4 důvody, proč navštívit i profláklé Chorvatsko

Letos v létě jsem si potvrdil, že pro Čechy zůstává Chorvatsko jakousi druhou vlastí, pouze s mořem, pár palmami a několikanásobně dražší zmrzlinou. Jezdí se tam autem či autobusem, v restauracích obsluha často rozumí česky a člověk někdy nabývá dojmu, že Chorvati tvoří ve vlastní zemi národnostní menšinu. Snad nikde jinde v zahraničí jsem nepotkal tolik Čechů a chvílemi jsem si musel připomínat, že jsme skutečně překročili státní hranice.

Přesto by asi byla škoda vnímat Chorvatsko pouze jako nekonečný pás apartmánů a kamenitých pláží. Je to země průzračných jezer, vodopádů, hor a historických měst, která mají mnohem větší kouzlo než přeplněná letoviska. Během několika cest jsme navštívili Plitvická jezera, národní park Krka, různá místa na pobřeží i několik chorvatských měst.

 

1) Plitvická jezera

Plitvická jezera jsou podle mě bezkonkurenčně tím nejkrásnějším, co lze v Chorvatsku vidět, a právě proto musí být na prvním místě. Šestnáct jezer propojených vodopády a kaskádami má neuvěřitelně průzračnou vodu v odstínech tyrkysové, modré a zelené, kolem níž vedou dřevěné chodníčky skrze téměř pohádkovou krajinu. Místo navíc skutečně posloužilo jako filmové Stříbrné jezero v Pokladu na Stříbrném jezeře, konkrétně jezero Kaluđerovac, zatímco další scény vznikaly u zdejších vodopádů a jezer. Není divu, že si filmaři vybrali právě Plitvice, protože místní příroda vypadá jako dobrodružná filmová kulisa i bez jakýchkoli efektů.

Překvapivě jsme přitom ani v letní sobotu nenarazili na žádný výrazný nával turistů, možná také proto, že jsme vstoupili vchodem číslo 2. Místo tlačenice po chodnících jsme si tak mohli užívat výhledy i samotnou cestu v poměrně velkém klidu, což nás samotné překvapilo. Plitvice jsou navíc nejstarším a největším chorvatským národním parkem a jejich travertinové hráze stále vznikají působením vody, minerálů a organismů, takže se zdejší krajina pomalu proměňuje i dnes.

Areál je obrovský, ale návštěvník si může vybrat z několika různě dlouhých okruhů, které kombinují pěší cestu, plavbu elektrickou lodí přes největší jezero Kozjak a přejezd panoramatickým vláčkem – ve skutečnosti jde spíše o autobus převlečený za vláček. Obojí je zahrnuto ve vstupence a umožňuje poznat park z různých stran, aniž by člověk musel celou trasu absolvovat pěšky. Jenže my si pak uvědomili, že je škoda všechny ty stezky neprojít na nohou, a tak jsme strávili v parku skoro celý den.

 

2) Chorvatské pobřeží: Moščenička Draga a Biograd na Moru

Moščenička Draga vypadá na fotografiích téměř dokonale: průzračné moře, hory v pozadí a dlouhá pláž sevřená mezi městečkem a zelenými svahy. Ve skutečnosti jsme ale rychle zjistili, že stejný obrázek přilákal také všechny ostatní. Na pláži byla hlava na hlavě a najít volné místo pro ručník připomínalo boj o poslední stavební parcelu u moře. Dodnes proto úplně nechápu, proč tolik Čechů každoročně vyráží právě do Chorvatska, když na světě existují dlouhé písečné pláže, na kterých se dá pohodlně ležet i vstoupit do vody bez speciální obuvi. Jadran je sice nádherně čistý, ale kamínkové pláže a dovolenková verze pražské špičky mě příliš neoslovily.

Ale abych nebyl vůči Chorvatsku nespravedlivý, večer se ruch uklidnil a atmosféra se zcela proměnila se západem slunce a poklidným popíjením u moře. Abych nezapomněl, v této části zmiňuji i Biograd na Moru, ale to spíš ze sentimentu. Právě sem mě kdysi dávno, ještě jako dítě, vzal táta na mou úplně první dovolenou u moře. Bylo to moje první setkání s Jadranem a možná první uvědomění, že svět je větší než moje rodná Mladá Boleslav. Na samotné město už mám jen útržkovité vzpomínky, ale pocit z prvního moře zůstal. A díky němu má pro mě Biograd hodnotu, kterou žádná krásnější pláž ani vzdálenější exotická země nemůže úplně nahradit.

 

3) Národní park Krka

Národní park Krka je další ukázkou toho, že největší chorvatské poklady neleží na plážích, ale ve vnitrozemí. Řeka zde protéká zelenou krajinou a vytváří soustavu kaskád a vodopádů, z nichž nejznámější je Skradinski buk. Oproti Plitvickým jezerům působí Krka kompaktněji a celý výlet je možné zvládnout bez pocitu, že člověk absolvoval několikadenní expedici. A hlavně tady se mohl člověk u vodopádu vykoupat, což v Plitvicích nelze.

 

4) Chorvatská města: Záhřeb, Zadar a Dubrovník

Záhřeb je hlavním a největším městem Chorvatska a svou architekturou připomíná spíše střední Evropu než přímořský Balkán. Najdete zde Horní město, kostel svatého Marka, tržiště Dolac i známé Muzeum rozpadlých vztahů, zatímco tamější katedrála byla během naší návštěvy stále zahalená v lešení kvůli opravám po zemětřesení. Na mě ale město žádný mimořádný dojem neudělalo: bylo poměrně posprejované, přes den působilo ospale a skutečně ožívalo až večer. Dali jsme si Ožujsko, chvíli pozorovali noční život a šli spát.

Zadar patří k nejstarším městům v Chorvatsku a jeho historické centrum spojuje římské památky, středověké kostely, kamenné uličky a přímořskou promenádu. Nejvíce si z něj pamatuji přístav a jakési „sluneční hodiny“, které jsou ve skutečnosti instalací Pozdrav Slunci tvořenou solárními panely. Hned vedle se nacházejí také Mořské varhany, na které pomocí vzduchu a podzemních trubic hrají samotné vlny. Právě propojení velmi staré historie, přístavu a moderních instalací dává Zadaru jeho zvláštní kouzlo a z Chorvatska se mi Zadar líbil víc než Záhřeb.

Dubrovník zde mám jen jako čestnou zmínku, protože jsem ho zatím nenavštívil, ale byla by škoda jej v přehledu Chorvatska nezmínit. Díky Hře o trůny jej zná i ten, kdo se o Chorvatsko nikdy zvlášť nezajímal: město v seriálu představovalo Královo přístaviště. Já jeho návštěvu plánuji spojit s budoucí cestou do Albánie, takže zatím zůstává spíše místem, na které se těším, než vlastní cestovatelskou vzpomínkou, ale slibuji, že až se tak stane, tenhle článek aktualizuji!