středa 22. května 2019

O víře ve druhé aneb proč je těžké důvěřovat


Nedůvěřivost se na nás sápe ve chvílích, kdy nás zklamalo naše očekávání. O nedůvěřivosti jsem se v životě také něco naučil. Prošel jsem si samozřejmě obdobími, kdy jsem naivně a slepě věřil každému, ale postupnými zklamáními z toho člověk tak nějak vyroste. Stejně jako z přesvědčení, že nás zklamali druzí. Je totiž hrozně jednoduché předávat druhým odpovědnost a následnou vinu za to, že se cítíme zklamaně. O něco složitější je přiznat si, že za mnohými zklamáními je zkrátka naše nereálné očekávání a že jsme si ho přivodili zcela sami.

Důvěra aneb víra ve druhé


Pakliže někomu důvěřujeme, znamená to, že obvykle nevidíme problém předat mu ze sebe něco, co je pro nás důležité. Jako bychom měli drahý šperk nebo vzácný výtisk naší nejoblíbenější knihy a rozhodli se ho někomu půjčit. Nevrátí-li se nám v pořádku, nemůžeme si za to vlastně trochu sami? A jsme sobečtí, když nebudeme půjčovat to, co má pro nás velkou hodnotu?

Především jedna z nejhodnotnějších věcí, které máme, je naše víra, což zní možná trochu banálně, ale když někdo opravdu nalomí vaši víru, nastávají ty největší změny. Ve chvílích, kdy ztrácíme víru, naději nebo zkrátka ideály, jež pro nás byly důležité, změníme se. Život je plný takovýchto změn, proto je hodně těžké dokola vstávat a udržovat si staré víry, kráčet za nimi, i když nás svět okolo často přesvědčuje o opacích. Člověk je uzpůsobený k tomu, aby hledal něco nebo někoho, co by pro něj znamenalo bezpečí, a to se skrývá v jistotách a v tom, že můžeme něčemu bezmezně věřit. Jediný, komu však můžeme bezmezně věřit, jsme my sami.

My sami se rozhodujeme, komu co sdělíme, jaké lidi pouštíme do svých zón, jaké názory přebíráme, čemu věříme, za čím si jdeme, komu co předáme nebo jaká máme očekávání. Očekávání je dvousečná zbraň – očekáváme, že druzí budou dělat to, co očekáváme, jinak to považujeme za zradu, přestože jsme je my sami svým očekáváním obtěžkali. 

Ještě než tedy někoho odsoudíme z toho, že zradil naši důvěru, měli bychom si být jistí, jestli jsme mu k tomu vlastně nepomohli. V určitých aspektech je to totiž naše volba, čemu dáváme moc ovlivnit naše životy.

Proč jsem nedůvěřivý


Na některé mohu občas působit odtažitě, což má své výhody i nevýhody. Výhody spočívají v tom, že nemusíte mrhat časem s lidmi, kteří vlastně nestojí o váš příběh. Navíc každý člověk ze sebe vyzařuje určitou energii, která vám předává informace. Když někoho skutečně pozorujete nebo posloucháte, ve skutečnosti není tolik těžké poznat, kdy vám daná osoba lže. A podle reakcí můžete také poznat, jak by se daná osoba zachovala, kdybyste jí řekli něco důvěrného. Lze to poznat i z psaného projevu nebo z toho, co má daná osoba ráda.

Introverti jako já jsou možná nedůvěřiví od přírody, ale nebereme to jako handicap. Možná to souvisí s určitou opatrností a obezřetností. Máme své vlastní světy, často osamocené ve svých hlavách, a sdílíme je často pouze s lidmi, kteří je opravdu chtějí poznat a ke kterým jim dáme klíč teprve tehdy, získají-li naši důvěru. Být nedůvěřivý vlastně neznamená vyloženě lidem nevěřit, ale vybírat si pečlivě ty, s nimiž můžeme skutečně sdílet svůj svět. 

Proč je těžké důvěřovat


Důvěřovat je složité, protože se všechno snadno mění. Aby bylo cokoliv stabilní, musí se to celkem dlouze budovat, a ve vztazích mezi lidmi to platí zrovna tak. Všichni máme co nabídnout a je na nás, komu co dáme. Svět je plný byznysmenů, kteří nehledají nás, ale jen to, co máme, co by mohli vyždímat a zase pokračovat dál. Je to docela normální, stejně tak se často můžeme chovat my sami, z čehož vznikají situace "přijde, jen když něco potřebuje". Jednou zjistíme, že je život možná dost krátký na to, abychom cenné hodnoty vkládali do lidí, kteří jsou u nás jen na krátkých zastávkách.

Předat někomu důvěru znamená stávat se zranitelným.

Důvěřovat je těžké mimo jiné proto, že jakmile jsme zranění, zůstávají jizvy. Vzpomínky, které nikdo nesmaže a které nás chtě nechtě provázejí celým životem. Zároveň jsme v pasti, protože bez důvěry nevybudujeme žádný plnohodnotný vztah – ať už přátelský nebo milenecký. Existuje tedy nějaké východisko?

Věřit jen sobě?


Podle mě je pouze jedno jediné východisko: nevěřit slovům, ale činům. Je zbytečné vkládat důvěru do toho, co říkají druzí. Ať už mluví pravdu nebo ne, vždycky se to prokáže pouze v tom, jak se daný člověk opravdu chová. Žijeme v době, v níž mají slova možná až moc velkou váhu, přitom jsou pouze sdělením, které nemusí znamenat nic. Kolem sebe vidím lidi, kteří jsou závislí na slovech. Hledají slova útěchy; slova, která mají potvrzovat jejich hodnoty; slova, která mají dokazovat přízeň; slova, která mají pravit absolutní pravdy nebo slova, kterým by mohli věřit.

Samozřejmě si tím trochu podkopávám vlastní text, protože je sám složený z pouhých slov, ale budiž. Já vlastně nikdy netvrdil, že moje slova jsou pravdivá. Stanou se pravdivými pouze v případě, když s nimi někdo ztotožní svoji vlastní víru nebo je prožije z vlastní zkušenosti. 

Kdokoli může říct cokoliv, ale není to pravdivé, dokud to neprojeví svými činy, což jde zcela určitě nejlépe vidět na lásce.

Důvěřovat někomu nebo něčemu se nemusí vyplácet, zvláště jsme-li netrpěliví a důvěřujeme příliš brzy. Chceme trofej, aniž bychom uběhli závod. Důvěra přichází krůček po krůčku, jako když se staví dům, cihla po cihle. Naši nejbližší lidé jsou nicméně ti, kterým můžeme říct všechno, s nimiž můžeme sdílet světlé i stinné stránky našeho života a jimž věříme. Tihle lidé jsou vzácní a je třeba o takovou důvěru nadále pečovat, přesto najdeme-li někoho takového, můžeme si být jisti, že takový člověk má své místo v našem životě, ať se už stane cokoli. A pokud nikoho takového nevidíme, není třeba panikařit. Dokud budeme věřit sami v sebe, ještě to není tak zlé.

3 komentáře:

  1. Úžasné, jak dokážeš skvěle sepsat myšlenky, které mám já a jistě se mnou i mnoho dalších lidí v hlavě. Jen je někteří z nás nedokážou použít takhle nahlas a veřejně. Občas nedokážu najít slova pro to, co cítím. S důvěřivostí jsi to vystihl naprosto přesně. Naivita a důvěra dětství, kdy důvěřuješ mnoha lidem, postupem času, kdy tě lidé zklamou, vymizí. Občas jsem velmi nedůvěřivá a odtažitá. Musím si s těmi lidmi vybudovat hlubší vztah, abych jim dokázala věřit a jsem moc ráda, že jsem našla přesně takového člověka, kterému můžu říct vše, ať už je mi na nic nebo jsem šťastná, vždy se mohu svěřit a provází mě už hodně let.
    A jak píšeš, v podstatě my sami se rozhodujeme, komu budeme věřit a my sami si také potom za to poneseme zodpovědnost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem rád, že se s článkem ztotožňuješ. A vždy je skvělé mít někoho, komu může člověk povědět vše, svět je o sdílení :)
      Děkuju jako vždy za komentář, zdraví Jerry!

      Vymazat
  2. Pěkný článek. Souhlasím. Taky mám jako introvert nedůvěru v sobě (nesvěřuju se s ničím příliš osobním, řeším své problémy uvnitř sebe - přičemž to považuju za výhodu, že k řešení nikoho cizího nepotřebuju - odpadá obava, že by někdo mohl žvanit ;-). Druhým jsem vrbou - a sama vrbu nepotřebuju.)
    Za sebe bych jen přidala, že mně vždy byli nepříjemní "zavazující" lidé.
    Ti,co říkají: "Já jsem ti věřil/čekal jsem, že...a tys to neudělala/zklamala jsi mě..." nebo aspoň reagují na to, že se člověk nezachoval, jak čekali podrážděným chováním vůči němu. V podstatě manipulátoři, protože aby s nimi člověk vyšel v pohodě, musel by sloužit jejich přáním. Izoluji se od takových i v rámci rodiny a jako přátele je neberu.
    Kdo nám dává právo čekat od druhých, aby se chovali přesně tak, jak si přejeme? Nejsou naše loutky, sluhové ani otroci.
    Aneb jak se říká: " Neočekávej a nebudeš nikdy zklamán, můžeš být jen občas příjemně překvapen" :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.