Mika Waltari: Sinuhet vás vtáhne do starého Egypta

Mika Waltari je autorem, jehož vyprávění člověku utkví v paměti, především díky jeho nejslavnějšímu románu Egypťan Sinuhet. Více než osmisetstránková kniha může zpočátku odrazovat, ale právě její rozsah dovoluje prožít se Sinuhetem téměř celý lidský život: od mladické naivity přes lásku, cestování a lékařskou kariéru až po ztrátu iluzí a osamělé bilancování. Starověký Egypt je přitom jen kulisou pro příběh o něčem mnohem trvalejším – o lidské touze, moci, víře a opakování stále stejných chyb.

Mika Waltari – stručně, o koho jde

Mika Waltari se narodil roku 1908 v Helsinkách a zemřel v roce 1979. Nebyl filozofem, jak jsem původně uváděl, ale mimořádně všestranným finským spisovatelem. Studoval teologii, literaturu a filozofii, pracoval jako novinář a psal romány, povídky, básně, divadelní hry, detektivky i filmové scénáře.

Patřil také ke skupině Nositelé ohně, která se ve dvacátých letech stavěla proti finské kulturní uzavřenosti a obracela pozornost k moderním evropským proudům. Než se proslavil historickými romány, věnoval se například psychologické próze Cizinec přichází nebo románu Velká iluze.

Egypťana Sinuheta vydal roku 1945, bezprostředně po druhé světové válce. Přestože látku studoval přibližně dvacet let, samotný téměř tisícistránkový rukopis napsal během pouhých tří a půl měsíce. Válečná zkušenost přitom výrazně ovlivnila jeho pohled na dějiny: za vznešenými ideály viděl také propagandu, násilí a ochotu mocných obětovat obyčejné lidi. Do starověkého Egypta navíc nikdy osobně necestoval, protože se obával, že by skutečná země narušila Egypt, který si vytvořil ve své představivosti.

Český překlad Marty Hellmuthové vyšel v roce 1965. Překladatelka se kvůli Waltarimu naučila finsky a na převodu románu pracovala několik let. Také díky jejímu jazykově výraznému překladu získal Sinuhet mezi českými čtenáři téměř kultovní postavení.

 

Egypťan Sinuhet

 

Román nese podtitul Patnáct knih ze života lékaře a má podobu Sinuhetových vzpomínek psaných ve vyhnanství. Hlavní hrdina se jako nalezené dítě dostane do rodiny lékaře, později se sám stane „otvíračem lebek“ a díky svému povolání proniká mezi chudé, vojáky, kněze i panovníky. Cestuje do Babylonu, země Mitanni, říše Chetitů a na minojskou Krétu, takže román nepředstavuje pouze Egypt, ale velkou část tehdejšího známého světa.

Sinuhet však není neochvějný hrdina ani mravní vzor. Je inteligentní a vzdělaný, zároveň ale citově osamělý, ješitný a snadno ovladatelný vlastními touhami. Osudová posedlost krásnou Nefernefernefer ho připraví o majetek, důstojnost i lidi, kteří ho milovali. Od té chvíle sledujeme, jak se původně důvěřivý mladík postupně mění v člověka, který od života už raději nic neočekává.

Ani blízkost těl nemůže sblížit vzdálená srdce.

Nejvýraznější historická linie se odehrává kolem faraona Achnatona, který odmítne tradiční egyptské bohy a začne prosazovat víru v jediného boha Atona. Věří v mír, rovnost lidí a vítězství dobra, jenže jeho ušlechtilé ideály se střetnou s politickou realitou. Zatímco faraon odmítá násilí, země se rozpadá, kněží podněcují nepokoje a nepřátelé ohrožují hranice. Waltari tak nezesměšňuje samotnou touhu po lepším světě, ale ptá se, zda mohou čisté ideály přežít bez pochopení skutečných lidí a jejich zájmů.

Protikladem zasmušilého Sinuheta je jeho sluha Kaptah, upovídaný, mazaný a mimořádně praktický muž. Kde Sinuhet propadá velkým citům a myšlenkám, Kaptah přemýšlí o jídle, penězích a tom, jak se dostat z nebezpečí. Přesto není jen komickou postavou. Je věrným přítelem a často rozumí lidské povaze lépe než vzdělanější lidé kolem něj. Právě spojení Sinuhetovy hloubavosti a Kaptahovy životaschopnosti dává jejich přátelství takovou sílu.

Bohatým není ten, kdo má stříbro a zlato, ale kdo se spokojí s málem.

Ačkoli Waltari vycházel z rozsáhlého studia egyptských a dalších starověkých kultur, nejde o dokonale přesnou učebnici dějepisu. Skutečné panovníky a události spojuje s vymyšlenými postavami a některé dobové zvyklosti přizpůsobuje příběhu. Přesto dokázal starověký svět zobrazit nezvykle živě: od lékařství, náboženství a obchodu až po válku, hlad a každodenní život obyčejných lidí.

Jazyk románu je květnatý, archaizující a záměrně opakující. Některé věty se vracejí jako zaklínadla a zdůrazňují Sinuhetův pocit, že lidé se sice mění, ale jejich povaha zůstává po tisíciletí stejná. Za historickými událostmi proto stále rozpoznáváme vlastní svět: střet víry s rozumem, idealismu s mocí a lidské důstojnosti s potřebou přežít.

Vědění je jediná svoboda člověka.

Důvod, proč vám Egypťana Sinuheta doporučuji, je nakonec jednoduchý: je v něm téměř všechno – filozofie, historie, politika, mystika, válka, intriky, láska, melancholie i humor. Osobně si v historických románech příliš nelibuji, ale společně s Gravesovým Claudiem je pro mě Sinuhet důkazem, že dobře napsaný historický román ve skutečnosti není jen o minulosti. Je především o lidech, kteří se ani po tisíciletích příliš nezměnili.