Jednou za čas se zasním, otevřu nabídku realit v okolí, přestože vím, že tam nenajdu nic, co bych si mohl koupit. Pornografie pro lidi bez milionů na účtě, ale s velkou představivostí. O to sebetrýznivější je to ve chvíli, kdy vím, že nehledám ani patrovou vilu s bazénem v centru Prahy ani dům se zahradou. Hledám vlastně něco docela obyčejného: hezký byt, dostatek prostoru, světlo, klid, místo, kde bych mohl psát, číst, spát, žít s člověkem, kterého miluji, a neměl přitom pocit, že celý můj život probíhá v provizoriu. Jenže i klid a obyčejnost už dneska působí jako aristokratická výsada.
Bytová krize
Pocit, kdy narazíte na něco nedosažitelného. Vnitřně se v tom pocitu na chvilku zabydlíte, možná si přestavíte domeček v Paralives (aktuální alternativy The Sims), vidíte, kde by byla knihovna, kde pracovní stůl, kam byste si sedli s vínem nebo čajem, někde by možná ležel pes, který by měl svůj vlastní prostor, představujete si pokoj pro návštěvy, ale pak vás probere krize bydlení a víte, že tenhle život probíhá jen v divoké fantazii, je to jen cizí majetek vystavený na internetu jako připomínka toho, jak život může vypadat – pro někoho jiného.
Často se mluví o tom, že mladší lidé nechtějí nic obětovat, že mají přehnaná očekávání, že naši rodiče také nezačínali v ideálních podmínkách. A jistě, nezačínali. Lidé vždycky bydleli skromně, šetřili, opravovali, uskromňovali se a nevstupovali do života rovnou dveřmi od designové koupelny s výhledem na park. Jenže mezi skromným začátkem a téměř definitivní nedostupností je rozdíl. A to nemluvím o těch podcastech s radami, že kdybych si odepíral pravidelnou kávu nebo změnil práci, jako by na mě všude čekali se stopadesátitisícovou nabídkou měsíčního platu, na bydlení bych určitě dosáhl. Je něco jiného vědět, že člověk začíná v malém a časem se může posunout, a něco jiného postupně chápat, že i kdyby dělal všechno rozumně, ten posun se možná vůbec nestane, protože ceny dávno neutíkají o pár kroků před ním, ale mizí za horizontem.
Člověk pak začne přemýšlet, zhypnotizovaný sociálními sítěmi, co vlastně znamená uspět. Ve třiceti už není dítě, které by mohlo donekonečna říkat, že jednou všechno přijde. Začne se rozhlížet kolem sebe a porovnávat. Někdo má dům, někdo byt, někdo dítě, někdo kariéru, někdo je alespoň ve fázi, kdy jeho život vypadá, že někam směřuje. A člověk může být rozumný, může vědět, že nezná cizí dluhy, pomoc rodičů, dědictví, úzkosti ani vnitřní prázdnoty, které na fotografiích nejsou vidět, jenže rozum v těchto chvílích často funguje jako slušný člověk na pohřbu: řekne správná slova, ale mrtvého nevzkřísí.
Pocit, že člověk nikam nedošel, zůstane.
Já vlastně netoužím po životě, který by ostatní ohromoval. Nechci se probouzet s pocitem, že mi lidé závidí. Nechci dokazovat, že jsem někam vystoupal, zatímco druzí zůstali dole. Chci mít prostor, kde mi bude dobře. Chci, aby domov nebyl jen kompromisem mezi tím, co snesu, a tím, co si mohu dovolit. Chci místo, kde se budu moct nadechnout, aniž by každé to nadechnutí doprovázela myšlenka, že lepší život existuje jen jako obrázek v realitní inzerci.
Možná právě proto je tak lákavé vyhrát Sportku
Samozřejmě že vím, jak nesmyslná ta představa je. Pravděpodobnost výhry je mizivá, loterie není finanční plán a člověk, který začne stavět budoucnost na tiketu, se podobá trosečníkovi, který místo stavby voru posílá moři životopis. Jenže kouzlo Sportky nespočívá v tom, že by člověk skutečně věřil, že vyhraje. Spočívá v té krátké možnosti představit si svět, ve kterém už nemusí všechno počítat, přepočítávat, odkládat a nakonec stejně vzdávat.
Nejde ani tolik o miliony jako o náhlé odstranění překážky, která se jinak zdá nepřekonatelná. Člověk by nevyhrál jen byt. Vyhrál by ticho. Vyhrál by pokoj navíc, který nemusí ospravedlňovat tím, kolik stojí metr čtvereční. Vyhrál by možnost podívat se na hezké místo a nepřemýšlet okamžitě nad tím, že jeho životní příjem se vedle ceny nemovitosti tváří jako nepovedený vtip. Vyhrál by čas a klid, který dnes není odměnou za obyčejnou práci, ale výsadou těch, kdo měli mimořádné štěstí, mimořádný příjem nebo správné rodinné zázemí.
Možná by mi někdo řekl, že přece mohu hledat levnější byt, menší byt, vzdálenější byt, byt v horším stavu, byt někde, kde nechci žít. A jistě, mohu. Člověk může vždycky slevit. Může zmenšit svou představu domova, svého života i sebe sama tak dlouho, dokud se vejde do rozpočtu. To je ostatně jeden z největších talentů dospělosti: postupně si vysvětlovat, že věci, po kterých jsme toužili, vlastně nepotřebujeme. Ne proto, že bychom skutečně dospěli k moudrému odstupu, ale proto, že jsou nedostupné a člověk nechce každý den žít s vědomím ztráty. Jenže já nechci předstírat, že mi na tom nezáleží, a to se opravdu nepovažuji za materialistu – snažím se hledat ideály a filozofii ve všem, co mi život přináší.
Vždycky někde existuje větší prostor, klidnější ulice, svobodnější práce, krásnější výhled, cesta, na kterou zatím nemáme, nebo verze nás samých, která se zdá být o něco šťastnější než ta skutečná. Možná není selháním, že po něčem takovém toužíme a že občas koupíme tiket, abychom si aspoň pronajali sen, dokud se z toho nestane gambling. Selháním by bylo uvěřit, že život začne až tehdy, kdy to dostaneme.
Stoikové měli pravdu alespoň v tom, že člověk nesmí odevzdat všechen svůj klid věcem, které mu mohou být upřeny, a Epikúros by možná připomněl, že dobrý život není totožný s dokonale zařízeným životem. Neznamená to tvářit se, že hluk nevadí, že domov není důležitý nebo že se člověk má spokojeně usmívat v každém kompromisu. Znamená to jen nenechat nedostupný byt, aby se stal rozsudkem nad vším, co už mám. Nad člověkem, kterého miluji. Nad knihami, které čtu. Nad texty, které ještě mohu napsat. Nad cestami, na které se ještě vydám. Některé dveře možná zůstanou zavřené, ale nebylo by fér kvůli nim prohlásit celý dům života za neobyvatelný.
Proč o tom vlastně píšu
Píšu o tom proto, že je snadné proměnit společenský problém v osobní stud. Člověk se podívá na ceny bytů a místo otázky, co se stalo se světem, začne přemýšlet, co je špatně s ním. Proč nevydělává víc, proč není úspěšnější, proč už dávno něco nevlastní, proč jeho touha po tichém a hezkém domově působí jako rozmařilost. Jenže já se za tu touhu nechci stydět. Nechci si namlouvat, že mi stačí cokoli, jen abych vypadal skromně a vyrovnaně. Chci jednou žít na místě, kde mi bude dobře. A současně odmítám věřit, že dokud ho nemám, můj život stojí za méně.
Možná tedy nejde ani tak o Sportku. Možná jde o to, že člověk někdy potřebuje vyslovit, po čem touží, aniž by se za to omlouval, a potom se vrátit ke svému skutečnému životu nikoli jako k prohře, ale jako k něčemu, co má hodnotu i bez vítězného tiketu. Ten vysněný byt by byl nádherný. Ale nebyl by důkazem, že jsem konečně začal žít. Jen by jednou poskytl hezčí stěny životu, který se mezitím nesmí zastavit.
