pátek 29. října 2021

Jak se zbavit stereotypu aneb výstup z komfortní zóny

0


 

Život sem tam nabízí zvláštní dynamiku – někdy se nám toho děje tolik, že už si přejeme konečně klid, a jindy je v životě tolik klidu, až je to k nesnesení. Řeč je o stereotypu, do nějž může každý z nás upadnout. Vyznačuje se pocity prázdnoty, nudou, zacyklení se ve stejných aktivitách a povinnostech. Když se příliš dlouho neposouváme, začne nám vnitřní hlas předhazovat myšlenku o nevyužitém potenciálu a o tom, co by se stalo, kdyby... udělat změnu je ale mnohem složitější. Změna je výstup z komfortní zóny jistoty. Nemusíme radikálně změnit všechno, někdy stačí začít s maličkostmi.



Vězení stereotypu aneb neustále v zajetých kolejích


Do onoho kolotoče opakujících se činností či nečinností je vlastně velmi jednoduché spadnout. Dovedou nás k tomu především naše podvědomé cíle a vzorce, kterými se často nevědomky řídíme. Spoustu věcí si totiž nedovolujeme, protože se snažíme žít životy tak, jak by se měly žít, milovat ve vztazích tak, jak by se mělo milovat a pracovat tak, jak by se mělo pracovat. Někdy víme, že by to chtělo změnu, že by věci mohly být jinak, ale nedokážeme vystoupit za zdi, které jsme si de facto sami vybudovali.


Vystoupit z komfortu je psychicky a často i fyzicky náročné (své o tom vědí ti, kteří se rozhodli přestat cvičit po pár dnech). Počáteční euforie se někdy až moc brzy změní na pocit odporu, ale i strachu ze změn. Stereotyp, stejně jako všechny negativní události v našem životě, nás ale doslova nabádá ke změně, je to výstražné světýlko jako na palubní desce automobilu. Když bliká, je pouze ke škodě ho ignorovat.

 

Život potřebuje nové nápady.

Jak to ale řešit? Jak najít ten správný směr? Pocity stereotypu se mění v děsivé kladení otázek kudy kam a přichází v momentech vnitřní krize. Ve chvílích, kdy se začneme obávat, že ve vztahu není vášeň. Kdy vás nebaví vstávat, protože přemýšlíte o úklidu a mytí nádobí. Kdy se na vás valí dokola ty stejné pracovní úkony, žijete jako v ponorce se stejnými lidmi na stejném místě a jdete spát ve stejnou hodinu, abyste ve stejnou hodinu vstávali. Způsobit tohle sobě samému znamená dostat se do vlastnoručně postaveného vězení.

 


Patří stereotyp k životu?


Stereotyp je běžná součást života, ale dobrá zpráva je, že se s ním můžeme popasovat hned několika způsoby. Jedním z nich je banální, ale náročné pravidlo naučit se mít svůj stereotyp rád. Někdy je zkrátka dobré zastavit se trochu v přítomnosti a být rád za to, co se právě děje, i když nejedeme na adrenalinové akční vlně. Ten "drive" totiž není nikdy venku, ale v naší vlastní fantazii a schopnosti umět si hrát a přemýšlet jinak i o zdánlivých detailech všedního dne.


Jak jsem psal, někdy si věci jen nedovolujeme. Cítíme se provinile, když neděláme nic. Relax a odpočinek často vnímáme jako znak nezodpovědnosti a lenosti, takže se začneme trestat tím, co bychom měli a co musíme dělat. Místo hraní her jdeme vytírat, místo sklenky vína přemýšlíme nad prací, místo sezení u Netflixu si odškrtáváme body na pomyslném listu úkolů, které potřebujeme splnit, abychom mohli být se sebou spokojení, až ztratíme schopnost hrát si a odpočívat, protože donekonečna přemítáme nad tím, co je potřeba udělat.


Odpočinek není lenost. Odpočinek je naprosto hodnotná aktivita, která slouží k regeneraci.


Je to tedy jen o vztahu k nám samým, jestli si dovolíme občas vykašlat se na běžnou pravidelnost, dokážeme si odpouštět a rozšířit svoji vnitřní svobodu o to, co byste mohli udělat místo toho, co byste měli. Nebrat věci tolik vážně ani osobně, poslouchat svoje tělo, které nám neustále dává signály, kudy máme jít, užívat si odpočinek aktivně a s hravou činorodostí, a když to prostě cítíme, tak překročit tu vyšlapanou cestičku a zkusit se podívat na obzory, díky kterým poznáme něco nového.

 

Často se setkávám s tím, že lidé musí svůj čas chtě nechtě plnit něčím "smysluplným", aby se cítili šťastní. Výsledkem je to, že se bojí nedělat nic. Jsem rád za volný víkend a vadí mi, když ostatní předpokládají, že to volno musím něčím vyplnit. "Co budeš dělat o víkendu?" "Nic." "No tak bysme měli..." "Pozor, neslyšeli jste mě? Je to naprosto jasné a svobodně zvolené rozhodnutí nedělat nic. Chci nedělat nic. Jen vypnout. Být doma. Nic neřešit. Dovolit si to. Aktivně nicnedělat."

 


Jak vystoupit z komfortní zóny a zbavit se stereotypu


Možná je někdy lepší vyjít na procházku, i když by to znamenalo studenou večeři. Zahrát si deskovku, i když je ve dřezu nádobí. Zahodit na chvíli mobil a jít si zaběhat. Vtip je totiž v tom přestat brát věci za samozřejmost a najít vděčnost tam, kde jsme ji přehlíželi. Často je dobré zkrátka navrátit se k přírodě, poslouchat svoje tělo, ale i svoji mysl. Způsob, jak sami k sobě mluvíme, vysoce ovlivňuje náš zápal do života. Je to zápal, který způsobuje radost z maličkostí a chuť hrát si a podnikat něco nového.


Jedna důležitá věc: naše sny a touhy jsou důležité. Neměli bychom na ně kašlat, i kdyby se jim ostatní smáli. Stereotyp je chvíle, kdy o životě sníme, ale ve skutečnosti ho nežijeme. První krok je vždy ujasnit si, co vlastně chceme a překonat strach si za tím jít, trochu o to bojovat, i když to znamená riskantní krok. Opakem komfortní zóny je zóna růstu. Je to možná ne příliš bezpečné místo, ale vždy se z něj vracíme silnější a sebeznalejší. Vystoupit z komfortní zóny je skoro synonymem k překonávání strachu. Je to konflikt uvnitř nás a je třeba jej řešit, neodezní sám a nedá se od něj utéct, bude se pořád vyjevovat, dokud ten krok neuděláme.

 

Vytvořte si seznam vašich strachů a co je potřeba pro to, abyste je překonali. Definujte si, co opravdu chcete v životě změnit, co je vaším snem.

Někdy je výstup z komfortní zóny paradoxně v tom, že řekneme "ne, já tohle nechci" nebo "mám já tohle zapotřebí?" Jindy je problém jenom v tom, že jsme na sebe moc tvrdí, klademe na sebe vysoké nároky a orientujeme se jenom na výsledky, aniž bychom si užívali samotný proces. Tím se akorát demotivujeme, místo abychom se radovali z malých krůčků a detailů, které tvoří mozaiku sice všedního života, ale je to právě nahlížení na ne/všednost, co vytváří kvalitu našeho času na téhle planetě. Život je ve většině času hlavně proces. Výsledek může být sebelepší, ale ve skutečnosti účel nesvětí prostředky a čas, který do něčeho vkládáme, je někdy cennější, než produkt, který ze všeho nakonec vzejde.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

Žádné komentáře:

Okomentovat