Pamatuji si na onu velkou hádku se sousedy na vesnici, kteří mi tvrdili, že za komunistů bylo lépe. Některým také komunismus připomíná nostalgii mládí – doba, kdy byli mladší, zdravější a svět se jim zdál jednodušší. Jenže on se nezdál jednodušší proto, že by režim fungoval. Bylo jim dvacet, měli před sebou život a starosti se zdály menší, protože spoustu věcí určoval stát. Jenže tam, kde stát rozhoduje za člověka, mizí odpovědnost i možnost volby. Tato "pohodlnost" není výhodou, ale pastí: svobodu vyměníš za iluzi jistoty a za pár let zjistíš, že nejsi občan, ale pouhý kolečko v systému, který tě kdykoli semele.
Co je komunismus
Komunismus je ideologie, která slibuje beztřídní společnost bez soukromého vlastnictví. V teorii má jít o svět, kde si všichni lidé budou rovni a kde nebude vykořisťování. V praxi však komunismus znamená, že vše patří státu – a tedy hrstce lidí u moci. Ti rozhodují o práci, bydlení, vzdělání i myšlení ostatních. Protože člověk přirozeně touží po svobodě a rozdílnostech, komunismus může fungovat jen násilím: zákazem opozice, cenzurou, vězením či terorem. Tam, kde byl vyzkoušen, nepřinesl rovnost, ale hlad, strach a masové hroby.
A to se neodehrávalo jen v učebnicích dějepisu, ale v každodenním životě. Pokud jste chtěli cestovat, nemohli jste – na pas do zahraničí jste potřebovali povolení, které stejně většinou nepřišlo. Pokud jste chtěli podnikat, nesměli jste – všechnu práci přiděloval stát. Pokud jste chtěli říct nahlas vlastní názor, riskovali jste vyhazov z práce nebo horší postih. V obchodech byly prázdné regály a lidé stáli fronty na banány, maso nebo toaletní papír. Nebylo to proto, že by země neměla dost zdrojů, ale proto, že stát centrálně určoval, co a kolik se má vyrobit.
Dále: děti nucené do povinných oslav, vykonstruované soudy, cenzurovaná díla, která kolovala jen "pod pultem", osobní víra či individualita byla pasé, perzekuce, ponižování schopných, udavačství. Občané se museli přetvařovat, na veřejnosti opakovat fráze o světlých zítřcích a doma mohli šeptat pravdu jen mezi nejbližšími.
To byl komunismus v praxi: život bez možnosti volby, bez svobody pohybu, bez důvěry, protože soused tě mohl kdykoli udat. Nebyl to ráj rovnosti, ale klec, v níž všichni žili stejně šedivě.
Proč by někdo svobodu omezoval? Protože svobodný člověk je pro komunistický režim nebezpečný. Svobodný člověk se ptá, pochybuje, porovnává a hledá lepší cestu. A to je přesně to, co diktatura nesnese. Proto režim potřebuje lidi závislé, vystrašené a poslušné. Čím méně možností mají, tím méně otázek kladou. Svoboda je v očích komunistů hrozba – protože kdyby lidé mohli opravdu volit, myslet a cestovat, rychle by pochopili, že systém, který je svazuje, je klam a podvod. Omezování svobody proto není náhoda, ale nutnost k udržení moci.
Co je socialismus
Socialismus je ideologie, která se tváří mírněji než komunismus. Nezakazuje všechnu svobodu naráz, ale postupně ji oklešťuje. Tvrdí, že úspěšní mají povinnost se dělit a že bohatství jednotlivce je nespravedlností, kterou musí stát napravit. Zní to jako solidarita, ve skutečnosti jde o nivelizaci – o srovnání všech dolů, aby nikdo nevyčníval.
V socialismu se neodměňuje píle ani schopnosti, ale loajalita ke státu. Čím více stát zasahuje do hospodářství, tím méně prostoru zbývá pro svobodnou volbu a odpovědnost.
V každodenním životě to znamená, že se lidem bere motivace. Když víš, že ti vezmou, co si vyděláš, proč bys měl usilovat o víc? Když vidíš, že státní podnik funguje stejně mizerně bez ohledu na výkon, proč by ses snažil? Výsledkem není rovnost, ale šedivý průměr, ve kterém schopní ztrácí chuť tvořit a neschopní mají alibi pro lenost. Socialismus se tváří jako cesta k rovnosti, ale ve skutečnosti je to jen pozvolná příprava na to, co komunismus už dávno ukázal v celé nahotě – nesvobodu a úpadek.
Ve skutečnosti jde o závist povýšenou na politický program. Úspěch se netoleruje, je trestán. Kdo něco dokázal, má přijít o část svého díla, aby se vyrovnaly rozdíly.
Hlavní rozdíly mezi komunismem a socialismem
- Cíl: Socialismus slibuje sociální spravedlnost a rovnost šancí, komunismus jde dál a chce úplné zrušení soukromého vlastnictví a beztřídní společnost.
- Míra zásahu státu: Socialismus posiluje regulace a přerozdělování, ale část soukromého vlastnictví a trhu formálně ponechává. Komunismus usiluje o totální kontrolu všeho – práce, výroby, vzdělání, majetku.
- Realita života: V socialismu se lidem bere motivace a možnosti postupně, komunismus je ničí násilně a okamžitě. Socialismus je cesta k průměru, komunismus je cesta k teroru.
- Psychologie: Socialismus svádí tím, že vypadá jako spravedlivá solidarita. Komunismus už neskrývá, že jde o diktaturu v zájmu ideálu, který se nikdy nedá naplnit.
Ať už se tváří jakkoli odlišně, komunismus i socialismus mají stejný kořen a stejný cíl – omezit svobodu jednotlivce ve jménu falešného ideálu rovnosti. Jeden to dělá pomalu, druhý brutálně, ale oba končí stejně: v bídě, závislosti na státu a ztrátě lidské důstojnosti. Socialismus je čekárna, komunismus je popraviště. Proto jsou obě ideologie zlem – ne proto, že by chtěly pomáhat slabým, ale proto, že jejich pomoc spočívá v potlačení silných. A společnost, která trestá schopnost a odměňuje poslušnost, se vždy řítí do záhuby.
V čem je to riziko dnes
A proč je i dnes důležité o tom mluvit? Protože populisté se k těmto ideálům znovu vracejí. Stačí změnit slovník: místo "diktatury proletariátu" dnes slýcháme "spravedlivé rozdělování", místo "zrušení soukromého vlastnictví" slyšíme "více regulace". Ale podstata je stejná – slibují rovnost, ale doručí nesvobodu.
Sliby, že "bohatým se vezme a chudým dá", stále působí na ty, kdo nechtějí přijmout odpovědnost za svůj život. Komunismus sliboval práci a bydlení pro všechny, lidé ale zapomínají, že tyto "jistoty" byly vykoupené bezprávím a bídou. Nešlo o to, že by stát byl štědrý, ale o to, že všechno kontroloval. Není těžké zajistit, aby nikdo nebyl bez práce, když se zakáže nezaměstnanost zákonem. Není těžké přidělit každému byt, když se zabaví soukromé domy a lidé se namačkají do paneláků. Ale to není sociální jistota, to je bezpráví převlečené za rovnost.
Kapitalismus a svobodný trh nejsou bezchybné systémy a mnozí to kritizují, ale mají jednu zásadní výhodu: umožňují svobodu volby. Podnikatel může založit firmu, inovovat a zbohatnout – ale i zkrachovat, pokud jeho nápad nefunguje. Spotřebitel má možnost si vybírat, co koupí, a může tím ovlivnit, které firmy přežijí. Konkurence nutí výrobce, aby se zlepšovali, a přináší inovace, které v centrálně řízené ekonomice nikdy nevzniknou. Na rozdíl od komunismu, kde rozhodoval stát a kde prázdné regály byly symbolem neefektivity, kapitalismus sice vytváří nerovnosti, ale zároveň nabízí šanci – a hlavně zachovává základní lidskou svobodu rozhodovat o vlastním životě.
Psychologická past socialismu spočívá v tom, že lidem nabízí jednoduchý sen o tom, že všichni se budeme mít stejně. Jenže lidé nejsou stejní, a to je dobře. Mají různé talenty, ambice a hodnoty. V socialismu se tohle rozdílné bohatství života mění v podezření. Úspěch jednoho je hned důvodem k závisti a udávání. Každý, kdo vybočuje, musí být srovnán se zemí, aby nepřipomínal ostatním, že svoboda a píle dovedou člověka výš.
Jaká by tedy měla být role státu?
Komunismus i socialismus dělají ze státu všemocného vládce, který má člověka vést, řídit a vychovávat. Stát má být ale služebníkem, nikoli pánem. Jeho úkolem není vyrábět rovnost ani lidi vychovávat, ale vytvářet prostor pro svobodný život. Má chránit základní práva, zajišťovat spravedlnost, bezpečnost a férová pravidla hry – a pak ustoupit. Skutečná důstojnost a odpovědnost leží na jednotlivci a občanské společnosti, nikoli na straně či úředníkovi. Čím více stát zasahuje do života lidí, tím více se vzdaluje své pravé roli.
Stát tu není od toho, aby se staral o naše životy a vodil nás za ručičku. Naše životy máme mít v rukou my sami – od toho máme práva, svobodu a možnost volby. Štěstí nám nepřinese stát – demokracie nám dává příležitosti, kterých můžeme či nemusíme využívat. Štěstí je v konečném důsledku ale naše vlastní odpovědnost.
Ztráta svobody není jen o tom, že nesmíme cestovat nebo podnikat. Je to o tom, že přestáváme být lidmi a stáváme se prostředky v rukou jiných. Bez svobody mizí odpovědnost, mizí iniciativa, mizí smysl. Lidé se učí lhát, přetvařovat a přežívat místo toho, aby tvořili a rostli. To je ta největší tragédie komunismu i socialismu – ne jen prázdné obchody a fronty, ale prázdní lidé, kteří už nevěří sami sobě. A právě proto je svoboda hodnotou, kterou nesmíme nikdy vyměnit ani za jistoty ani za falešný sen o rovnosti. Mysleme na to při volbách, ať už se komunisté skrývají pod jakýmikoli maskami.
.jpg)
