čtvrtek 17. ledna 2019

Vnitřní hlas: Jak jsem našel své odpovědi

4

Odmalička jsem vedl nějaké vnitřní rozhovory. Už jako dítě jsem věděl, že mám v sobě hlas někoho, koho ještě pořádně neznám, ale mám celý život na to, abych zjistil, kdo to vlastně je. Není to nic nadpozemsky spirituálního – nebo možná je, jen si myslím, že podobný hlas má v sobě každý z nás. Mluví ke mně, mluví k vám, ale otázkou je, jak moc dokážeme tomuto každodennímu zázraku naslouchat.


Kdo to k nám mluví?


Věřím, že nás někdo sleduje a občas se nás snaží kontaktovat. Je to hlas, který k nám mluví ve chvíli, kdy se začneme zajímat o svou životní filozofii. Kdo jsme, odkud přicházíme, kam máme dojít... už jako dítě jsem chtěl znát odpovědi na všechno. Proč je tráva zelená? Proč mám hnědé oči? Jak vznikl vesmír? Byl jsem mladý filozof, aniž bych věděl, co to filozofie je. Pocity ale nemusejí dostávat jména, stačí, že je prožíváme.

Vadilo mi, že nedostávám žádné jasné odpovědi. A co více, připadalo mi, že všichni lidé okolo mě si na tenhle svět prostě zvykli, zatímco já měl nad hlavou neustále imaginární komiksový otazník. Svět se nechoval podle mých představ, takže jsem se před ním uzavřel. Ve chvílích největší zoufalosti se ale zase ozval ten podivný hlas. Myslím, že se začne ozývat především ve chvíli smutku a bolesti, jako bychom skrze něj projektovali naši lítost. Nejspíš je to však něco jako obrana organismu před úplným bláznovstvím, případně je to znak bláznovství – interpretaci nechám na vás.

V depresích jsem začal slýchat hlas, který mi odpovídal na všechny mé všetečné otázky. Nejdřív mi připadalo, že je to jenom podivná samomluva, jenže časem mi docházelo, že to nemůžu být já. Já býval vyděšený, neznalý, vzteklý, podrážděný a plný smutku, avšak ten hlas ke mně mluvil s naprostým klidem, rozvážností, láskyplností a klidem. 

Máme v sobě Boha?


Jsem skeptický k náboženství, věřím především tomu, co sám nějak vnitřně prožiju, proto nechci nic uspěchaně pojmenovávat – jak jsem psal, pocity se pojmenovávat nemusejí. S tímhle hlasem jsem nicméně uvěřil tomu, že máme všechny odpovědi, které hledáme, přímo uvnitř sebe. Ve své hlavě, v srdci, možná v duši, kdoví.

Když o tom píšu, celé mi to zní jako něco šíleně ezoterického, jenže lidé ke mně začali chodit a ptát se na to, jak jsem přišel na všechno, co jsem napsal do svých knih. "Kde jsi přišel na takový popis lásky? Jak jsi došel k těm úvahám o vesmíru, společnosti, mezilidských vztazích, svobodě nebo strachu? Když jsi začal psát, bylo ti teprve sedmnáct let, takové věci ještě nemůžeš znát."

Nejsem žádný guru, duchovní nebo vysoce inteligentní bytost. Hledat odpovědi začne být totiž velice snadné, když začnete vést rozhovory sami se sebou. Vedl jsem je celé hodiny. Napsal jsem desítky stran rozhovorů, kdy já jsem pokládal otázku a "něco" ve mně asociativně ihned odpovědělo. Nestíhal jsem ty odpovědi psát.

Vesmír je uvnitř nás


Tyhle zkušenosti mě dovedly k filozofii subjektivního idealismu. Svůj svět ovládáme svým myšlením, ale abychom ho mohli ovládat podle svých představ, musíme nejprve rozeznat, odkud které myšlenky přicházejí. "Je to vaše víra, nebo vám je někdo podsunul?"

Vrátím se trochu zpátky. Takže jsem kluk, co si povídá sám se sebou a dozvídá se tím o sobě a o světě něco nového. Dřív jsem se domníval, že nejvíce se člověk dozvídá z toho, jak pozoruje svět, ale svět prochází filtrem našeho vnímání, a proto jsem si uvědomil, že se o světě mnohem více dozvíme, pokud pozorujeme sami sebe. A když jsem na začátku psal, že jsem to bral jako pouhou samomluvu, ale později to zpochybnil, nyní zase tvrdím, že to samomluva byla. Proč?

Protože máme v sobě náš vlastní hlas, který toho ví mnohem více, než jsme schopní si připustit. Máme v sobě sílu, o které nevíme, protože se vynořuje na povrch v mezních situacích. Vedl jsem rozhovory s člověkem, kterého jsem celý život přehlížel. Je to nějaká představa mě samého, nějaké vylepšené já na vyšší úrovni vědomí, jež ke mně promlouvá. Ať to zní jakkoli směšně, tato autoterapeutická metoda mi pomohla vymanit se z depresí a napsat několik knih. Hledejme proto pomocná lana v této představě, neboť uvnitř nás se skrývá milující bytost, která nás nerada vidí smutné.

Abstraktní věci 


Když mluvíte sami se sebou, dá se říct, že čas přestane být kontinuální. Mám v sobě představu člověka, kterým bych se chtěl stát, tahle představa mě vede a pomáhá mi k tomu, abych takový byl, a já se tou představou pak skutečně stávám. Už to není lineární cesta, protože v sobě máme hlas člověka z budoucnosti, jejž zároveň konfrontuji se svou minulostí, ale především: všechno se to děje teď.

Pochopím, pokud vám bude můj dnešní článek připadat až moc abstraktní a nejasný, ale tohle je má cesta, z níž načerpávám inspiraci a díky které jsem našel své odpovědi, přestože některé otázky možná mají zůstat tajemstvím. Nedívat se ven, ale dovnitř. Nakonec mi dovolte jeden útržek z mých soukromých rozhovorů, které jsem s touto představou vedl:

– Odkud znáš všechny ty odpovědi?
– Všichni je známe, jen na ně zapomínáme. Jsou opravdu prosté, když jim člověk neodmítne naslouchat. Máš v sobě celý vesmír, sepiš si všechny odpovědi do knihy. Vím, že jsi vždycky chtěl být spisovatelem.
– Kdo by něco takového četl?
– Věř mi, jednou to někdo číst bude.
– Tohle nemůžeš vědět.
– Ale vím.
– Jak to můžeš vědět? Kdo seš, že seš tak troufalej?
– Můžeš mi říkat třeba Jerry.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

4 komentáře:

  1. Úžasně napsáno, jsou věci, o kterých moc lidé nemluví a nepíší jako jsou třeba hovory se sebou, jen málokdo přizná, že takové hovory vede. Jak píšeš, většinou se ten hlas ozývá, když je nejhůř. Tolikrát jsem ten hlas slyšela a fakt mi to pomohlo, ty rozhovory. Máme to v sobě, mnoho těch věcí, odpovědí, jen je chce poslouchat, vnímat, podívat se hlouběji, než jen na povrch. Není to jen o tom, co je kolem nás, ale to, co je právě uloženo v nás.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, je to jako bychom pořád hledali nějaký návod na život, ale už ho vláčíme pořád u sebe. Trochu jako v knize Alchymista, kdy pastýř hledá poklad, o kterém se mu zdálo, že leží u egyptských pyramid, ale když tam doputoval, zbili ho a vysmáli se jeho snu, protože těm, co ho zbili se také zdál sen o pokladu, jenž se nacházel tam, odkud pastýř pocházel, jen nebyli tak "hloupí", aby kvůli němu prošli půlku světa. Jenže přesně tam se poklad nacházel.
      Děkuji Ti za komntář a pochvalu k mému psaní, která mě vždy zahřeje u srdce. Zdraví Jerry! :-)

      Vymazat
  2. Pěkný článek...tak si říkám...vlastně veškeré modlitby v náboženstvích a odpovědi od Boha vlastně může být jen hledání toho vlastního vnitřního hlasu. Já mám třeba několik typů techto hlasu dle toho jaké zrovna potřebuji...no ale někdy na ně málo dávám a spíš poslouchám nějake rady od cizich anonymních lidí z Internetu...což mě většinou uškodí a je mi pak ještě hůře, protože to není ta správná odpoved pro mě. Takže to už nechci... ostatním říkám že sami ví bejlepe co potřebuji atd...ale já často si tím nejsem jist cubvů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem rád, že jste se s článkem ztotožnil. Myslím, že není špatné se radit i s ostatními, důležité je, jaké hodnoty onen vnitřní hlas vyznává. Jít za tím, co se zdý být jako to nejláskyplnější řešení. Děkuju za komentář, zdraví Jerry :-)

      Vymazat