Ve sváteční dny se často zamýšlím nad jejich významem. Jsou to dny, které jsou něčím symbolické a vyžaduje se určitá změna vědomí, postoje a někdy se i jinak chováme. Přichází cyklický čas plný společenských vzorců, podstrčených emocí, vynuceného připomínání, zdobení, strojení a pospolitosti, která je v normální dny vlastně vzácností. O tom, co si myslím o Vánocích, už jsem psal dříve, dnes bych se tedy chtěl podívat na svátky obecněji.
Co je vlastně svátek
Svátek se jako společenská instituce slaví už od pravěkých dob. Zpravidla má náboženský nebo společenský význam, opakuje se dle konkrétního data (Štědrý den, Nový rok) nebo opakujícího se cyklu (např. Velikonoce, oslava slunovratu). Svátky se objevují snad ve všech kulturách a jsou význačné tím, že se zúčastnění lidé chovají jinak než ve všední dny. Nepracují, slaví, něco si připomínají, strojí se a konají se sváteční zvyklosti.
Svátek vychází ze slova "svatý". V křesťanském pojetí se každý den váže k nějakému světci, proto se slovo svátek přeneslo i na jmeniny, kteří nesou konkrétní jméno.
Jádrem svátků bývá shromáždění a slavnost, jsou spojovány se zvýšenou konzumací jídla a pití, důležitou roli někdy hraje zpěv, tanec, ale také nejrůznější oběti. Jedná-li se o státní svátky, nechybí symboly jako vlajky, hymny či ohňostroje. Svátky se tak pojí se všemožnými rituály, tedy jednáním, jež se přebírá z generace na generaci jako opakovaná tradice. Některé naše jednání tedy ani nedokážeme vysvětlit, jen ho bez přemýšlení přejímáme, protože se to tak dělá odjakživa.
Proč slavíme svátky
Aniž bychom si to uvědomovali, svátky jsou většinou pojené právě s náboženskou oslavou. U nás v české ateistické kotlině tak mnohdy slavíme něco, čemu vlastně ani nerozumíme a nevěříme. Přebíráme zvyklosti jen proto, abychom měli co slavit. Navíc je ve společnosti často stigmatizující, když například někdo neslaví Vánoce. A co se týká státních svátků, velká část populace ani netuší, že nějaké jsou a proč.
Svátky tak někdy slavíme jen proto, abychom si něco dokázali. Něco, co neumíme dokazovat ve všední dny. Patří sem náklonnost k dalším lidem, oslavy a vděčnost za to, co máme, zastavení se a hodování, připomínání si ztracených vzpomínek, nastrojování se a přesvědčování sebe i druhých o určité symbolice, kterou jindy nenacházíme. Svátky nám tedy mají něco připomínat.
Připomínají nám to, na co zapomínáme v běžném shonu, tedy klíčové hodnoty, které podle všeho budovaly naši společnost. Nebo by to aspoň připomínat měly. Dnes se totiž význam oslav ztrácí v komercializaci, kupování dárků a dokazování toho, kdo žije v lepším blahobytu, v lepším vztahu nebo v lepším prostředí.
Svátek jako společenská instituce
Ať už se svátek týká celé společnosti (Nový rok) nebo jen okruhu lidí (např. Den dětí, matek, Valentýna), jako všechno, co vyrobila společnost a nikoli příroda se váže ze sociologického hlediska k naplňování určitých potřeb. Chováme se podle stereotypního vzorce, který k nám byl nastrčen zvenčí a vytváříme si umělý vztah k něčemu v domnění, že vychází z nás samých. Nelze říct, zda je to dobré či špatné, protože sociální rituály praktikujeme vesměs každým dnem (od čištění zubů po nošení kravaty), ale jen málokdy si říkáme, zda dané jednání vychází opravdu z nás samých, nebo jsme jen nástrojem společnosti, která chce, abychom se zapojovali do očekávaného mechanismu.
Možná, že společnost chce, abychom se nějakým způsobem chovali a abychom si připomínali ideologii, která je prospěšná pro všechny nebo minimálně k tomu, abychom byli co nejvíce poslušní a konformní.
Svátky jsou dokonale institucionalizované, přestože si namlouváme, že ona vánoční pohoda má vycházet přirozeně z lidského srdce či vědomí. Ve skutečnosti jen málokdy dokážeme rozumně zdůvodnit, proč bychom se v určitý den měli chovat jinak než v jiný. Chce se to po nás, dělá se to, je to slušné, je to symbolické.
Proč slavíme svátky aneb význam jednotlivých svátků
Protože společnost vnímá čas cyklicky, tedy že se jednotlivá období neustále opakují a jsme tak ztraceni ve smyčce, kterou je neradno zpřetrhávat, existují tradiční svátky, které během roku slavíme téměř všichni a nepřijde nám to nijak zvláštní. Připomínáme si historii, abychom na ni nezapomněli. Pro připomenutí zde uvádím seznam českých státních svátků, které se pojí k historickým událostem:
- 1. 1. – Nový rok, tedy první den nového roku; obnova samostatného českého státu
- 19. 4. Velký pátek – den, kdy byl ukřižován Ježíš Kristus
- 1. 5. Svátek práce – připomíná stávku odborů v USA za zavedení osmihodinové pracovní doby
- 8. 5. Den vítězství – konec 2. světové války
- 5. 7. Den slovanských věrozvěstů – příchod Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu v roce 863, vystavěli základy církve
- 6. 7. Den upálení mistra Jana Husa – připomenutí upálení slavného reformátora v Kostnici v roce 1415
- 28. 9. Den české státnosti – nebo také svatý Václav a jeho zavraždění
- 28. 10. Den vzniku samostatného Československa – zástupci Národního výboru československého vydali zákon o samostatném státu
- 17. 11. Den boje za demokracii – Sametová revoluce
- 24. 12. Štědrý den – poslední den přípravy na vánoční svátky
- 25. 12. První svátek vánoční – narození Ježíše Krista
- 26. 12 Druhý svátek vánoční – svátek svatého Štěpána, prvomučedníka
Proč bychom skutečně měli slavit svátky
Svátky bychom samozřejmě měli slavit tehdy, kdy je opravdu slavit chceme. Neznám nic horšího než slavit něco, co slavit nechci, nebo slavit ve chvíli, kdy na oslavy nemám ani pomyšlení. Kolikrát by člověk jen cynicky mávl rukou a všechny svátky zaspal, ale tyhle společenské instituce dokážou vzbuzovat i vinu z jejich nepraktikování, tudíž je během svátků mnohem větší vlna psychických potíží než kdy jindy. Chvíle, kdy se mají slavit mezilidské vztahy, je hořká pro ty, jejichž vztahy zrovna nefungují.
Tradice svátků je nicméně důležitá. Ve společnosti, která nezná své zakladatelské kořeny, jsou její členové odsouzeni k záhubě. Mají původně budovat určitou soudržnost mezi členy společnosti tím, že jim připomínají, co mají společné. V době, kdy jsme od sebe oddělení natolik, že k sobě těžce hledáme cesty a nikdo nechce ustupovat, je význam soudržnosti důležitější než kdy dříve. Problém je, že toto vědomí by nemělo být v našich hlavách jen v konkrétní den, ale mělo by se odrážet v každodenních činech. Jenže téhle filozofie je těžké se udržet v labyrintu sociální konstrukce, která nás zavalí mimo daný svátek – "teď už je další den, už se nemá slavit, už se má zase dělat něco jiného". Má se tohle, má se tamto.
A proto když čtu v horoskopech, že dnes je "pravý den na lásku", zakroutím hlavou, protože kdy není pravý den na lásku? Který den bychom neměli slavit naši svobodu? Kdy bychom měli přestat být vděční za silné hodnoty našich předků? Kdy bychom měli zapomenout na ty, co se pro nás obětovali?
Společenská instituce v podobě svátků nám připomíná to, co bychom měli mít na vědomí každým dnem, ale čeho často nejsme schopní a co přehlížíme. Svátek se stává něčím, co je kousek určité ideologie, která je ale zastřená celoročním šumem. Někde tam je, ale chováme se dle ní jen občas. V běžné dny zaplujeme do řeky všednosti a topíme se v jiných vzorcích sociální kontroly – v honbou za penězi, za úspěchem, za dokonalými ideály, za nedosažitelnou láskou nebo svobodou. Uvězněni ve zlaté kleci si jednou-dvakrát za rok připomínáme, co je třeba opravdu důležité. A někdy ani to ne. Někdy jen nakoupíme dárky a jede se dál v sociálním cyklu tak, jak se to dělá.
