Kdybych měl nějak uspořádat největší překážky svého života, zcela jistě by souvisely se strachem. Strach je přirozený a pomáhá nám překonávat nás samé, protože po jeho překonání můžeme prozkoumávat nové obzory. Jsou ovšem situace, kdy vás strach natolik ochromí, že mu propadnete. A existují lidé, kteří vidí bubáky i tam, kde jiní vidí naprosté bezpečí. Ano, jsem jeden z těch lidí, ale zároveň jsem se naučil některé zbytečné bubáky odhánět. Rád bych vám pověděl jak.
Co je úzkost a panika
Netřeba zacházet do podrobností, neboť úzkostmi a strachy občas trpí každý. Porucha nastává tehdy, kdy jimi trpíte přespříliš, iracionálně a dlouhodobě. Pro někoho je těžké připustit si, že je vlastně nějak narušený – já si třeba dlouho namlouval, že je normální mít strach ze zvedání telefonů, zařizování, rozhodování a větší socializace, dokud jsem nezjistil, že to, co ostatním přijde normální, je pro mě nenormální. A že z toho mám ještě větší hrůzy.
Ironické je, že s úzkostnou poruchou se bojíte, ale vlastně moc dobře víte, že se bát nemáte a že ani není čeho. Vaše tělo ale zvysoka kašle na váš rozum. Jede si podle svého. Svírá vás obrovský balvan na prsou, začnete se potit, klepat a často to končí slzami. Lidé o tom nemluví, protože být vystrašený, zmatený, anebo dokonce propukat v pláč s sebou nese další tíživé stigma. Další v řadě, co se snažíme skrýt, neboť úzkostné poruchy zahrnují celou plejádu strachů. Nevyhledáváme pomoc od strachu, protože se paradoxně bojíme. A to je jen jeden z paradoxů úzkosti a paniky.
Paradoxy úzkosti nebo paniky
- máte strach, ale zároveň jste unavení se strachem něco dělat
- bojíte se dalšího selhání, ale zároveň chcete být produktivní
- chcete být s kamarády, ale nechcete se socializovat
- chcete být sami, ale nechcete být osamělí
- staráte se o všechno, ale vlastně se nestaráte o nic
- myšlenky na úzkosti vám přivádí úzkosti
- chcete se podívat pravdě do očí, ale lžete sami sobě
- dokážete se z toho dostat jen s něčí pomocí, ale oslabuje vás pomyšlení, že se s něčím nedokážete vypořádat bez pomoci
- cítíte všechno najednou, ale vlastně nic
- objeví se strach ze strachu a zacyklíte se
Jak se zbavit úzkosti
Dobré je vědět, že s úzkostmi se dá pracovat. Dobré je také vědět, že v tom zdaleka nejste sami. I zdánlivě úspěšní a veselí lidé mohou uvnitř zažívat peklo. Z našeho českého rybníčku mohu jmenovat například Ivu Pazderkovou, která o této problematice dokáže veřejně mluvit a nabádá ostatní, aby s tím něco dělali. Neboť nejhorší je nedělat vůbec nic a trápit se.
Nejefektivnější je samozřejmě návštěva terapeuta nebo psychiatra. Ze své zkušenosti vím, že vám to může jedině pomoci. Největší cesta ale čeká člověka do svého nitra, kde poráží všechny ty démony, co ho stahují ke dnu.
Řekl bych, že největší strach vychází z naší nejistoty. Bojíme se, co bude. Jak věci dopadnou. Jak jsou přijímány. Proto mým nejlepším receptem na nepořádek vesmíru je uklidit si ve své mysli. Vytvořit si takovou životní filozofii ve všech ohledech vašeho života – ať už to jsou vztahy, myšlení, zdraví, názory na společnost, úspěch, bohatství, víru, smrt, lásku, čas, svobodu, sex –, životní filozofii, která vám dodá kořeny, co vás posílí, když kolem zrovna řádí vichřice.
Nebudu tajit, že svou první knihu "Lovec hledá odpovědi" jsem sepsal v úzkosti a panice. Ničemu jsem nerozuměl a potřeboval jsem odpovědi. A tak jsem pomocí psací autoterapie sepsal sedmnáct kapitol ze všech oblastí svého života, jimž jsem nerozuměl. Když jsem tu knihu dopsal, ovládl mě naprostý klid, protože jsem uklidil svůj vesmír. Bylo to před lety, ale dodnes, když dostanu nějaký úzkostný záchvat, vzpomenu si na tenhle klid, který nastává, když si zrekapitulujete knihu svého života a začnete ji číst zcela jinak.
Vezměte si tužku, papír a začněte psát. Staňte se spisovateli, vyprávějte sami sobě své příběhy a nacházejte v nich rozuzlení, která nelze vidět, pokud si nedržíte odstup. Protože každý bubák, který nás v životě postraší, je zkrátka jen dějová linka, kterou je třeba překonat, abychom otevřeli nadcházející kapitolu svého života.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
Děkuju za tenhle článek. Tohle by si měl přečíst každý. Jak píšeš, lidé se bojí o tom mluvit, hlavně i proto, že mají strach z nepochopení, z odsouzení druhých. Přitom hodně lidí si nějakou tou úzkostí ve svém životě prošlo.
OdpovědětVymazatPsaní je dobrá terapie, já v těchto chvílích dříve psala básně. Později jsem začala vypisovat osobní příběh, dávala jsem do toho své myšlenky, pocity, přesně ty věci na které jsem myslela a začala jsem to prolínat s fantazií a píšu to doteď, pokaždé. Pokaždé, když potřebuji a myšlenky napsané na papír jsou najednou utříděnější.
Pokud však u sebe nemám papír ani tužku, nebo nemám zrovna možnost psát, chytám se maličkostí kolem sebe, začnu vnímat okolní svět, okolní přírodu a to mi dodá vždy klid. Zaměřím se třeba i jen na stromy a poletující ptáky a najednou je vše jiné.
Jojo, možná že ta všudypřítomná dnešní nespokojenost vychází z toho, že se často nedokážeme soustředit na jednoduché věci, jsme předimenzováni nespočetným množstvím podnětů.
Vymazat