neděle 30. září 2018

Harper Lee: Jako zabít ptáčka není jen o rasismu


Kniha Jako zabít ptáčka od americké spisovatelky Harper Lee je považovaná za klasiku v oblasti společenských románů a je navíc ověnčena Pulitzerovou cenou. Už stylistická stránka knihy dokáže přesvědčit, že je cena zasloužená. Hra s detaily, propracované dialogy, uvěřitelné postavy a celková realističnost dělá z téhle sociální kritiky něco výjimečného.

Harper Lee


Budiž mi ostudou, že jsem dle jména nepoznal, že byla Harper Lee žena. Ženský pohled je nakonec ale v její nejznámější knize snadno prokazatelný. Autorka se narodila v roce 1926 v Alabamě stejně jako hlavní hrdinka jejího románu. Zemřela tamtéž v roce 2016. Její otec byl jižanský generál za občanské války, což byl jistý popud ke zvolení tématu mezirasové či majetkové nerovnosti. Stejně tak využití autentických svědectví z americké hospodářské krize dodalo jejímu nejslavnějšímu dílu obrovskou dávku popularity a prakticky okamžité nasazení mezi ty největší bestsellery (obálka udává více 40 milionů výtisků) a nejvlivnější knihy 20. století odrážející společenskou problematiku.

Jako zabít ptáčka


Ocitáme se ve 30. letech 20. století ve městě Maycomb v Alabamě. Popisný začátek nás celkem přívětivě uvítá do uvěřitelné atmosféry, ospalé provinční městečko ožívá společně se svými propracovanými charaktery. Příběh vypráví mladá dívka přezdívaná Čipera, jež je typickým zvídavým děvčetem, co provádí všemožné lumpárny a prožívá dětské radosti i starosti se svým starším bratrem Jemem.

Kniha je známá svoji tematikou zaměřenou na rasismus a nespravedlivé soudní procesy vedené proti černochům. Kupodivu je však tento děj značně upozaděný a při čtení se ani nezdá, že by měl být případ znásilněné dívky ústředním tématem. Autorka se odvážně pouští do řeky vážných témat, která jsou ovšem zastřena neznalostí dětského přemýšlení a také trochou naivity. Dokonce si troufám tvrdit, že kniha je o jednoduché morální převaze dětí a složitě vykonstruované nespravedlnosti dospělých.

Co to vlastně znamená? Čipera se mezi dětskými hrami střetává s vážnými tématy, jejichž řešení se zdá být jednoduché, společnost je však zažraná do svých předsudků, že raději dává přednost určité tradici předstírání, pokrytectví a nepřímému odsuzování za zády odsuzovaného. Právě z toho důvodu se nám do popředí dostává postava právníka Atika, otce Čipery, který se jakýmsi kontrastem vymyká tehdejším obyčejným lidem. Nebo se díky tomu dozvídáme, že čestní lidé mezi námi sice ještě jsou, ale není jich tolik.

Vzdělanost proti nevzdělanosti, předsudky vůči faktům, morálka vůči nespravedlnosti, možná i plastické dobro versus zlo – kde ovšem zlo vyhrává.

Autorce se podle mě zdárně povedlo vystihnout způsoby, jakými se povrchnost či lhostejnost ve společnosti dere na povrch a celkem jednoduše zastiňuje zdravý rozum nebo etické principy. Kniha dokáže být ale také humorná, citlivá a oddechová. Skoro bych řekl, že ten, kdo v ní bude hledat hluboké filozofické myšlenky, bude zklamaný. Jde spíše o věrohodný popis světa očima mladé dívky, hloubka je skrytá mezi řádky.

Možná žijeme ve světě, kde pořád dochází k nějaké stratifikaci a kde se domníváme, že naše názory jsou vždy morálně správné, zatímco kvůli nim ostatní trpí. Nedivím se, že ve své době (rok 1959) vzbudila kniha okamžitý povyk, podněcuje totiž ke společenské proměně a bojuje za větší zodpovědnost při řešení sociálních problémů. Svět není černobílý.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.