Do filmové rubriky zařazuji jen snímky, které ve mně zůstanou i dlouho po závěrečných titulcích – ty, k nimž se nevracím jen sledováním, ale neustálým přemýšlením. Volání netvora je přesně takový film. Navzdory názvu nejde o příšeru, ale o pravdy, které jsou mnohem děsivější než jakékoli monstrum. O to, co nás tiše rozkládá zevnitř a co se učíme slyšet až ve chvíli, kdy už před sebou nemáme kam ustoupit.
Monster Calls – ČSFD 72 %
Volání netvora (A Monster Calls) je film o dvanáctiletém chlapci Conorovi, který žije se svou těžce nemocnou matkou. Škola, domov, okolí – všechno se pomalu rozpadá, a on uprostřed toho zůstává sám a ztrácí bezpečí. V tomhle rozpadu se mu začne zjevovat netvor – obrovský strom, který mu vypráví příběhy. Ne pohádky na dobrou noc, ale syrové, ambivalentní podobenství o lidech, moci, strachu a lži. Herecké obsazení je přesné a neokázalé: Lewis MacDougall je syrově autentický, Felicity Jones křehká bez patosu, Sigourney Weaver chladná a lidská zároveň a hlas Liama Neesona dává netvorovi tíhu nevyhnutelnosti.
Ve filmu zazní tři podobenství, která netvor Conorovi vypráví.
- První podobenství: král, královna a princ – Pohádka o králi, který se po smrti manželky ožení se zdánlivě krutou ženou. Lidé v ní okamžitě vidí viníka – přirozeně, protože je to pohodlné. Jenže pravda je nepohodlnější. Film tu ukazuje, jak snadno vytváříme morální šablony, abychom svět zjednodušili a nemuseli ho chápat.
- Druhé podobenství: farář a lékárník – Příběh o víře, zoufalství a pokrytectví. O člověku, který káže o dobru, ale ve chvíli krize se zachová jinak, než jak sám učil. Ne proto, že by byl zlý, ale proto, že bolest mění pravidla.
- Třetí podobenství: neviditelný muž – Nejvíc osobní a nejméně pohádkové podobenství. O člověku, kterého svět přestane vidět. Protože ho přestane uznávat. Ačkoli je fyzicky přítomen, společensky neexistuje. Je to příběh o tom, jak může být neviditelnost horší než nenávist.
Všechna tři podobenství mají společné jedno: rozbíjejí jednoduché soudy. A nenápadně připravují Conora na to, co slyšet nechce, ale musí. Nejsou tam proto, aby něco vysvětlily. Jsou tam proto, aby něco odhalily. Fantazie tu není místem útěchy, ale nástrojem, jak unést realitu, která je příliš těžká pro dětské vědomí. A tady začíná to podstatné.
Nejde o nemoc. Ta je jen kulisa. Jde o psychiku člověka, který už nemůže lhát sám sobě, ale ještě nemá odvahu si to přiznat. Jde o to, jaké myšlenky si zakazujeme. Jaké pocity v sobě dusíme, protože se nehodí. Jak si vytváříme morální pohádky o světě, aby nás nebolel. Netvor není monstrum. Je zosobněná pravda. Ne romantická, ne terapeutická, ale surová a neústupná. Neničí proto, že by chtěla, ale proto, že iluze už nejsou udržitelné.
Jak je z popisu patrné, film odmítá černobílé role. Nejsou tu čistí viníci ani hrdinové. Jsou tu jen lidé, kteří se snaží přežít situaci, na kterou nejsou stavění. A dítě, které musí během pár dní dospět víc než většina lidí za celý život.
