Přestože nejsem zastánce jakéhokoli organizovaného náboženství, buddhismus jsem vždycky vnímal spíše jako filozofii. K buddhistických myšlenkám jsem přirozeně tíhnul celý život, a to proto, že vybízejí k pochopení příčin našeho utrpení i k cestě, jak se od utrpení osvobodit. Snaží se nalézat smysl v chaosu a dovést člověka k vnitřnímu klidu. Po návštěvě Srí Lanky se můj zájem o buddhismus ještě prohloubil, protože jsem mohl v očích tamních obyvatel spatřit něco, co naše západní civilizace dokáže těžko ukočírovat – jakési niterní smíření, které se zdálo být neuvěřitelně osvobozující od všemožných starostí. Určitě to není tak, že by buddhisté starosti neměli, ale jejich přístup k životu je činí snesitelnějšími a svým způsobem smysluplnými.
Kdo je David Michie
Na australského spisovatele Davida Michieho (nar. 1962) jsem narazil, když jsem si řekl, že bych chtěl najít knihu o buddhismu, která by dokázala vysvětlit jeho základní principy úplnému laikovi. Neustále mi tak vyhledávače nabízely knihu Dalajlamova kočka. Kniha byla natolik úspěšná, že byla přeložená do desítek jazyků a odstartovala celou sérii příběhů o kočce Jeho svátosti. Nejen v této sérii se ale autor věnuje meditaci nebo bdělé pozornosti, pro níž se dneska vžil modernější název mindfulness. A návodné jsou i názvy jeho dalších knih, jako Buddhismus pro zaneprázdněné, Zákon karmy, Duše našich mazlíčků nebo Proč je bdělá pozornost lepší než čokoláda.
Dalajlamova kočka
Kniha je vyprávěná z pohledu kotěte, kterého se ujme samotný dalajlama. Dalajlama je titul, který se uděluje duchovnímu vůdci tibetského buddhismu. Doslovně přeloženo z tibetštiny znamená "oceán moudrosti". Dalajlamové jsou považováni za reinkarnace svých předchůdců a jsou důležitými duchovními a politickými osobnostmi pro tibetský lid. Tradice dalajlamů sahá až do 15. století, když byl poprvé udělen titul vůdci tibetského buddhismu. Dalajlamové jsou také symbolem míru, soucitu a duchovního vedení nejen v Tibetu, ale i po celém světě.
Společně s kočkou tak sledujeme rozhovory dalajlamy s jeho vzácnými hosty z řad politiků, celebrit i hledačů pravdy, kteří si přišli pro nejrůznější rady. A taktéž skrze příběhy samotných postav z paláce, ať už je to kuchařka, asistent nebo pozérský majitel místní kavárny, se můžeme nenuceně seznámit se základními principy buddhistického smýšlení. Dalajlamova kočka se učí, jak se nenechat ovládat emocemi, jak zachovat bdělou mysl, jak přistupovat ke každodenním problémům nebo jak využívat přítomný okamžik k vytváření lepší budoucnosti.
"Je velmi užitečné sdílet vlastní poznání s druhými lidmi. K čemu by jinak bylo?"
Buddhismus jako soubor idejí, vznikl v Indii v 6. století př. n. l., a založil ho Siddhártha Gautama, známý jako Buddha, což znamená "Ten, kdo dosáhl probuzení". Centrálním učením buddhismu je osvícení nebo probuzení, což je stav, ve kterém jedinec dosáhne hlubokého pochopení reality a osvobození od utrpení.
Věřím tomu, že spoustu principů z knihy už všichni nějak podvědomě známe, jen je dobré si je občas připomenout. Mnoho recenzentů pochopitelně knihu smete jako ne nijak převratnou, když mluví o důležitosti lásky v různých podobách, o tom, že štěstí spočívá hlavně v péči o druhé, ale vesměs je to přesně to, co se od takové odpočinkové a laskavé četby nakonec očekává.
Některé pasáže mi však sedly tak moc, jako by promlouvaly přímo ke mně, jako by mi předávaly něco, co jsem v daný okamžik opravdu potřeboval číst. Jedna konkrétní část rozhovoru mezi nesebevědomým Samem (který jako by v daný okamžik znázorňoval mě samého) a mudrcem Gešem Wangpo, ve mně rezonuje doteď. Rozhodl jsem se, že si ji na blog přepíšu, abych si ji připomínal:
Sam pokrčil rameny. "Řekněme, že mám narušenou sebedůvěru."
"Sebedůvěru?"
"No, jako že si moc nevěřím."
Geše Wangpo se tvářil stále nechápavě. "Přečetl jste spoustu knih. Vyznáte se v nich."
"V tom to není."
"V buddhismu bychom řekli, že jste zkrátka líný." Geše Wangpo vystrčil vyzývavě bradu.
Samova reakce byla jiná než obvykle. Nezrudl, ale naopak zbledl.
"Když si sám sebe nevážíte, podceňujete se a předem se vzdáváte, protože si myslíte, že nic nedokážete, je to známka slabé mysli. A musíte zapracovat na tom, abyste to překonal."
"Nedělám to schválně, jsem prostě takový," chabě protestoval Sam.
"Tak se schválně rozhodněte, že to překonáte. Co se děje, když ustupujete slabé mysli? Posilujete slabost. Výsledkem bude příště ještě slabší mysl. Místo toho musíte pěstovat sebedůvěru!" Geše Wangpo seděl na židli zpříma jako podle pravítka a ruce položené na stole sevřel v pěst. Do všech směrů z něj vyzařovala rozhodnost a síla.
"Vy myslíte, že mohu?"
"Musíte!" pronesl lama (označení tibetského duchovního učitele buddhismu, pozn.) jednoznačně. "Když hovoříte s lidmi, musíte mluvit silným hlasem a neuhýbat pohledem."
Věřím, že problémy se sebejistotou čas od času potkají každého, kdo má o sobě pochybnosti. Do přečtení tohle pasáže jsem se ale na nízké sebevědomí nikdy nedíval jako na projev lenosti, i když to svým způsobem dává smysl. Vzdáváme se předem, jsme líní věřit sami sobě. Když mi pak jedna terapeutka připomněla větu "ustupováním mysli posilujete slabost", uvědomil jsem si, jak je toto tvrzení platné ve všech směrech života, nejen v otázce sebevědomí. Ustupovat svým hodnotám, ustupovat svým emocím, ustupovat něčemu, co nás omezuje, ustupovat agresorovi, ustupovat lži, ustupovat nespravedlnosti, zlu, hlouposti, nenávisti, lenosti, pýše... to všechno posiluje slabost. V určitých chvílích je třeba se umět postavit za to, co chceme, co vnímáme jako správné.
Třeba to nevyjde, ale třeba taky jo. Určitě tady ale nejsme proto, abychom ustupovali z toho, co je pro nás v životě důležité. Nejen to mi připomněla tahle milá knížka o Dalajlamově kočce. A pokud jste zároveň milovníky těchto chlupatých šelem, určitě se bude líbit i vám, třeba někde na dovolené, až budete chtít uklidnit mysl a kochat se projednou čistou přítomností.
