínám na své usměvavé spolužačky, na lidi, kteří mi připomínají, že když nejde o život, tak nejde vlastně o nic, a na cestovatele, kteří si bosí užívají svoji pouť, ať je jakkoli kamenitá. A také se dívám na všechny ty vzory krásy, luxusu, bohatství, inteligence a veškeré dokonalosti, a vlastně si říkám, že bych si s nimi neměl co říct, protože se možná snažím zařadit někam, kam nepatřím. Každodennost není luxusní ani bohatá a mnohdy ani krásná, je to všechno mezi tím, ty dlouhé chvíle snažení se přiblížit k ideálům, po jejichž splnění se objeví jen další a další.

Štěstí je psychická dispozice


Někdy jsem si říkal, zda nejsem prokletý nebo že mi zkrátka štěstí není souzeno. Štěstí není záležitostí osudu, ani nám ho nikdo nedaruje. Je to entita uvnitř nás. Když se svíjíte v úzkosti, je těžké ji najít, ale my všichni ji máme. Řeknu vám to já, vaše máma, psycholog nebo malé dítě. Nikdo z nás není ztracená existence. A pokud si tak někdo připadá, někdy jen musíme hledat. Ne venku, ale v sobě. A dělá-li vám to problém, hledejte někoho, kdo vám pomůže to ve vás objevit, protože výsledek stojí za to.

Myslel jsem, že nikdy nebudu šťastný. Že nepoznám lásku. Že nedostuduji školu. Že neumím psát. Že si nenajdu žádnou práci. Že nic nedokážu. Procházel jsem životem a cítil jsem se nešťastný, protože jsem se díval jen před sebe, na nějakou představu, která musí být naplněna, jinak se nemohu usmát. Je to jeden z největších sebeklamů. Většina času našeho života je cesta, cíl je krátkodobý a nikdy není finální. Už dnes jsme tam, co je pro jiné cílem.

Někdy tak jen stačí vzpomenout si na to, jak jsme si kdysi představovali, jaké to bude, až budeme takoví, jací jsme dnes. Jako malý kluk jsem si myslel, že dvacetiletí jsou starci, načež ve dvaceti se začal můj život rozbíhat a objevovaly se nové a nové problémy, ovšem přinášely sladší a sladší ovoce. Vše má svůj čas. I naše ideální životní představy o štěstí, jen je třeba vědět, že samotné hledání štěstí je svazující, že není třeba se na něco takového zaměřovat. Všechny odpovědi máme v sobě, v tom hvězdném prachu, který nás stvořil.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.

2 komentáře:

  1. Jak píšeš, v úzkosti se velmi těžko hledá nějaké to štěstí, ale v těchto případech je úžasné, když máš kolem sebe lidi, se kterými es cítíš dobře, kteří tě podpoří, se kterými se zasměješ. Oni se na tebe usmějou, oni tě nikdy neodsoudí, ať už se zmítáš v jakékoliv úzkosti nebo v jakékoliv náladě. Když to nedokážu zvládat sama, požádám o pomoc, ne vyloženě slovně, ale vyhledám jejich společnost, trávím s nimi čas, abych mohla nalézt opět to světlo, které je zatemněné zbytkem věcí a zbytkem starostí. Nebo ten čas trávím sama a snažím se dělat věci, co mě baví, abych mohla vyjít mezi lidi a znovu se na ně usmát a rozdávat radost dál.
    Někdy je to těžké rozdávat radost dál, usmívat se na svět a na lidi, ale pak jsou v takových chvílích lidé, kteří tu radost zase předají tobě, když ji potřebuješ. Kolikrát jsem zažila, že úsměv od jendnoho člověka mě velmi povzbudil a já mu byla vděčná. :)
    A ano většina času života je naše cesta, ačkoliv někdy je velmi trnitá. Žitovt není jen o štěstí, ale o té samotné cestě, která zahrnuje i smutek, bolest a další nepříjemné věci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lidé, kteří se dokážou smát a povzbudit, i když sami zažívají těžké chvíle, jsou opravdu vzácní. Doufám, že jednou se takovým člověkem stanu. Někdy k tomu využívám tenhle blog, kdy píšu o tom, co bych sám někdy chtěl číst, když není zrovna hej.

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.