pondělí 17. května 2021

Jak se vypořádat s existenciální krizí

3

 
Když se bavíme o existenciální krizi, často ji spojujeme zejména s krizí středního věku, ale v poslední době se také otevírá třeba téma krize čtvrtiny života, jež se týká především mileniálů. Faktem ovšem zůstává, že pocity životního zmaru a touha hledání životního smyslu na nás mohou přijít takřka kdykoliv. Spouštěčem mohou být životní změny, pochybnosti, výčitky a jakékoli větší duševní pochody, které do našeho života vkládají především nejistotu. Ve chvílích, kdy ztrácíme půdu pod nohama, může jít i o život, proto se někdy existenciální krize může změnit i v existenční. Možná totiž zjistíme, že život smysl nemá, což zní děsivě. Smysl všemu totiž dáváme hlavně my sami.
 
 

Co je existenciální krize

 
Do existenciální krize se člověk dostane ve chvíli, když ve svém životě přestává vidět stabilitu a začne pochybovat o cestě, jakým se jeho život vyvíjí. Může se objevit, když už nevíme kudy kam, nebo když se naopak zcela zasekneme a zůstáváme na místě, uvěznění v nesmyslném stereotypu. Dochází k jakémusi přelomu, nejen kolem nás, ale především ve vlastní hlavě. Různé závazky v životě přestávají mít význam a lidé se rozhodují, zda neopustit práci, partnera, byt, sociální skupinu nebo identitu, kterou do té doby přijímali. Člověk si uvědomí celkem děsivou zodpovědnost, kterou má sám za sebe, kvantum možností, kterými se může vydat, a zároveň nepociťuje žádnou stabilitu.
 
Existenciální krize souvisí s bilancí života, kdy začneme hodnotit vše z naší minulosti a obáváme se směru do budoucnosti. S odstupem času nahlížíme na své chyby a může nám připadat, že nám život protéká mezi prsty. Odhalujeme pomíjivost své vlastní bytosti a tak trochu se depersonalizujeme.
 
Není to výsada lidí středního věku, ale všech, kteří dosáhli určitého bodu, který je přinutil ke kritickému zhodnocení jejich dosavadního života. Nemusí to být traumatické události, jako rozchod, pohřeb, odchod dětí, nemoc nebo vyhazov z práce, ale naopak i ty úspěšné, jako je svatba, promoce, maturita, dosažení plnoletosti nebo nějakého předem stanoveného věku, který si sami určíme jako přelomový (bývá to třeba sladkých sedmnáct, dvacítka, třicítka, Kristova léta, padesátka nebo věk, ve kterém zemřel někdo z našich blízkých).
 
Sám jsem si něčím takovým několikrát prošel. Vlastně jsem se domníval, že jsem vadný, když se nedokážu radovat z toho, že jsem konečně udělal státnice, našel práci nebo si zařídil byt. Události samy o sobě špatné nejsou, nicméně i to, že dostáváme přesně to, co chceme, nemusí být vždy nejlepší, a to, že máme miliony nových možností zase může vyvolávat strach z důležitých rozhodnutí. A za tím vším stojí vlastně snaha poznat sám sebe, svůj život a svůj smysl existence.
 

Tiché starosti a krizové charakteristiky


Existenciální krize ani nemusí být zřejmá, často se jí nevědomky vyhýbáme, protože si říkáme, že si přeci nemáme právo stěžovat a mnozí jsou na tom třeba hůř než my. Omyl, nemůžeme srovnávat nesrovnatelné. Že někdo řeší jiný druh problémů, neznamená, že my žádný nemáme. A stejné je to i s našimi ambicemi, touhami a sny. Nejsou o nic méně důležité jen proto, že jsou jiné.
 
Není to rozmazlenost ani zbytečné, nesmyslné stěžování. Je v pořádku cítit se nejistě, prožívat náročné období, mluvit o tom... Existenciální krize je skutečný psychologický fenomén.

To, že je někdo v existenciální krizi, aniž by to vyloženě tušil, má někdy zajímavé charakteristiky. Lidé nejistí sami se sebou se obvykle paradoxně snaží o správnosti způsobu žití svého života přesvědčovat ostatní a obklopují se těmi, kteří dělají to samé, aby se vzájemně utvrzovali. Takoví lidé někdy mohou působit, že jsou vlastně v pohodě, jejich (sebe)přesvědčování je ale často nepřirozené – mohou se stát členy nějaké radikální skupiny, nebo naopak být nepřiměřeně pozitivní ke všemu a ke všem. 
 
Vystavování se na sociálních sítích a prezentace dokonalého života neexistuje proto, aby se předávala radost sledujícím (bývá to spíše naopak), ale dokonalé fotky vznikají zejména kvůli těm, kdo je vystavují, a kvůli jejich vlastním nejistotám. Ač jsou dnes selfíčka normální, protože už je má na svých zdech většina uživatelů, pravdou je, že v žádné jiné době lidé nečelili takovému tlaku, aby svůj život prezentovali jako perfektní, aby činili ta nejlepší rozhodnutí a nebyli konfliktní. A ve stínu srovnávání vyvstávají pochyby o tom, zda se náš život ubírá správným směrem.

 
A pak jsou tu ti, kteří možná o existenciální krizi tuší, ale nechtějí se s ní vypořádat. Místo toho činí často až ujetá rozhodnutí, vytvářejí umělá dramata, zaplňují duševní prázdnotu co nejzábavnějšími aktivitami, které ale nikam nevedou, alkoholem, sexem a čímkoli, co odvede jejich pozornost od nich samých. Ti zodpovědnější se pak stávají worholiky nebo umělci, neboť transformují onu bolest do něčeho, po čem si budou připadat užitečněji.
 

Jak se dostat z existenciální krize


Pokud čtete tento článek, možná si svou krizi již uvědomujete, což je vždy první krok k jejímu řešení, nebo pokládáte otázky sami sobě. Je to naprosto přirozené a vlastně je to dobře. Jakákoli krize, když se dobře uchopí, je totiž ve výsledku příležitostí k tomu dostat se tam, kam skutečně chcete, přiblížit se ke člověku, kterým chcete být. 
 
Všichni jsme občas zranění. Neznám nikoho, kdo by nebyl. Když je člověk nešťastný, všechny rány ho bolí. Posléze, až si uvědomí, kam ho vlastně dovedly, začne mít rád všechny své jizvy, protože mu ukázaly, kým vlastně je – a to je opravdu smysl života, který stojí za to si vytyčit, poznat sám sebe.

Možná jste sem přišli pro instantní návod, jak zatočit s existenciální krizí; něco, co byste mohli jednoduše udělat, aby zcela zmizela, ovšem existenciální krize vlastně nedodává odpovědi jako spíš otázky. Ptá se vás, co vy chcete, co jste ochotni udělat za změny, jaké jsou vaše priority, jak se vypořádáte s myšlenkou smrti a konečnosti, zda po vás má něco zbýt, jak se cítíte, jak se chcete cítit, jak se prezentujete a jací opravdu jste. Život dává otázky, vy odpovídáte a tím dáváte věcem smysl.

Dobré je vědět, že existenciální krizi lze vždy překonat. Krizové chvíle obvykle v člověku probudí jednání, které dříve neznal, vybízí ho k činnosti a ke změně. Na vás je, abyste tyto starosti nezahrabávali někam do útrob podvědomí, neizolovali je, jak jsem to popisoval výše, ale abyste využili šance vyřešit to, co vás trápí. A nemusíte na to být jen vy sami. Je v pořádku svěřovat se, zajít si na terapii nebo si prostě čas od času postěžovat. Možná pak zjistíte, že nejste divní a že v ničem nejste sami. Každý problém má řešení, jen si sami nesmíme házet klacky pod nohy.

Malé rady bych ale přeci jen měl, které pomohly mně samému. Zapomeňte na to, co byste měli a neměli, odřízněte ty externí požadavky, neupínejte se na konformizmus a dělejte především to, co vás dělá šťastnými, protože to jako lidé děláme nejlépe. A pokud nevíte, co to je, je potřeba to zkoušet hledat, meditovat, mluvit o tom, debatovat, ptát se sám sebe, co mě naplňuje, poslouchat se, při čem se jak cítím, jaký chci opravdu být. Je to filozofický dialog, díky kterému se odhalujeme, přijímáme se a žijeme dle stanovených hodnot.
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

3 komentáře:

  1. Zajímalo by mě, jestli Vaše články vznikají tak, že problematiku studujete, děláte si výpisky a pak to spíchnete, nebo si prostě v pravou chvíli sednete a jde to z Vás.
    Píšete totiž velice harmonicky - koncert pro jazyk duchovních nauk a jazyk popularizační psychologie.
    Osobně tipuji, jak Vás nějkaou dobu čtu, že je to velkým dílem Vašimi prožitky. Kdo prodělal bouři na moři a přežil, vrací se do přístavu jako někdo úplně jiný...

    Mnoho zdaru

    Robert

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, Roberte. Přemýšlel jsem nad vaším komentářem pár dní, abych dokázal nějak popsat způsob, jak vznikají moje články, ale já si vlastně sám nejsem jistý. Začíná to obvykle tak, že mě zaujme nějaké téma, nad kterým delším dobu přemýšlím, dokud se na něj nezačnou nabalovat další větvičky. Většinou začnu psát s naprosto banální myšlenkou a grafomanství se pak postará o další rozvětvení. Informace se hledat snažím, ale moje články jsou svou povahou hlavně úvahové, takže se možná spíš jen zajímám o různé úhly pohledu a snažím se obhájit ten, kterému věřím. Těžko hledat tvrdá data v otázkách víry, nicméně vím, že způsob, jak se na věci díváme a jak o nich přemýšlíme, ovlivňují nejen nás, ale i okolí, proto mě opravdu neskutečně těší, když moje psaní vnímáte s harmonií. To je, myslím, opravdu důležité, i když samotné téma harmonické být nemusí.
      Moje prožitky hrají samozřejmě velkou roli, na druhou stranu si nemyslím, že moje životní zkušenosti jsou větší než u průměrného člověka (asi neexistuje člověk, který ve svém životě neprodělal žádnou bouři), jen o nich hodně hloubám a snažím se je nějak poskládat dohromady, aby mi celá ta skládačka dávala smysl.

      Moc Vám děkuji, zdraví Jerry

      Vymazat
    2. Dobrý den přeji.

      Takže takovéto zhušťování a prokreslování, které graduje při vlastním psaní. Asi to trochu znám. Dar slova je krásná věc!
      Ptal jsem se ale proto, že jste mi byl kvůli jazyku, kteý používáte, trochu podezřelý (v dobrém slova smyslu), že své texty komponujete "akademickým způsobem". Výpisky, citace, parafráze... Je to ale spíš tak, že pokud se intenzivně zabýváme konkrétním tématem, nutně nás to přivede k používání určitého pojmového aparátu a určitému druhu slovesnosti. Bezpochyby také hodně čtete, a určitě si nečtete o autech, když Vás zajímá smysl a přesah věcí.
      K těm zkušenostem a bouřím: Myslím si, že jejich síla je povahy spíše intezivní, nikoli extenzivní. Kdo se snaží o sebepoznání a má zájem na sobě pracovat, bývá citlivější.
      A propos: v jedné moc hezké populárně-psychologické knize, která se věnuje cestě z úzkosti a deprese a nalezení štěstí (Jak oblíbené téma, že?), je vcelku nenápadně schovaná tato věta: "Smyslem života je zdokonalení se ve schopnosti milovat." Kniha se - pro znalce literatury tohoto drhu nikoli překvapivě - věnuje hlavně obnažování našich tužeb vzniklých z bolesti, které mylně pokládáme za cit. Připadá mi to jako hezká myšlenka na závěr...

      Mějte se skěle!

      R.

      Vymazat