pondělí 20. srpna 2018

Co si zasejeme, to sklidíme: Existuje vyšší spravedlnost?


Jedno z nejsložitějších témat, o kterém jsem kdy přemýšlel nebo psal ve svých knihách, je otázka viny a trestu. Ve společnosti existuje několik pohledů na to, zda je náš svět spravedlivý, nebo hraje takříkajíc nefér hru. Proti zločinům zde máme zákony, u etických otázek se zase často oháníme karmou, posmrtným soudem nebo tvrzením, že "na každou svini se vaří voda". Jak je to ale doopravdy?

Jaký by svět měl být versus jaký svět opravdu je


Hodnocení a kritika světa kolem nás často závisí na relativní dichotomii dobra a zla. Máme tendenci soudit, které jednání je přínosné, a které by se mělo zakázat anebo při nejmenším odsoudit. Potíž je v tom, že dobro a zlo zkrátka nejsou absolutní hodnoty, byť se někteří domnívají, že některá pravidla pochází od samotného Boha. 

V náboženském pojetí je obvykle jasně napsáno, co je dobré a co špatné, nicméně se pořád odsouvá na druhou kolej fakt, že všechny knihy, i ty svaté, jsou psané lidmi, a že nikdo ve skutečnosti nemůže vědět, jak události soudí Bůh, existuje-li vůbec. Je utěšující domnívat se, že milující Bůh pomáhá hodným a odsuzuje zlé, ovšem samotná etická způsobilost Boha je spíše sociálním konstruktem toho, jak by lidé chtěli, aby svět vypadal. Málokdo skutečně chce, aby lotři vyhrávali.

Nevykládejte si to špatně; věřím, že za funkcionalitou světa existuje nějaká inteligentní entita, která by šla teoreticky nazvat Bohem, jen zpochybňuji to, zda tato entita zasahuje do společenských, osobních či etických událostí, čímž by zasahovala do naší vlastní volby, svobody či mysli.

V lidech je zakořeněná touha po odplatě. Když kolem sebe vidí nespravedlnost, zvláště u závažných zločinů, přejí si, aby viník pykal nebo alespoň trpěl. Je vlastně jednoduché nakázat, abychom se všichni chovali dobře, jinak nás čeká posmrtný soud, pekelná muka nebo kdovíjaká další místa, kde nastane spravedlnost. Stejně tak je jednoduché říct si, že nic takového není, a chovat se bez okolků k tomu, jaké by naše jednání mohlo mít negativní následky.

Lidé se dokáží spolehlivě trestat sami


Když se zamyslíme, můžeme spatřit známky nespravedlnosti všude kolem sebe. S někým se zachází lépe, někdo je vychytralý a všechno mu prochází, někdo opakovaně podvádí, někdo je vyloženě zlý, někdo dokonce znásilňuje, ubližuje nebo zabíjí, a stejně unikne něčemu, co bychom mohli nazvat spravedlivým trestem.

Někteří lidé zabíjeli ve jménu svobody, Boha, vlastenectví, sebeobrany, vyššího dobra a podobných účelů, které si sami stanovili. Znamená to, že účel světí prostředky? A není zkrátka tento machiavelismus relativizace dobra a zla?

Chtěl bych tomu věřit, ale nemyslím si, že když někdo unikne společenskému trestu, bude ho soudit nějaká vyšší síla. Nemyslím si, že na každou svini se vaří voda. Nemyslím si, že se nám všem počítá karma podle našich zásluh, a kdo v mládí trpěl, bude ve stáří vždy šťastný. Nemyslím si, že zlí lidé půjdou do pekla, kde se budou smažit v kotli. Všechny ty soudy, tresty, viny vychází z úsudku lidí, ať už soudíme sami sebe nebo někoho dalšího.

Neznamená to ale, že bych v sobě choval naprostou beznaděj a bezbrannost vůči nespravedlnosti. Tvrzení, že "co si kdo zaseje, to si také sklidí", je podle mě více než vystihující. Je to zákon příčiny a následku, který se od karmy liší v tom, že neobsahuje etické soudy. Obvykle někoho soudíme, ale nevíme, jak bychom se zachovali my v jeho sociální pozici, psychickém rozpoložení či zkušenostech.

Zůstane zlo nepotrestáno?


Myslím, že v očích ostatních často můžeme působit zlo, aniž bychom si to uvědomovali. Můžeme vyslovit lež, ublížit svým blízkým, být k někomu nebo něčemu lhostejní... představte si, že jste tímto způsobem někoho zasáhli a on si přál, abyste za takové jednání trpěli. Ale vy jste za to netrpěli, neměli jste proč. 

Lidé si ubližují neustále, ale někdy není vina ani u jednoho člověka, někdy vina vychází zkrátka z nepochopení. A někdy se jen oběť snaží hledat vinu všude kolem sebe, jen ne v sobě.

Zůstane tedy někdy zlo nepotrestáno? Ano. Zlo totiž z různých úhlů vypadá jinak a obvykle vychází především z toho, že někdo nesplňuje naše očekávání a nechová se podle našich hodnot. Obvykle na takovém jednání prohloupí ti, kteří očekávají, že se ostatní budou chovat tak, jak se chovají oni k nim – ale proč by měli? Proč by se ostatní nemohli zkrátka chovat tak, jak oni chtějí, podle svých hodnot...

Pak jsou situace, kdy jednáme zle záměrně. Jednoduše chceme někoho ponížit, zničit, zasáhnout, někdo může chtít někoho vědomě kupříkladu brutálně zabít. Kromě toho, že si na takto provinilém člověku obvykle smlsne společnost, je pravděpodobné, že jednoho dne na řadu přijde také svědomí a psychické trýznění. Aneb všechny naše činy (dalo by se upřesnit jako činy s jasným záměrem) vedou k jasně daným přírodním následkům.

Vyšší principy jsou v naší mysli


Co si zasejeme, to sklidíme. Nakonec nás nebude soudit Bůh, nemusí nás soudit ani ostatní, ale neutečeme před sebou samými. Když kolem sebe zasejeme "hodnoty", kterými jsou zlost, lhostejnost, vztek, zvrhlost, arogance, prospěchářství, závist, lakomství, nestřídmost apod., co z toho asi vyroste? Cesta k harmonii nikdy nevede přes násilí, to utěšuje mě.

Na to, jak jsou mé názory obvykle antikřesťanské (či celkově antináboženské, neboť je pro mě náboženství organizací, která se snaží z něčeho individuálního udělat něco kolektivního), musím Bibli přiznat alespoň snahu o to, aby lidé žili řádným životem, který by je teoreticky neměl dostat do žádných větších problémů. Bohužel, často se z těchto normativních požadavků stanou ideologická dogmata a vyskytuje se u nich také výhružka vyvolávající strach – a chovat se nějak jen kvůli strachu také není zrovna nejuspokojivější cesta životem. 

Je na nás, jakou cestou se vydáme, ale měli bychom pamatovat sami na sebe a na naše vlastní soudy. Můžeme zklamat své okolí, přátele, rodinu či příbuzenstvo, ale nikdy to nebude tak hrozné, dokud nezklameme sami sebe svými volbami a činy. Nakonec totiž budeme stát před vlastním soudem, až se dalšího dne podíváme do zrcadla. Proto buďme upřímní a odpovědní alespoň k tomuhle odrazu.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.

5 komentářů:

  1. Když se to zjednoduší: co vyzařujete, v tom žijete. Takže zákon vracejícího se bumerangu.
    Jsou lidi, co si připadají dobří, i to o sobě tvrdí, ale jsou nešťastní. Přitom v očích jiných dobří nejsou.
    Jsou lidi falešní, co soudí a přejí si, aby celý svět kolem se choval dobře - mají jasno v tom jak, ale sami takoví nejsou.
    Hele on krade! ( politici, sousedi...)... ale sám si v práci štípne, co potřebuje ( okrádá zaměstnavatele).
    Pro všechny platí jedna spravedlnost: jaký jsi, tak se i cítíš. A jestli se chceš cítit líp, tak se přestaň vymlouvat a něco s tím dělej. Jestli se cítíš blbě, něco děláš blbě.
    Jen nevím, kam v tomhle zapadají psychopati - lidi bez svědomí. Jestli je dělá šťastnými zlo, nebo vůbec šťastní být nedokážou...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě bych chtěla dodat k tomu, že - lidi se nechovají dobře a mají se dobře:
      Klasický příklad všem na očích je Babiš. Má mnoho moci a peněz.
      Ale - vypadá tak a chová se tak šťastný člověk? V jednom kuse naštvaný, zamračený a hledající v každém rohu konspiraci proti němu? Vůbec. Někdo mu může závidět, mně je ho líto. Je to chudák, co za celý svůj mamonářský život nenašel pokoj a štěstí. A je na konci...
      Zákon bumerangu platí pro každého, nikdo ho neuplatí a vydírat taky nejde...takže za mne spravedlnost na světě je ;-)

      Vymazat
    2. To je hezky shrnuto a souhlasím. Zprvu jsem se tedy musel zamyslet nad oním tvrzením "jaký jsi, tak se i cítíš", neboť jsem kolikrát kolem sebe viděl nešťastné, ale zároveň velmi hodné lidi (podle mě). Nicméně, jak říkáte, když se člověk cítí špatně, tak obvykle i něco špatně dělá a měl by to změnit, i když se jedná jen o přístup, vyhledání pomoci nebo nepoučitelnost ze stejných situací. Faktem také je, že každému občas život doručí nějakou překážku, ale rozdíl je často jen v tom, jakým způsobem ji kdo vnímá.
      Jak píšete, spravedlnost na světě je, jen občas přichází jinudy, než by člověk očekával, v jiné formě.
      Děkuji za zajímavý příspěvek, zdraví Jerry! :-)

      Vymazat
  2. Tohle je dle mého trochu složitější. Například je člověk, který celý život ubližuje a náhle se před něho postaví jiná, silnější osobnost, která ubližuje jemu. Tady je hlavně otázkou, co to udělá s tím člověkem, uvědomí si, že se takto choval k ostatním, změní ho to nějak, nebo se ještě více zatvrdí a bude si vylejvat svou zlost na těch slabších? Těžko říct.
    A pak jsou přesně takoví ti lidé, kteří ublíží a pak si náhle uvědomí, že udělali vlastně chybu a litují toho. Čímž se ten člověk vlastně vytrestá sám.
    Přesto mám někdy pocit, že někteří lidé svědomí nemají, když pak dělají dokola ty stejné věci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také mám někdy podobný pocit. Otázkou pak zůstává, kam je takový přístup dovede. Samotná lítost minulost nesmaže, někdy je často trestem nosit něco v sobě po celý život. Jsem v tomhle optimista, protože věřím, že každé jednání v sobě nese určitou energii, a tahle energie se hromadí v těle či mysli.
      Děkuji za komentář, zdraví Jerry!

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.