středa 17. října 2018


Když už přestanu přemýšlet depresivně, objeví se další monstrum, které mě pronásleduje ve vlastní hlavě – tentokrát je to sociální fobie. Ta de facto způsobuje, že běžné záležitosti, které ostatním nedělají problémy, jsou pro mě stresující, protože se týkají interakce s ostatními lidmi. Před tou nelze nikam utéci, takže se musíte často dost přemáhat a porážet všemožné vnitřní démony.

Život se sociální fobií

pondělí 15. října 2018


Na první pohled by se mohlo zdát, že patos v knihách, nebo možná i kdekoli jinde, je čiré zlo. Jako by dnešní doba nepřála něčemu, co je přecitlivělé, nedej bože když někdo dlouze popisuje s hlubokými emočními vjemy, co vidí kolem sebe. Patos neboli dojímavost až vzletný způsob projevu, je přesně to, co je vytýkáno červené knihovně nebo romantickým linkám v nejrůznějších příbězích. Já mohu bez nadsázky povědět, že moje první kniha obsahuje mnoho patosu, částečně je to určitě proto, že jsem ji měl v hlavě už někdy od patnácti let, přesto se ho nedokážu vzdát.

O patosu a citovosti v knihách

úterý 9. října 2018


Aby život za něco stál, měli bychom jít za tím, co nás nejvíce baví a naplňuje. Tak se to aspoň všude píše, tak to často píšu já a celé se to zdá být celkem intuitivní. Pokud se dnes rozhodnu ignorovat překážky a výmluvy, proč vlastně neděláme to, co opravdu chceme, je tu ještě jedna zásadní otázka: co vlastně chceme dělat? Můžeme se snažit jít po různých cestách, ale pokud nemáme jasně daný cíl, budeme nejspíš pořád různě tápat a zkoušet a hledat se.

Jak zjistit, co chci dělat

sobota 6. října 2018


Už jako dítě jsem se díval na dospělé jedince s velkým nepochopením. Lidé, kteří se baví o nezajímavých věcech, neumějí si pořádně hrát nebo sledují pořady, které jsou absolutně nezajímavé. Myslím, že jsem se vždycky tak trochu bál dospělosti – nikdy jsem nechtěl řešit všechny ty důležité věci, bavit se o penězích, bankách, půjčkách, pojišťovnách, hypotékách, práci, politice nebo komplikovaných vztazích. Snažil jsem se uchovávat svoje bezproblémové ideály, přizpůsobit si svět tak, jak ho chci mít já, a pokud možno co nejdéle, jenže ono nás to nakonec všechny dožene.

Falešné pocity: Konfrontace ideálů s realitou

neděle 30. září 2018


Kniha Jako zabít ptáčka od americké spisovatelky Harper Lee je považovaná za klasiku v oblasti společenských románů a je navíc ověnčena Pulitzerovou cenou. Už stylistická stránka knihy dokáže přesvědčit, že je cena zasloužená. Hra s detaily, propracované dialogy, uvěřitelné postavy a celková realističnost dělá z téhle sociální kritiky něco výjimečného.

Harper Lee: Jako zabít ptáčka není jen o rasismu

pátek 28. září 2018


Někdy se stává, že hodnotíme páry kolem sebe. V našich hlavách pronášíme ty nejpodivnější soudy. Jak spolu mohou někteří být, když jsou každý jiný? Proč spolu jsou lidé, kteří se hádají? Anebo: těmhle to spolu sluší, ti se vůbec nehádají, takový vztah je výhra. Vždycky když se zamýšlím nad vztahy, dojdu nakonec k tomu, že je nelze nijak zobecňovat. Ve společnosti možná převládá názor, že dobré vztahy jsou vlastně jednoduché, zatímco složité vztahy by možná ani neměly existovat. Je to podle mě škoda, protože podle takového měřítka by nejspíš neměl existovat žádný vztah.

O hádkách a názorových střetech

pátek 14. září 2018


Jednou za čas nás v životě přepadne nějaká zkouška. Skáčeme přes menší či větší překážky a jsme buď veselí, že se nám ji podařilo zdolat, nebo upadneme do hlubokého zklamání, protože jsme něco nezvládli. A někdy můžeme být skleslí už jen z toho, že něco ani nezkusíme – když nás svírá strach zvaný "co by kdyby".

Životní zkoušky aneb když všechno z rukou padá

čtvrtek 6. září 2018


Ještě stále se najdou jedinci, kteří dokážou uvěřit všemu, co se šustne v televizi, stejně jako když lidé v minulosti hltali každé slovo, které pronesl řečník v kostele. Rádi získáváme informace zprostředkovaně a už si ani neuvědomujeme, že se stala média něčím, co vlastně začalo tvořit naši sociální realitu. Nezáleží na tom, jestli čteme, posloucháme nebo něco sledujeme – média nám předhazují, o čem máme přemýšlet a neustále nás utvrzují v nějaké vykonstruované ideologii.

Žijeme v mediální iluzi aneb všechno je sociální konstrukt

pátek 31. srpna 2018


Během svých mediálních studií jsem narazil na zajímavý koncept, který je podle mě patrný nejen v komunitě lidí, kteří se snaží předat ostatním nějaký pohled či stanovisko (ať už to jsou blogeři, pisálci, novináři, diskutující), ale také ve zcela běžné komunikaci, kterou vedeme každým dnem. Zajímali jste se někdy o to, proč se snaží jít lidé s davem? Proč někteří lidé raději neříkají to, co si skutečně myslí? V dnešním článku bych vám chtěl představit teorii spirály mlčení.

Spirála mlčení aneb když se bojíme mluvit kvůli strachu z odsouzení

úterý 28. srpna 2018


S určitými typy předsudků se setkáváme nejen na poli literárním, ale také v naší sociální realitě. Lidé mají sklony kategorizovat a rychle druhé odsoudit. Nešvarem jednodušších literárních děl jsou pak stereotypní postavy, které zaručeně kazí celkový dojem z díla. Nejvýraznější oblast stereotypizace je pravděpodobně v dětské literatuře, nicméně v pohádkách, kde soupeří dobro proti zlu, je to pochopitelné. Horší je to ve chvíli, kdy chce autor působit reálně, a neuvědomuje si, že reálné postavy zkrátka nejsou stereotypní.

Stereotypní postavy jako ničitelé příběhu