sobota 14. října 2017

Proč miluju hvězdy


Myslím, že každý, kdo je alespoň trochu filozof, jako jsem já, miluje hvězdy. Pokaždé když spatřím vesmír nad svojí hlavou, dostávám se do zvláštní nálady nepochopitelnosti, ale zároveň neskutečného obdivu. Ve své knize píšu, že hvězdy jsou důkazem toho, že tu nejsem náhodou. Jak by se totiž náhodou mohlo stvořit něco tak krásného?

Jak mi hvězdy pomohly překonat depresi


Srpen, pár let zpátky, když mi bylo kolem 17 let. Trávil jsem prázdniny na chalupě, vyšel jsem na zahradu a zapálil si táborák. Klid od té všemohoucí civilizace. Všichni už dávno chrněli ve svých postelích a nikdo se o mě nestaral – tak jsem to měl nejraději. Miluju to ticho a klid noci. Seděl jsem tam jen já a moje psychická nevyrovnanost, kterou jsem trpěl.

Bavil jsem se se svými přáteli, vyprávěl jim fórky, smál se, bláznivě tancoval a užíval jsem si života. Mluvil jsem, protože jsem věděl, že je to zdvořilé a nechtěl jsem působit divně. Pár vět o počasí, něco málo o sobě, jak se mám, ale nic příliš osobního, ještě se optat, jak se mají druzí a vyslechnout si historky bez pointy. Dobře, děkujeme. Náhle jsem musel všechny opustit, jaká to škoda, tak třeba příště...

Pak jsem přišel domů a sesypal jsem se jako domeček z karet při prvním větříčku. Cítil jsem tíseň, která přicházela odnikud. A tak jsem se smál a plakal, tancoval i stál osaměle v koutě, vyprávěl vtipy a pak přemýšlel nad tím, jak jsou trapné. Potuloval jsem se po nocích v opuštěném bytě, čučel do stropu jako největší cvok a dumal bezvýchodně nad smyslem existence. Pomatený filozof s mírným náznakem maniodepresivní psychózy ztrácel své ideály.

Ne že by dnes neměl deprese každý druhý, ale u mě to nebyl ten stav, kdy je vám tři týdny blbě a pak to nějak přejdete. Je to stav, který trval celá léta. Bylo to šílené období, ale díky tomu jsem napsal svou první knihu o tom, jak jsem se z těchto stavů pomalu dostával. 

Pozorování Perseidů


Takže ten zakomplexovaný mladík, co stagnoval v úmorném nepochopení, seděl u ohníčku jako pravěky lidoop, lehl si na lavičku a sledoval Perseidy – meteorologický roj vyslaný z komety Swift-Tuttle 1862 III. To z hlavy nevím, našel jsem si to na Googlu. 

Hvězdy padaly a já byl snílek, co věřil, že nepadají náhodou. Věřím, jako spousta fantastů, že se nic neděje náhodou. Pohled na oblohu plnou hvězd považuji za nejkrásnější podívanou na světě. A jelikož jsem byl osamělý filozof, tak jsem si s hvězdami povídal a pokládal jim všetečné otázky:

"Co se mnou bude? Dopadne to se mnou dobře?"

Asi jsem si tím kompenzoval absenci skutečných kamarádů jako většina mimoňů, když si vymyslí něco astrálního, co k němu hovoří třeba skrz čakry. Pokud by každé světýlko představovalo jednoho hosta na tomhle melancholickém večírku, byla by to tvrdá breptající party. K čemu ale chci dojít a co mě skutečně moc ovlivnilo, že to změnilo můj život?

Znamení z hvězd


Přesně ve chvíli, kdy jsem dopověděl větu "prosím, dej mi znamení, že všechno dopadne dobře", věřte nebo ne, spadla hvězda. Není to úžasné? Skeptici a hledači výrazných point se teď možná šklebí a vypouští něco nulově vzrušujícího, jako že padající hvězdy jsou ve skutečnosti jen vesmírný odpad, co prolétává atmosférou nebo že je to prostý fyzikální jev, jenž se neustále opakuje. A já jsem naivka, co si myslí, že existuje něco jako znamení. 

Řeknu vám ale jednu věc: i kdyby všechno kolem mě byla jen iluze, je to úplně jedno. Důležité je, že mě tato iluze dovedla k tomu, že jsem začal věřit v něco víc. Že se dokážu změnit, že nemusím být pořád nešťastný, a pokud má můj příběh nešťastný konec, pravděpodobně jsem ještě nedopsal poslední řádek. A pak spadla druhá hvězda!

"Ne, nezdála jsem se ti. Kolikrát to ještě musím opakovat, abys konečně přestal pochybovat?"

Někdo nebo Něco nás sleduje a občas se nás to snaží zkontaktovat. A tomu věřím celým svým idealisticky naivním srdcem. Byl to první vjem, který mě donutil začít psát své knihy a projít si celé to dobrodružství, které v ní najdete. Často mi přijde, že vesmír nám dává přesně to, co jsme schopní zvládnout, a když už jsme opravdu v úzkých, nakonec nám sám nějak podá ruku. Dokud budou na nebi hvězdy, pořád je něco většího nad námi. Proto hvězdy miluju.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mé knihy Lovec hledá odpovědi nebo Životy na skok, které obsahují i příběh z tohoto článku.

4 komentáře:

  1. "Miluju to ticho a klid noci." - To je jako bys to citoval přímo z mojí hlavy. Neuvěřitelné. :D Tak vidím, že opravdu nejsem jediný psychicky nevyrovnaný filosof a idealista na tomto světě. Docela se mi ulevilo. A o hvězdách se tady ani nemusíme bavit. Neuvěřitelně mě uklidňuje, když se podívám na oblohu a vidím, že na nás shlížejí. Tiché a neměnné. Díky nim mám pocit, že už nejsem sama. :)

    Awakened Dreamer

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vdycky rád čtu, když narazím na někoho podobně smýšlejícího! Stejné pocity ohledně hvězd mám i já. Děkuji za komentář, zdraví Jerry :-)

      Vymazat
  2. To je neuvěřitelně nádherné a osvobozující. Čistota hvězd a svoboda souhvězdí - usínám s nimi mnohem raději, než s pouliční lampou v okně. Vesmír dává snílkům mnoho příležitostí - ti je využívají a 'obyčejní' lidé, v vesmír nevěřící si je nedokáží vychutnat. Snad by mi také pomohly s depresemi, kdo ví. Děkuji za tenhle článek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je opravdu krásně řečeno, že snílci využívají příležitostí hvězd. Možná že to platí i o jiných všednějších věcech života, že idealisté umí vytvářet umění z kapek deště, výhledu z okna nebo vlnící se trávy. Ono umět se radovat z maličkostí je úžasným prvním krokem k tomu, aby člověk překonal jakýkoli smutek. Tím ale nechci říct, že hvězdy jsou pro mě maličkost ba naopak. Já děkuji za komentář, zdraví Jerry :-)

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.