1) Nesnažte se introverta socializovat nad jeho komfortní level
To je asi základní. Když budete nutit introverta k mnoha sociálním aktivitám, zákonitě ho to vyčerpá. Introverti potřebují mít určité prostoje mezi společenskými aktivitami, dobíjejí baterky o samotě. A neberte to introvertům za zlé, protože to nikdy není o tom, že nemají dané lidi rádi, jen se regenerují jinak. Když budete introverta nutit do přílišné sociální aktivity, pravděpodobně se příště stejně vymluví.
Introvert často umí být velmi společenský. Jen ne pořád. Umí mluvit, prezentovat, vést debatu. Jen za to platí vyšší vnitřní daň. To, že někdo odejde dřív, neznamená, že to nezvládl. Znamená to, že se o sebe stará.
2) Nesnažte se v introvertovi vyvolávat vinu jen proto, že chce být sám
Když chce být introvert sám, není to o vás. Je to o něm. Jako introvert miluju trávit čas o samotě, být v pohodlných teplákách, poslouchat oblíbenou hudbu, číst si knížku nebo se jen dívat na seriály a u toho svačit. To neznamená, že nechci být "se svými lidmi", tedy s těmi, se kterými se rád směju, od kterých se učím nebo s nimiž sdílím svoje pocity. Je to jen proto, že být ve společnosti introverta přehnaně stomuluje, nenachází v tolika podnětem pro něj tolik důležitý klid, prakticky nevypne a neuvolní se nikdy úplně.
Introvert není poškozený extrovert.
3) Dejte introvertovi prostor, když na něčem pracuje
Když jako introvert na něčem pracuju, potřebuju se plně soustředit. Když na mě někdo promluví, začnu být podrážděný, a to jsem jinak celkem neškodný dobrák. Introvert prostě raději pracuje sám než se skupinou dalších lidí někde v kanceláři (nebo ještě hůře v terénu). Neočekávajte od introverta spontánní reakce, small talk a nevykládejte si jinak jeho vnitřní soustředěnost. Například při psaní většinu času vypadám, že koukám do prázdna, že nic nedělám. Ve skutečnosti si většinu času v mysli představuji věty, přemýšlím nad uspořádaností textu, vymýšlím nejrůznější scénáře a teprve po dlouhé době ze sebe všechno dostanu ven. Já mám introvertní štěstí, že pracuji z domova, ale ani doma nechci, aby na mě nekdo mluvil, když pracuju.
4) Nekritizujte introverta za to, že není otevřenější
Vážně, poslouchali jsme to celý život – proč víc nemluvíme, proč se nebavíme, proč jsme "smutní" nebo se mračíme, proč nejdeme tancovat, proč někam nechceme jít – a jsme z toho unavení. Když introvertovi někdo řekne, proč víc nemluví, nejradši by odpověděl: "A proč ty mluvíš tak moc?" Jenže introverti bývají příliš taktní na to, aby obhajovali, proč jsou introverti, a tak nasazují onu společenskou extrovertní masku, aby nepůsobili špatně. Ale uvnitř to fakt nesnáší.
Introvert nepotřebuje vidět lidi často, ale smysluplně. Pět minut opravdového rozhovoru má větší hodnotu než tři hodiny small talku. Kdo to nechápe, bude mít pocit odmítnutí. Zbytečně.
5) Introvertovo ticho neznamená znuděnost nebo naštvanost
Mnoho lidí si interpretuje ticho jako skrytou pohnutku, emoci či záměr. Pro introverta je ticho status quo a pravděpodobně se vůbec nevztahuje k druhému člověku. Mnoho lidí taky nechápe, že když má introvert volno, neznamená to, že jej chce zaplnit aktivitou, že prostě miluje to ticho, často po dlouhém týdnu socializace. A introvert často ocení člověka, se kterým může pohodlně mlčet, od něhož se nepředpokládá očekávání zábavy. Také nepředpokládejte, že si introvert něco neužívá jen proto, že to nedává moc najevo. My si prostě emoce rádi necháváme pro sebe.
Introvertovo ticho není hádanka, kterou je nutné rozluštit. Není to skrytá výčitka ani pasivní agrese. Je to ticho. Jakmile do něj začnete promítat své nejistoty, vzniká konflikt, který introvert vůbec nezaložil.
6) Zaměřte se spíš na introvertní kvality
To, že introvert není duší celé party, neznamená, že nemá co říct, že se nechce seznamovat, že chce být vždycky jinde. Introverti mají ale kvality, kteří zase nemají introverti, například umění skutečně naslouchat, často věnují pozornost všemu, co se řekne, hluboce přemýšlejí a hlubší dokážou být i jejich odpovědi. I ta láska k tichu umí vytvořit domáckou a klidnou atmosféru.
