sobota 4. ledna 2020

Jak se nechat objevit a najít své místo na slunci

0

Každý člověk, který je tak zvaně na výsluní, má svůj příběh, jak se k němu dostal. Jelikož naše oči nevidí to, co je pod povrchem, může nám někdy připadat, že se někdo stal vítězem příliš snadno nebo se užíráme myšlenkami na nespravedlnost, že někdo štěstí má a někdo ne. Nevidíme všechny ty spadané míčky mistra světa v žonglování, bramborové medaile ani zoufalství umělců, kterých si nikdo dříve nevšímal. Aby se člověk mohl nechat objevit, musí být přeci vidět, nebo ne? Problémem však může být, že naše místo na slunci ve skutečnosti nikdy není místo, ale pocit.


Hon za pozorností


Společnost je posedlá honem o pozornost. Co má pozornost, má také největší potenciál k úspěchu, a jen málo pocitů je nepříjemnějších než pocit nevyužitého potenciálu. Dřímá v nás síla, názor nebo talent, která jako by chtěla být obdivována. Je příjemné mít sledující, obdivovatele, fanoušky, čtenáře, diváky a být obklopený lidmi, kteří s uznáním pokyvují nad vaší prací. Ovšem lidí, kteří se snaží tohle místo na slunci najít, je nespočet, a tak vzniká rvačka, v niž slabí zapadají.

Proč slabí zapadají a co vlastně znamená být slabým v honem za pozornost? Paradoxně ti, kteří se nejvíce snaží, zapadají, protože snažit se získat pozornost za každou cenu je mnohdy jen aktem zoufalosti. Z morálního hlediska by se dalo pravit, že hlavním cílem tvorby by neměla být sláva, nýbrž samotné dílo, které chceme druhým ukázat. Ovšem tohle není jen jakýmsi morálním imperativem, ale téměř jedinou cestou k opravdovému úspěchu.

Nejvíce neviditelní jsou ti, co se snaží být viditelní nápodobou někoho jiného.

Není nic špatného na tom mít vzor, k němuž bychom se chtěli přiblížit, ale nakonec když to, s čím chceme druhé ohromit, nebude vycházet z nás samých, bude stejně falešný i ohlas, který tím nakonec získáme. Je-li cílem toho, co děláme, pouze upoutání pozornosti, ztratíme se v roli, která zmizí ve chvíli, kdy už nás nikdo nebude brát vážně. Být středem pozornosti není privilegium, když nemáme co dalšího nabídnout.

Jak být vidět ve světě neviditelných


Nikdo nezískává pozornost hned. Není to lusknutí prstem a zářný úspěch. Všechno je to proces. Od prvního diváka k pátému, od pátého k desátému, od chvíle, kdy si vás všimne i někdo jiný než vaše máma do chvíle, kdy už ztrácíte přehled o tom, kdo si vás vlastně všímá. Tahle cesta vede postupnými kroky.

Každý, kdo je na vrcholu horu, se tam jen tak neteleportoval.

Prvním krokem, jak přestat být neviditelný, je poznat na sobě to, co opravdu stojí za to být viděno. První krok není o tom vykročit z davu, ale poznat sám sebe. Co opravdu umíme? Co by se měli všichni dozvědět? Co můžeme druhým předat? Nemůžeme čekat, že se druzí otočí, když jim ukážeme něco, co mohou vidět všude a co je vesměs plytké, i když třeba módní.

Nežijeme životy druhých lidí, a tak není na nich, jakým způsobem bychom se měli prezentovat, přestože se nám to nejrůznější společenské normy snaží vnucovat, abychom vstoupili do jednoho proudu oblíbených, kam se paradoxně dostávají zejména ti, kteří v životě nějakým způsobem vyčnívali.

Nedopusťte, aby v chaosu cizích hlasů utichl váš vlastní.

Jak být vidět ve světě neviditelných? Začněte pomalu ukazovat světu to, v čem jste dobří a čeho si na sobě vážíte. Začněte u rodiny, u přátel a přenášejte své nadšení dál. Když své přednosti budete tajit i před kamarády, těžko si vás všimnou i další lidé. Je smutné, že se dnes často snažíme ohromit více cizí lidi za displejem než ty, co jsou s námi celou dobu. Ale ve skutečnosti u nich tahle dlouhá cesta začíná.

Kde je naše místo na slunci


Každý může dojít do svého místa na slunci, aniž by musel udělat jediný krok. Místo na slunci je pocit úspěchu a znám jen pár věcí, které jsou více relativní než úspěch. Jistě, jsme zvyklí měřit úspěch čísly a tvrdými daty více než emocemi, ale vesměs se všichni ženeme za pocity – za pocitem uznání, spokojenosti, zadostiučinění, důstojnosti, přijetí, lásky, svobody... ženeme se za abstraktními cíly a čekáme konkrétní návody.

Návod k úspěchu a tedy trasa k místě na slunci vede skrze naše nadšení, které předáváme druhým. Místo na slunci je skryto v lidech a situacích, které k sobě připoutáte tím, že je nakazíte svým vlastním nadšením. Je v pocitu sounáležitosti a toho, že to, co děláte, vám dává smysl.

Ti nejuznávanější lidé se nechali objevit tak, že dokázali lidem nabídnout určitý druh nadšení, talentu nebo osobitosti, kterou inspirovali druhé. Když píšu články nebo knihy, od začátku vím, že budou postrádat smysl, pokud se v nich nebudu pokoušet druhé k něčemu inspirovat, byť třeba k zajímavé úvaze. Nemusí se mi to vždycky dařit, ale při cestě k cíli se nepočítají chvíle, kdy se něco nepovedlo – přestože jejich význam je nesmírný k dalšímu postupu a udání směru – nakonec se počítají jen ty schody, které vás vynesly nahoru. 

Těmi schody k místu na slunci myslím všechny pozitivní reakce, nové zaujaté lidi, poznávání těch se stejnými zájmy, nadšením a nakonec i nápady, které vám pomohou se vyšvihnout ještě dále. Nechat se objevit těmito lidmi jde pouze v případě, kdy jim ukážete, že se s vámi v něčem mohou ztotožnit a inspirujete je k myšlence, že by se o vás měl dozvědět ještě někdo další.

Nic se neděje samo


Nelze čekat, že si založíte stránku a fanoušci se budou hrnout, i když je vaše tvorba kvalitní. Tempo a směr určujeme my sami tím, kolik píle do své práce dáváme. Ještě než s něčím vyjdeme na povrch, je vždy dobré vědět, že je hlavní myšlenka natolik silná, abychom s ní vydrželi a nepustili se jí.

Prvotní nadšení vždy po chvíli zmizí. Mnohokrát upadneme, mnohokrát vstaneme. Budeme závidět, podceňovat se i přeceňovat v našich silách. Tisíckrát si řekneme, že to vzdáme. A jen když uvidíme smysl, troufneme si pokračovat dál. Až časem poznáme, zda je myšlenka natolik silná, že ji budeme vyzdvihovat i ve chvílích, kdy nám přijde, že s ní nikoho neuchvátíme, dokud se z anonymních sledujících nezačnou vynořovat lidé z masa a kostí.

Těšíme se na cíl, ale k cíli nedojdeme, dokud si nebudeme užívat samotný proces a všechny problémy s ním spojené, protože potřebujeme jejich dary. Věřím tomu, že v sobě máme všichni vítěze a všichni dokážeme nabídnout něco, co by dokázalo druhé zaujmout natolik, aby nám věnovali svůj čas a pozornost. A někdy možná ani není chyba v tom, co chceme předat, ale ve způsobu, jakým to předáváme.
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

Žádné komentáře:

Okomentovat