Kdo byl Franz Kafka
Kafka byl pražský Žid píšící německy, muž stojící trvale mezi světy. Nikam plně nepatřil a právě tato neukotvenost se stala základním stavebním kamenem jeho díla. Pracoval v pojišťovně, pohyboval se v byrokratickém aparátu, který ho fascinoval i děsil. Psal v noci, s pocitem viny, že psaní není dostatečně legitimní činností, a zároveň s vědomím, že bez něj by neexistoval.
Jeho vztah k autoritám byl rozpolcený. Otec, instituce, zákon, společnost – vše mělo podobu mlhavé, ale všudypřítomné moci. Kafka nebyl revoluční myslitel ani politický aktivista. Byl přesným pozorovatelem vnitřního stavu člověka, který se snaží obstát v systému, jenž mu nikdy neřekne, podle čeho jej hodnotí.
Proměna
Gregor Samsa se jednoho rána probudí jako hmyz. Neví proč, nikdo mu to nevysvětlí a ani se o to příliš nepokouší. Děj se soustředí na praktické důsledky této podivné nehody: neschopnost chodit do práce, stud rodiny, logistiku soužití s něčím, co bylo ještě včera synem a živitelem. Kafka nevypráví horor o tělesné mutaci, ale domácí kroniku postupného vytěsnění. Gregor fyzicky slábne přesně úměrně tomu, jak mizí jeho lidská hodnota v očích druhých.
Proměna není alegorie nemoci ani fantaskní symbol. Je to extrémně vyostřený obraz podmíněné lidskosti. Gregor se nestává odporným proto, že by se změnil jeho charakter, ale proto, že přestal být funkční. Kafka zde ukazuje, jak rychle se vztahy mění ve vztahy provozní. Soucit má svou kapacitu a ta se vyčerpá. Hmyz není trest. Je to viditelná forma toho, čím Gregor byl už předtím: nástrojem, který se opotřeboval.
Proměna mě vždycky zneklidňovala tím, jak málo fantazie vlastně potřebuje. Stačí ztratit výkon, roli, status – a metafora se rozpadá do reality. Kafka tady nemluví o výjimečné tragédii, ale o běžném mechanismu světa, který neumí zacházet s nefunkčností. Čtu v tom otázku, která není literární, ale existenční: co ze mě zůstane, když přestanu být užitečný? A odpověď je nepříjemná právě tím, že není přehnaná.
Proces
Ještě zajímavější mi však přijde Kafkův Proces. Josef K. je jednoho dne zatčen, aniž by byl omezen na svobodě. Nikdo mu nesdělí, z čeho je obviněn, kdo jej obviňuje ani podle jakých pravidel proces probíhá. Přesto je proces neustále přítomen. K. se pohybuje v síti úřadů, chodeb, schodišť a poloilegálních autorit, které vždy něco naznačují, ale nikdy neřeknou nic určitého. Román končí popravou, která působí spíš jako administrativní úkon než jako trest.
Proces není román o justici. Je o moci bez centra. O systému, který funguje, aniž by musel být srozumitelný. Kafka zde popisuje stav, kdy vina předchází vysvětlení a kdy člověk přijímá obvinění jen proto, že existuje procedura. Proces znázorňuje internalizovanou autoritu: soud, který se přestěhoval do nitra člověka. Josef K. se nebrání proto, že by byl nevinný, ale proto, že chce pochopit. A právě tato touha ho zničí.
Rozsudek nepřichází náhle, řízení se postupně mění v rozsudek.
Proces na mě působí jako studená pitva moderní existence. Kafka tu předjímá svět, kde pravidla existují, ale jejich smysl je odložen na neurčito. Svět formulářů, hodnocení, algoritmů a struktur, které nás posuzují, aniž by s námi vedly dialog. Nejvíc mě na Procesu děsí ochota spolupracovat. Josef K. by mohl odejít, ale zůstává. Ne proto, že by musel, ale proto, že doufá v racionalitu systému. Kafka tím říká něco velmi tvrdého: člověk se často zničí sám ve jménu pochopitelnosti světa, který o to vůbec nestojí.
Filozofie Franze Kafky
Kafka pro mě není autor absurdity, ale autor ontologické přesnosti. Neříká, že svět je nesmyslný. Říká, že smysl není samozřejmou vlastností reality, ale neustále odkládaným příslibem. Člověk u něj netrpí proto, že by byl výjimečný, ale proto, že bere vážně pravidla hry, jejíž smysl mu nikdy nebyl sdělen. A přesto v ní dál hraje.
Proměna a Proces spolu vytvářejí uzavřený kruh existence. V jednom případě jsi odepsán, protože přestaneš fungovat. V druhém proto, že se snažíš porozumět. Mezi těmito póly se pohybuje moderní člověk: buď jsi nástroj, nebo jsi podezřelý. V obou případech je tvoje hodnota odvozena z něčeho, co neleží v tobě samém.
Kafka mě učí nedůvěřovat útěšným narativům. Nevěřit, že vysvětlení automaticky znamená spravedlnost. Nevěřit, že systém má povinnost být srozumitelný. A především nevěřit, že vina musí mít příčinu, aby byla účinná. Jeho svět není krutý proto, že by byl zlý, ale proto, že je strukturálně lhostejný k lidské potřebě smyslu.
