pátek 12. listopadu 2021

V mezičase aneb když se v životě zdánlivě nic neděje

1

 
Mezičas je zvláštní místo mezi dvěma signifikantními okamžiky. Někdy si nalháváme, že jsme pouze v mezičase, aniž bychom si uvědomovali, že v něm trávíme více času, než jsme trávili na začátku onoho mezičasu nebo se nekonečně dlouho plahočíme do okamžiku, až mezičas skončí. Osobně za mezičas považuji okamžiky, kdy se v mém životě nic neděje a zdánlivě ani není o čem vyprávět. Život mi ale příliš často naznačuje, že jeho podstata není v bodech na koncích úseček, ale skládá se přímo z oněch úseček.



Co se to děje, když se nic neděje?


Někteří lidé jsou tolik zahlcení, že ve svém životě těžko hledají mezičasy. Já mezi ně nepatřím. Můj život je plný mezičasů, kde se konfrontuju já se sebou samým. Stalo se to třeba ve chvíli, kdy jsem onemocněl silnou angínou a zkrátka jsem musel ležet. Ležet celé dny a utápět se v mezičase s vyhlídkou, až se konečně znovu uzdravím. Tentokrát jsem ale udělal něco trochu jiného. Nechal jsem se mezičasem unést.

 

Život si plynul, léta letěla, já jsem stárnul, nechal se vláčet, dokud jsem nezahlédl stopku a nedostal znovu tu vtíravou otázku sám od sebe: "Tohle je tvůj život?" A na ní navazující: Žiješ dobře? Nezačínáš stagnovat? Posloucháš všechny varovné signály, které ti tělo dávalo? Jak je možné, že když každý den cvičíš, zničehonic onemocníš tak silně, že nemůžeš vstát z postele? Co to o tobě vypovídá? A co tvůj vztah, kariéra, sny, které odkládáš? A když do toho všeho zasáhnou horečky, začnete mít halušky a v hlavě se vám míchají životní scény, traumata, seriál z Netflixu, text vtíravé hudby, politická diskuze, transcendentální filozofie a úplné blbosti, z nichž se probouzíte v promáčeném prostěradle.


Jeden tichý okamžik je narušený výkřikem ze zlého horečnatého snu. Bodlo mě u srdce a říkal jsem si, co kdybych teď zemřel? Co kdyby se všechno to, co se mi míchá hlavou, najednou vytratilo z vesmíru a všechna ta tabula rasa, kterou jsem svým životem popsal, by zmizela? Kdyby to nebyla angína, ale vážná nemoc, která by mě zabila ze dne na den, jak bych se vlastně díval na život a co bych si z něj vzal?

 


Prázdná místa


V životě existují různé mezery a pomlky, které nás donutí zpomalit. Když jde život ve zpomaleném režimu, všechno se změní. Dívám se na svoji ruku a začnu se usmívat. Pobývám v organismu, který bojuje o přežití sám se sebou. Jsem na cestě, na pomezí, tancuju v temnotě a neustále hledám odpovědi. Chtěl bych si nalhávat, že už je znám, že to nejdůležitější už vlastním, ale v hlavě mi stále visí varovná slova o tom, že je zcela v pořádku hledat pravdu, ale měli bychom si dát vždy pozor na ty, kdo už ji našli.


Životní mezičasy nás donutí bilancovat do té chvíle, než si uvědomíme, že jen možnost bilancovat je vlastně krásná. Jsme zvyklí neustále něco řešit a vyžadujeme dramata, až nám ticho a mezičas začnou být nepříjemné. Chvíle pro meditace se stanou atakem proti vlastní osobě, což značí, jak mizerný vztah mohu mít vybudovaný sám k sobě nebo jak přísný na sebe jsem. "Měl bys pracovat, měl bys napsat článek, měl bys být v pohodě, měl by ses vzchopit, měl bys mít všechno naplánované." Sociální, osobní a morální imperativy bijí na poplach, ale to je jediné, co zmůžou. Když se na ně díváte s odstupem, prostě jen ležíte a posloucháte je někde z dálky, přestanou dávat smysl.


A tak jsem se chytil tvé ruky, ruky pro mě nejmilovanější, oba jsme byli v polospánku a dívali se na strop a já se pomalu uzdravoval. Musel jsem si sice vyslechnout všechny ty horečnaté bludy, vypsat ze sebe hromadu nesmyslů, co nemají začátek ani konec (jako dnešní příspěvek), co jsou ztraceny v onom mezičase, jen abych mohl zase pokračovat. Ucítil jsem stisk ruky a ta tichá láska mi zase dodala odvahu pokračovat. Jednou tady nebudu ty ani já, ale o tomhle tenhle příběh není. Jde o ten mezičas mezi začátkem a koncem, o tu chvíli mezi narozením a smrtí.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

1 komentář:

  1. Píšeš tady, že dnešní článek je jenom takové vypsání, kdy se nic neděje.. chtěla bych taky takhle umět psát o dobách kdy se nic neděje. Tvůj blog je užasnej, pořád se sem vracím a jenom žasnu, jak se umíš vyjadřovat a tuhle osobní rubriku mám obzvlášt ráda, protože je vidět, že vycházíš ze všedních dnů

    OdpovědětVymazat