pondělí 28. května 2018

Jak se učíme být nejlepší verzí nás samých


Většina z nás má nějakou vizi o tom, kým chce být. Jednou z nejčastějších ambicí pak je snaha něčeho dosáhnout – být úspěšným, ať už to pro každého znamená cokoliv. Mám rád ambiciózní lidi, protože jsou to obvykle ti, kteří mají vytyčený konkrétní sen, za kterým se pokoušejí cílevědomě vyšplhat z místa, na kterém se právě nacházejí. Jako když šplhají na vysokou horu z hluboké rokle. Tady je ovšem podle mě největší kámen úrazu: snažíme se být tím, kým být chceme, ale zároveň nechceme být tím, kým jsme.

Kým chcete být?


Všude slýcháme ty poučky o tom, abychom byli sami sebou – ale ne takhle, jinak! Vzápětí začne v člověku logicky hlodat určitá nenávist k sobě samému, protože se viní za spoustu chyb, za spoustu nedokonalostí, za absenci úspěchu, za minulost, za vlastní neschopnost, za svoje vlastnosti... hlavně se změnit a nebýt tím, kým jsem dnes. 

Mnohdy si najdeme nějaký společenský vzor, který nám imponuje. Kéž bychom byli také takoví! Přichází sociální porovnávání, které nás dostane akorát tak do dalších stresů a pochybností o sobě samých. 

Kupodivu nejsem zastánce toho, že bychom měli zůstat pořád sami sebou. Bez jakéhokoli progresu, bez vývoje a bez zkušeností. Pravdou je, že ani nemůžeme zůstat sami sebou a je naprosto přirozené toužit po změně. Ať už chcete být kýmkoliv, nikdy jím nebudete, dokud se tak nezačnete sami od sebe chovat.

Nejlepší verze sebe samého


Někdy ani nechceme být jako někdo jiný, chceme být originálním jedincem a zkrátka šťastní sami se sebou. Chceme být nejlepší verze nás samých, abychom se za nic nemuseli stydět, abychom získali sebevědomí a byli na sebe hrdí za to, co jsme dokázali.

Na otázku, jak se stát nejlepší verzí sebe samého však existuje celkem jednoduchá odpověď. Snažit se dělat věci tak, jak nejlépe dovedeme. Tím totiž zcela změníme prvotní otázku "kým se chci stát" na "kým jsem". Člověk, který dělá věci, jak nejlépe svede, se nemusí topit ve vině za to, jak věci nakonec dopadly, protože udělal maximum.

Často si říkáme, že jsme se někdy mohli zachovat lépe, že jsme se rozhodli špatně nebo jsme něco zkazili, i když jsme to tak nechtěli. Přesně takové zkušenosti nás ale vedou k oné mýtické nejlepší verzi sebe samého, protože jsou to právě zkušenosti, které nás učí být tím, kým být chceme. Díky zkušenostem nejen definujeme vlastnosti, kterými chceme oplývat, ale také představy o podobě našeho osobního štěstí, které nám udávají směr do budoucna.

Je reálné, abychom se někým stali?


Setkal jsem se s jedním zoufalým pánem, který přestal věřit, že by se jeho sny mohly vyplnit. "Jsem realista, víte," říkal. Realisté se podle něj od idealistů liší tím, že pracují pouze s tím, co je, nikoliv s tím, co by mohlo být. Jenom snílci prý věří tomu, že jim vesmír splní přání nebo že se stanou zázraky. 

Nikdy ti není dáno přání, aniž by ti současně nebyla dána síla jej splnit. Možná proto však budeš muset hodně pracovat. – Richard Bach

V jednom bych s tím pánem souhlasil: nemá cenu spoléhat na vesmírné zázraky. Alespoň ne v tom smyslu, že otázka našeho úspěchu – ať už v práci, ve škole, v milostných vztazích, v rodině, v osobní změně – je předurčena ve hvězdách. Není. 

Mít sny ovšem neznamená nebýt realista. Pokud by plnění snů nebylo reálné, znamenalo by to, že by si nikdo na téhle planetě své sny nemohl splnit. Být realistou podle mě znamená dávat si především reálné sny, které můžeme uskutečnit naší vlastní pílí. Je velký rozdíl, když si někdo přeje létat bez křídel, nebo když si někdo přeje vydělat určitý obnos peněz, aby se mohl proletět dvouplošníkem. Tak by měl uvažovat realista. A je také rozdíl, když si dáváme dílčí cíle, nebo když máme jeden obrovský "megasen".

Je tedy reálné, abychom se stali nejlepší verzí nás samých? Samozřejmě, ale zároveň bychom se neměli vinit za to, jací jsme teď. Život je jedna velká škola a zkušenosti jsou naše učivo. Podle toho, jak se ze svých chyb v životě poučíme, budeme postupně plnit naši představu o tom, jací chceme být. A jednoho krásného dne, tuším někdy v den naší smrti, se tato představa konečně naplní. Nežeňme se za představami perfekcionismu, buďme dokonalí právě teď a zároveň mějme sny, které nás posunou ještě dále.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.

2 komentáře:

  1. Souhlasím, že je zbytečné se honit za dokonalostí.
    Člověk se může stát nejlepším já i těmi nezdary, co ho na životní cestě provází. Cesta k nejlepšímu já může být dlouhá, ale věřím, že každý den se člověk k němu může posouvat. :) A to i tím když začne se sebou být spokojený nyní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, ono taky být neustále nespokojený (ať už sám se sbou nebo se světem okolo) asi skutečně nikam moc nevede. Děkuji za komentář, zdraví Jerry! :-)

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.