čtvrtek 12. září 2019

Existuje duše a jak funguje?


Existuje duše, a pokud ano, co to vlastně je? Tuhle otázku si asi pokládal každý, kdo stejně jako já nechce uvěřit, že jsme jen chodící maso, krev a kost ovládaná nespočetnými chemickými reakcemi. Třeba jsme jako lidé příliš sebestřední, když doufáme, že je v nás něco víc, ale faktem je, že celý náš život se neodehrává (pouze) v materiálním světě, je vystavěn na abstraktních záležitostech, emocích, myšlenkách a neprozkoumaném duchovním aspektu. Vzdor všem argumentům, které nahrávají materialistům, se nám stále nepodařilo vyskalpelovat myšlenku z mozku, skutečně porozumět funkci abstrakce ani jsme nezjistili, co se s tím vším stane po smrti. Není tedy naše duše synonymem pro nemateriální svět, který stejně nějak vnímáme?

Duše dle definice


V češtině vychází duše ze slova dýchat, což je základní předpoklad pro život. Samotný pojem je však těžko uchopitelný, neurčitý a mnozí ho vnímají různě. Obecně se jedná o jakousi živoucí esenci, která dává živým bytostem nebo i věcem jedinečnou identitu. Za duši lze považovat samotný princip života, sílu, která nám život dává, samotného Boha, lidskost, psychické stavy a funkce, cit, smysl, nehmatatelnost, někdy bývá spojována s láskou či svobodou

Ve vědeckém světě se zdá, jako by se duše upozaďovala. Nejvíce se o ní zajímá filozofie a psychologie, ale pro její neurčitost i psychologové od tohoto pojmu ustupují a nahrazují ji vědomím nebo myslí, což ovšem není zcela přesné. 

Jakmile živoucí bytost nabude vědomí (od slova věděti), značí to tedy, že o sobě a okolním světě začneme vědět, získáme psychickou činnost. Samotné myšlení lze pod vědomí zahrnout, stejně jako cítění, paměť, vyjadřování či pozornost. 

Kde sídlí duše?


Čím hlouběji se snažíme pochopit duši, tím zmateněji se vše jeví. Zvláště pokud spojíme tento termín s dalšími, třeba duše světa, duše zvířat, duše stromů, duše člověka, dobrá či zlá duše, duše po smrti, duše, duše jako nádoba, duše jako vylitá nádoba... to je další úskalí. Kde vlastně duše je? Je individuální? Je všude? Dělí se? Tolik otázek!

Domnívám se, že abychom našli odpovědi ohledně duše, je třeba stejně tak třeba hledat paradoxně v našem duchovním stavu. O některých věcech nemáme žádné důkazy, přesto nějak vnitřně tušíme a cítíme, že tu jsou. Nevíme, jestli uvnitř, jestli venku – já třeba věřím, že duše existuje v takové dimenzi, která prostupuje externím i interním světem. Je to základní představa o nás samých, o tom, jací jsme a jaký je svět. Duše je to neuchopitelné, co nás nutí něco dělat, vymýšlí pocity a šušká věty našemu svědomí.


Dojde někdy duše pokoje?


Rád si představuji, že naše duše tu má nějaký úkol či smysl. Zkrátka že tu není pro srandu králíkům. Duše jako něco, co dává životu smysl. Často se o ní hovoří jako o esenci života, která po smrti putuje dál. Když někdo zemře, říká se: "Jeho duše odpočívá v pokoji." Zároveň se ale debatuje o posmrtném životě, kde duše člověka pokračuje, například se reinkarnuje nebo jde o transformující se energii. Pokud by to byla pravda, pak je jasné, že naši duši nikdy žádný pokoj nečeká.

V životě se snažíme dosáhnout mnohých cílů, některé sny se nám podaří splnit, jiné nikoliv, ale jedno je jisté: vždycky, když nějakého cíle dosáhneme, zjistíme, že se rázem vynoří nové a nové výzvy. Po překonání problému se brzy vyklube další. Myslím, že duše je podobně sestavená. Nikdy se nezastaví, pokud se my sami nerozhodneme, že se nemusíme nikam hnát, že nám už stačí to, co máme – duše samotná. Čistá životní esence, chod světa, řád vesmíru, poznání nás samých takových, jací skutečně jsme.

Nepřestaneme nabírat poselství, dokud sami neuznáme, že jsme ho přijali celistvé.

Je duše nekonečná?


Nemá-li duše tvar, formu ani jasný počátek, pak musí být nekonečná, všudypřítomná, vším prostupující. Není v těle, není v mysli, není v srdci, ale je všude. Proč? Protože už jen to, že dokážeme život vnímat komplexněji, že dokážeme transcendentně přemýšlet o tom, o čem přemýšlíme, co prožíváme, jak se cítíme, už to samotné značí, že je tu něco, co všechno ostatní přesahuje.

V takových úvahách se nepodivuji nad tím, když někdo přidá rovnítko mezi slova Bůh, svoboda, láska, energie, smysl nebo život. Jen si to zkusme proházet. Život lze vnímat jako určitý časový úsek, který naše duše prožívá, po smrti však pokračuje dál do nového života. Stejně tak můžeme říct, že žijeme pouze jediný život, ale naše duše se během něj mění. Použil jsem protichůdná tvrzení, přesto obě věty znamenají v principu to stejné. 

Někdy bývá potíž v tom, že se základní instinktivní věci snažíme pochopit lidskými měřítky, vnímat vše kontinuálně, lineárně, kauzálně, až přitom zapomeneme na komplexnost. Kupodivu na vesmír tímto způsobem nahlíží třeba kvantová fyzika. Vše lze vnímat jako duši, která dává životu tvar i formu, ač sama je beztvará a neforemná.

Hledání duše


Duševní hledání, dá se říct, v dnešním světě prochází existenciální krizí. Hmotný svět je upřednostňován před duševním, vítězí skepticismus nad vším, co by mohlo přesahovat smysly nebo naše poznání. Duše je mnohými považovaná za ezoterický blábol, pověrčivost nebo mýtus. Ovšem pouze v duchovním světě můžeme najít sami sebe, ten k nám hovoří nejvíce. Lze využít metaforu vnějšího a vnitřního světa. Vnější svět reflektuje svět niterní, obojí se zároveň ovlivňuje, ukazují obraz duše, ale pouze ve vnitřním světě nalezneme ovladač.

Řekl bych, že bavit se dnes o duši a hledat její principy je známkou odvahy, protože to zkrátka trochu znamená oprostit se od racionálních úvah. Výsledkem je možná závislost na bohatství technologie, ale s ní je spojená duchovní chudoba. Málo se ptáme na to, jak se s duší spojujeme, co opravdu prožíváme, jaká je naše pravda nebo kam vlastně směřujeme.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.

0 komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.