V rubrice o tvůrčím psaní jsme se už zaměřili na to, jaké zvolit téma pro svůj příběh, jak vyprávět děj nebo jak se tvoří zajímavé postavy. Ovšem součástí kompozice díla i literárních postav jsou dialogy. V dnešním článku se tak podíváme na to, jak se tvoří takové dialogy, které čtenáře zaujmou, neboť není nic horšího než dialogy, které zní směšně nebo které nejsou uvěřitelné. Problém s dialogy jsem měl u svého prvního rukopisu, a proto jsem se rozhodl sepsat pár bodů, na které bychom se měli při tvorbě dialogů zaměřit.
Typy řeči
V literárním dialogu můžeme rozeznávat několik typů řeči, není to jen známá přímá řeč. Úplně na začátku bychom měli ale rozeznávat pásmo vypravěče (když nemluví postavy) a pásmo postav (tedy když mluví postavy). Řeč vypravěče není na rozdíl od řeči postav nijak graficky vyznačená (řeč postav se píše obvykle v uvozovkách) a bývá psána v er-formě, případně ich-formě, pokud vypráví vypravěč v první osobě. Řeč postav je často expresivní, subjektivně zabarvená a není na ni kladen důraz ani z hlediska spisovnosti. Jaké jsou typy řeči, je nejjednodušší ukázat na příkladech:
- Přímá řeč – „Jak se máš?“ zeptal se Jerry.
Čtenář slyší přesná slova, která padla. Působí bezprostředně a vtahuje do děje, proto je nejčastější formou v beletrii. - Polopřímá řeč – Jerry se s ním setkal po letech a chtěl se ho na něco zeptat. Zajímalo ho, jak se má.
Jde o prolínání hlasu vypravěče a postavy. V textu je to cenný nástroj, protože může spojovat popis s vnitřním prožíváním a čtenář tak není vytržen z vypravěčského pásma. - Nepřímá řeč – Jerry se ho zeptal, jak se má.
Výpověď postavy je zde podána prostřednictvím vypravěče. Je méně živá, ale hodí se tam, kde není důležité přesné znění, spíše informace samotná. - Vnitřní monolog – Jak se asi má, pomyslel si.
Zachycuje tok myšlenek postavy, bez uvozovek. V moderní literatuře se z něj vyvinula i technika proudu vědomí, kdy myšlenky běží neuspořádaně a čtenář sleduje jejich syrovou podobu.
Důležité je, že každý typ řeči má v literatuře své místo. Přímá řeč dodává dynamiku a autenticitu, nepřímá řeč přehlednost, polopřímá řeč hloubku a psychologický rozměr, vnitřní monolog zase intimitu a bezprostřední pohled do nitra postavy. Umění spisovatele spočívá v tom, jak tyto způsoby kombinuje a dávkuje.
Použití řeči v textu
Přímá řeč se píše v uvozovkách a jakákoli přímá řeč, kterou začíná jiná postava, se píše na nový řádek. Někteří autoři využívají často za přímou řečí popis toho, co daná postava při řeči cítí nebo dělá (řekl, podotkl, dodal, zeptal se, rozčílil se, začervenal se, vybuchl...), osobně považuji za nejlepší se tomuto stylu vyvarovat.
Čtenáři by mělo být z monologu/dialogu jasné, co tím je zamýšleno, nejedná-li se o ironii nebo důležitou okolnost. A to i v případě, že určujete mluvčího. Pokud spolu mluví dvě postavy, není nutné vždy připisovat, kdo danou větu řekl, protože se logicky střídají. Ta nejlepší varianta je, pokud je vaše postava natolik svérázná, že čtenář už jen ze stylu promluvy pozná, kdo právě hovoří.
Důležité je i rytmické řazení dialogů: příliš mnoho krátkých výměn bez popisu může čtenáře dezorientovat, naopak příliš mnoho autorských vsuvek zpomaluje tempo. Někdy postačí vložit drobnou akci („pohlédl z okna“, „sevřela sklenici“) namísto slovesného dodatku „řekl“ – čtenář získá orientační bod i náznak emocí. Rozhodně však není nutné hledat neustále nové způsoby, jak nahradit obyčejné „řekl“ – to je natolik neutrální, že při čtení téměř mizí, zatímco křečovité variace („vykřikl“, „vydechl“, „zasípal“) mohou působit přehnaně a vytrhnout z děje.
Neinspirujte se dialogy kolem vás
Zvláštní rada, že? Ale zkuste někdy náhodně odposlechnout někoho v autobuse, skupinku lidí, kolemjdoucí, prostě kohokoli... a přepište jejich řeč. Zjistíte, že něco takového se nedá číst, ať je to sebevíc odrazem reality. Postavy v knihách nemluví stejně jako lidé ve skutečnosti, stejně tak jako lidé ve skutečnosti nemluví jako postavy v knize. Na tom ale není nic špatného. V knize své postavy jejich řečí charakterizujete a jejich řeč je určitým způsobem cílená a promyšlená. Žádné slovní vaty, parazitní slova, pomlky... to všechno by totiž v textu působilo rušivě.
V literárním textu například neslyšíte styl řeči, hlasitost, rychlost, tón, emoční rozpoložení... a to všechno musíte vepsat do dialogu pomocí jeho obsahu a popisu okolností. Čtenář by si měl představit emoční rozpoložení mluvčího jen z toho, jak váš monolog/dialog sepíšete.
Zatímco reálné dialogy, které slyšíte v běžném životě, nemusejí být nikam vedeny a může se jednat o jednoduchý "small talk", dialogy ve vašem textu jsou důležité pro děj, který někam směřuje. Proto by měly řeči postav v literárním díle vždy vést děj kupředu nebo k něčemu vybízet, mít jasný cíl.
Samotná řeč mluvčího v příběhu je také jeho charakteristikou. V některém z minulých článků jsem už psal, že je mnohem působivější, když nepopisujete postavu jako takovou, ale charakterizujete tím, co dělá a především také tím, jak mluví.
Vliv řeči a dialogů na příběh
Dialogy a jakékoli další řeči určitě zrychlují tempo příběhu. Tam, kde ho chcete zpomalit nebo něco dovysvětlit, se nejlépe hodí popisná pasáž. Pokud chcete mít čtivý příběh, neměl by se ovšem skládat jen ze samých dialogů. Někdy to může být na škodu. Když při psaní cítím, že je přímých řečí až moc, jednoduše přejdu na popisování přímé řeči – nezapomeňte, již zmíněná nepřímá a polopřímá řeč v sobě nese neskutečnou moc, jak ozvláštnit běžné vyprávění, a proto je nejlepší ji vždy občas "promíchat" s klasickou přímou řečí.
Někteří mají tendence charakterizovat svoji postavu nějakým dialektem, vadou řeči nebo odborným vyjádřením. Aby něco takového nepůsobilo rušivě, je vhodné používat "speciální charakteristiky" v dobré míře. Hlavně aby to pochopil čtenář. Nikdy není poutavé tvořit dialog, který je celý složený z odborných výrazů nebo cizojazyčných slov – tím, že do věty vložíte takových slov jen pár, jasně naznačíte, co jste chtěli sdělit, budete spokojeni vy i čtenář.
Dialog není jen prostředek, jak nechat postavy mluvit. Je to nástroj, který odhaluje jejich charakter, vztahy a posouvá příběh dál. Čtenář vám uvěří ne tehdy, když napodobíte realitu, ale když mu nabídnete její uvěřitelnou a čtivou podobu.
Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.
