Kierkegaard bývá označován za jednoho z předchůdců existencialismu, čekal jsem tedy po neskonale dialektickém Hegelovi návrat od velkých systémů ke konkrétnímu člověku, jeho nitru, mé oblíbené subjektivitě a otázce, jak vlastně žít. O tom by přeci filozofie měla být, ne? Kierkegaard se skutečně čte více jako beletrie, jenže od racionality se rychle přesouvá k podstatě těžko obhajitelné víry. Já nikdy nevnímal víru nábožensky, spíše jako soustavu nějakých přesvědčení, kterými se díváme na svět, jenže jsem považoval za samozřejmé, že i víru si musíme umět něčím obhájit. Kierkegaard ale nechává víru bezradnou, často umlčenou a zcela nepochopitelnou. To mi něco předalo.
Kdo byl Søren Kierkegaard
Søren Kierkegaard (1813 až 1855) byl dánský filozof, teolog a spisovatel, který většinu života prožil v Kodani. Narodil se jako nejmladší ze sedmi dětí do zámožné a silně náboženské rodiny. Jeho melancholický otec žil s pocity viny a strachem z Božího trestu, několik Kierkegaardových sourozenců zemřelo mladých a také on očekával, že se nedožije vysokého věku. Vystudoval teologii, díky rodinnému dědictví se ale mohl věnovat především psaní.
Výrazně ho poznamenal také vztah s Regine Olsenovou, s níž se zasnoubil, ale o rok později zasnoubení sám zrušil, přestože ji zřejmě nepřestal milovat. Řadu knih vydával pod různými pseudonymy a nechával jejich prostřednictvím promlouvat různé životní postoje. Ke konci života se ostře střetl s dánskou státní církví, které vyčítal, že z náročné křesťanské víry vytvořila pohodlnou společenskou instituci. Zemřel v pouhých 42 letech.
Bázeň a chvění
Bázeň a chvění vyšla roku 1843 pod pseudonymem Johannes de silentio a celá se vrací k biblickému příběhu obětování Izáka. Kierkegaard ho převypravuje, rozebírá a srovnává s tragickými hrdiny, Faustem, vodníkem nebo zakletými milenci, takže jsem měl chvílemi problém najít v knize vůbec nějakou strukturu. Pod všemi těmito příběhy se ale skrývá jedna hlavní otázka: Co vlastně znamená věřit?
Abrahámovi a jeho ženě Sáře se ve vysokém věku narodí syn Izák, přestože už dítě považovali za nemožné. Bůh však Abrahámovi přikáže, aby Izáka obětoval. Abrahám poslechne, nic neřekne Sáře ani synovi a připraví se Izáka zabít. Teprve v poslední chvíli ho zastaví Boží posel a místo Izáka nakonec obětuje berana.
Kierkegaarda fascinuje, že Abrahám Izáka miluje, je ochoten se ho vzdát, a přesto věří, že ho neztratí. Rozlišuje proto "rytíře nekonečné rezignace", který se dokáže smířit se ztrátou toho, co miluje, a "rytíře víry", který se toho vzdá, ale zároveň "mocí absurdna" věří v nemožné. Víra tedy není pouhé rozumové přesvědčení o existenci Boha. Začíná právě tam, kde už rozum člověku nestačí.
A tady jsme se s Kierkegaardem rozešli. Chápu rozdíl mezi tím něco rozumově přijímat a skutečně podle toho žít. Nechápu ale, proč by rezignace na racionalitu měla být vyšším způsobem vztahu ke skutečnosti. Právě u mimořádných vnitřních přesvědčení bych naopak potřeboval nějak rozlišit hlubokou osobní pravdu od vlastního sebeklamu.
Čím silnější je moje vnitřní jistota, tím důležitější může být otázka, zda mám také nějaký důvod jí věřit.
Tři problémy
1. Může být etika suspendována kvůli vyššímu cíli?
Kierkegaard se nejprve ptá, zda může existovat něco vyššího než obecná etika. Otec má svého syna chránit, Abrahám je však ochoten ho zabít kvůli svému vztahu k Bohu. Právě tím má být víra výjimečná: jednotlivec může ve vztahu k absolutnu stát dokonce nad obecným.
Jenže tím se pro mě celý problém obrací proti Kierkegaardovi. Pokud může člověk překročit etiku na základě něčeho, co zakouší pouze on sám, podle čeho odlišíme Abraháma od fanatika přesvědčeného, že mu Bůh přikázal zabíjet? Kierkegaard žádné obecné kritérium nabídnout nemůže, protože právě tím by z víry udělal něco obecně posuzovatelného.
Pokud neexistuje způsob, jak odlišit "hlas Boha" od vlastního přesvědčení, nemůže pro mě přeci samotná víra ospravedlnit překročení etiky.
2. Existuje absolutní povinnost vůči Bohu?
Druhý problém proto stejnou myšlenku ještě zesiluje. Kierkegaard připouští povinnost vůči Bohu, která může převýšit všechny ostatní povinnosti. Abrahám přitom musí Izáka skutečně milovat, jinak by jeho oběť nic neznamenala.
Mně ale začal vadit už samotný "absolutní vztah k absolutnu". Jak může člověk vědět, že se vztahuje právě k něčemu absolutnímu a nepovýšil na absolutno pouze vlastní představu? Vnitřní jistota ještě nedokazuje pravdivost toho, čím si jsem jistý. Pokud navíc její neověřitelnost prohlásím za samotnou podstatu víry, vytvořil jsem přesvědčení, které se dokáže ubránit prakticky jakékoli kritice.
Vnitřní jistota ještě nedokazuje pravdivost toho, čím si jsem jistý.
3. Směl Abrahám mlčet?
Poslední problém vysvětluje všechny ty příběhy o Faustovi, vodníkovi a tragických hrdinech. Jejich jednání lze nakonec nějak sdělit a pochopit. Abrahám však nemůže Sáře rozumně vysvětlit, proč vede jejich syna na smrt. Jeho vztah k Bohu je pouze jeho, a proto zůstává se svou vírou sám.
Tady jsem se Kierkegaardovi paradoxně přiblížil nejvíc. Některé části lidské zkušenosti jsou skutečně nepřenosné a žádný systém za nás neudělá rozhodnutí, která musíme nakonec učinit sami. Jen z toho vyvozuji skoro opačný závěr: čím méně dokážu své jednání před druhými zdůvodnit a čím závažnější následky pro ně má, tím větší důvod mám pochybovat také sám o sobě.
To, že je nějaká pravda moje, ještě neznamená, že je pravdivá. To je základ interpretace.
To je asi to nejdůležitější, co mi Bázeň a chvění pomohla ujasnit. Subjektivita pro mě neznamená, že má moje nejniternější přesvědčení přednost před vším ostatním. Znamená, že ke skutečnosti nemám jiný přístup než skrze vlastní zkušenost, a právě proto potřebuji druhé, racionalitu a možnost vlastní přesvědčení korigovat.
Nemoc k smrti
Nemoc k smrti vyšla roku 1849 pod pseudonymem Anti-Climacus a zpočátku mě oslovila mnohem více než Bázeň a chvění. Kierkegaard se totiž pouští do otázky, kterou si sám opakovaně kladu: Co znamená být sám sebou? A proč může být člověk nešťastný nejen proto, že neví, kým je, ale také proto, že přesně ví, kým by chtěl být, a nedokáže se tím stát? Jenže i tentokrát se pozoruhodná filozofická analýza postupně proměňuje v obhajobu křesťanství, která mě nakonec zklamala ještě víc než předchozí kniha.
Já jako vztah k sobě samému
Kierkegaard vychází z představy, že člověk je syntézou protikladů: konečnosti a nekonečnosti, časnosti a věčnosti, možnosti a nutnosti. Já přitom není nějakou hotovou věcí, nýbrž vztahem, který se vztahuje sám k sobě. Člověk nejen žije, ale také si uvědomuje vlastní existenci, přijímá ji, odmítá nebo se ji snaží proměnit. A právě nesoulad v tomto vztahu Kierkegaard nazývá zoufalstvím.
Okamžitě mi to připomnělo Hegela. Také on mě zaujal myšlenkou, že se vědomí utváří v procesu vztahování, vymezování a překonávání rozporů. Kierkegaard k tomu ovšem přidává důležitý rozměr: vztah neprobíhá pouze mezi mnou a světem, ale také mezi mnou a mnou samotným. Naše zkušenosti totiž nejen prožíváme, ale také je interpretujeme, čímž zpětně proměňujeme své sebepochopení. Já tedy nepovažuji za nějakou předem danou duchovní podstatu, kterou musíme objevit, nýbrž za neustálý proces sebetvorby prostřednictvím vztahů, voleb a jejich následné reflexe.
Tři podoby zoufalství
Kierkegaard nejprve rozebírá zoufalství jako nerovnováhu mezi konečností a nekonečností nebo možností a nutností. Člověk se může ztrácet ve vlastních představách, ale také se natolik přizpůsobit okolnostem, že ztratí svou individualitu. Následně rozlišuje zoufalství podle míry vědomí vlastního já, přičemž jeho výklad bych zjednodušil do tří podob:
1. Nevědět, kdo jsem
První podobou je nevědomé zoufalství. Člověk může žít spokojeně, plnit společenská očekávání, ale vůbec si neuvědomovat vlastní duchovní existenci. Do určité míry souhlasím, že někteří lidé žijí bez hlubšího vztahu k sobě samým. Jenže skutečnost, že někdo nevede filozofické úvahy o své identitě, ještě neznamená, že nežije autenticky.
2. Nechtít být tím, kým jsem
Druhou podobou je zoufalství ze slabosti. Člověk si své já uvědomuje, ale odmítá je, protože neodpovídá jeho představám. Chce být někým jiným, často podle ideálu, který přijal zvenčí. Jenže i zde bych rozlišoval mezi odmítáním vlastní individuality a oprávněnou nespokojeností s podmínkami, které nám brání uskutečňovat vlastní možnosti.
3. Chtít být sám sebou navzdory všemu
Třetí podobou je zoufalství vzdoru, v němž jsem se poznal nejvíce. Člověk chce být sám sebou podle vlastních pravidel, třeba i navzdory okolnostem a vlastnímu utrpení. Kierkegaard popisuje také člověka, který se svou bolestí natolik ztotožní, že se jí odmítá vzdát. Sám jsem dlouho spojoval vlastní identitu s představou spisovatele a narážel na rozpor mezi svými ambicemi a skutečností. Jenže proč by touha uskutečnit vlastní potenciál měla být zoufalstvím? Nejde právě o přirozený způsob, jakým se naše já vytváří?
Autenticita pro mě není věrností nějakému hotovému já, nýbrž vědomou účastí na jeho neustálém utváření.
Kierkegaard samozřejmě nepředpokládá neměnnou osobnost, ale trvá na tom, že já bylo ustanoveno jinou mocí, k níž se musí správně vztahovat. Přitom souhlasím, že nejsme absolutními původci sebe sama. Máme dispozice a žijeme v podmínkách, které jsme si nevybrali. Jenže být něčím podmíněn ještě neznamená být předurčen. A už vůbec z toho nevyplývá, že existuje jediná správná podoba našeho já.
Zoufalství je hřích
Druhý díl mě ovšem vrátil k problémům, které jsem měl už s Bázní a chvěním. Kierkegaard totiž prohlašuje zoufalství před Bohem za hřích a jeho protikladem není ctnost, nýbrž víra. Čím hlubší má člověk vědomí Boha, tím závažnější může být jeho provinění. Následuje polemika se Sókratovou představou, že špatné jednání vychází z nevědomosti. Kierkegaard správně upozorňuje, že člověk může poznat dobro a přesto jednat proti němu, protože poznání a vůle nejsou totéž. Jenže tento zajímavý etický problém opět podřizuje křesťanskému pojetí hříchu.
A tady se s ním zásadně rozcházím. Proč by měl být správný vztah člověka k sobě samému podmíněn znalostí určitého náboženství? Představme si člověka, který nikdy neslyšel o Kristu, přesto poznává svou individualitu, přijímá vlastní omezení, uskutečňuje své možnosti a nachází vnitřní smíření. Co přesně mu z hlediska autenticity chybí? Kierkegaard samozřejmě nepopírá možnost lidského sebepoznání mimo křesťanství, ale jeho plné uskutečnění nakonec váže na vztah k Bohu. Tuto nutnost však nedokazuje, pouze ji předpokládá.
Člověk nepotřebuje křesťanství, aby mohl autenticky uskutečňovat své já.
A nejvíc mě rozčiluje, když Kierkegaard stupňuje hřích až k vědomému odmítnutí křesťanství. Člověk se může pohoršit nad možností Božího odpuštění nebo nad samotným křesťanským paradoxem, což Kierkegaard vykládá jako další podobu duchovního vzdoru. Jenže pohoršení není důkazem pravdivosti toho, nad čím se pohoršujeme. A odmítnutí nějakého tvrzení nemusí znamenat neochotu přijmout pravdu. Může znamenat, že pro něj jednoduše nemáme dostatečné důvody.
Víra nemusí odporovat rozumu
Nikdy jsem se nepovažoval za racionalistu v přísném slova smyslu. Blízký je mi subjektivní idealismus, fenomenologie i určitá představa jednotného základu skutečnosti. Jenže to neznamená, že bych své metafyzické představy považoval za dokázané. Fenomenologie mě naopak naučila rozlišovat mezi tím, jak se mi skutečnost jeví, a tím, co bych o ní chtěl tvrdit nezávisle na vlastní zkušenosti. Má víra tak může vycházet ze souznění mezi prožitkem, intuicí a rozumovým uvažováním, aniž bych z tohoto souznění dělal objektivní důkaz.
Právě proto odmítám Kierkegaardovo povyšování paradoxu na podstatný rozměr víry. Něco jiného je připustit hranice svého poznání a něco jiného přijmout tvrzení navzdory tomu, že se příčí rozumu. To, že něčemu nerozumím, ještě není důvod tomu věřit. A že něco nedokážu vyvrátit, neznamená, že to musím přijmout. Tím méně bych měl nesouhlas s takovým tvrzením považovat za duchovní selhání.
Víra pro mě nezačíná tam, kde musím umlčet rozum, ale tam, kde rozum poctivě uznává hranice svého poznání, aniž by se vzdával hledání.
Co mi Kierkegaard předal?
Kierkegaard mě tedy ze všech dosud čtených filozofů asi nejvíce zklamal. Nikoli proto, že se zabýval náboženstvím, ale proto, že z konkrétního křesťanského přesvědčení učinil univerzální měřítko lidské autenticity. Bylo by nefér tvrdit, že víru do svého výkladu pouze dodatečně vložil, protože je přítomna už v samotných základech jeho pojetí já. Jeho psychologické postřehy ovšem nedokazují nutnost právě takového náboženského řešení.
Přesto si z Nemoci k smrti odnáším něco cenného. Především důraz na vztah já k sobě samému a poznání, že člověk může zoufat i nad vlastní představou autenticity. Nemyslím si však, že se musíme zbavit veškerého zoufalství, bolesti nebo rozporů, abychom mohli být sami sebou. Bolest může být součástí naší existence a vzdor může být projevem svobody. Smíření pro mě neznamená konec vývoje, ale možnost přijmout vlastní současnou podobu, aniž bych rezignoval na tu budoucí.
Kierkegaard tak moji filozofii zásadně nezměnil. Spíše mi umožnil znovu se vymezit vůči představě, že existuje nějaké předem ustanovené pravé já, které musíme objevit a přijmout. Já stále věřím, že jsme v neustálém procesu, v němž se naše individualita utváří prostřednictvím vztahů, zkušeností a vlastních voleb. A že tento proces nepotřebuje žádného náboženského soudce, aby mohl být autentický.
