Když sledujeme politiku, nelze se divit, že jsou lidé unavení a cyničtí. Vypadá to jako nekonečná smyčka, kdy se vkládají naděje do určitých změn, které ale nebývají naplněny, jenom se o nich mluví a vyhrává ten, kdo obalamutí větší davy. Člověk pokrčí rameny, mávne rukou nad politikou a pronese větu, kterou jsme slyšeli už tisíckrát: "Vždyť jsou stejně všichni stejní." V tu chvíli má pocit, že prohlédl hru, že není naivní a že stojí nad tím vším. Ve skutečnosti však jen udělal něco mnohem prostšího: rezignoval v apatii.
Raději se neangažovat
Když jsem nedávno četl Dopis Gustávu Husákovi od Václava Havla, překvapilo mě, jak nepříjemně aktuální ten text je. Ne proto, že bychom dnes žili v totalitě, ale protože mechanismus, který Havel popisuje, je nadčasový. Moc podle něj nestojí jen na těch, kteří vládnou. Stojí také na těch, kteří se rozhodli, že se raději nebudou vůbec angažovat.
Normalizační režim podle Havla fungoval mimo jiné díky zvláštní tiché, jakoby neviditelné dohodě. Lidé dostali relativní klid výměnou za to, že přestanou klást otázky. Politika se tak stala něčím vzdáleným, špinavým a nepříjemným, a to se moc nezměnilo. I dnes se říká, že je politika jen pro silné nebo cynické povahy, tedy něčím, čemu je lepší se vyhnout. A tak se postupně vytvořila společnost, ve které mnoho lidí systém sice vnitřně odmítalo, ale zároveň ho svou pasivitou stabilizovalo.
Dlouho jsem nad tím dumal, ale má to vlastně svou logiku. Nikdo z nás si nechce dobrovolně komplikovat život, bojovat s větrnými mlýny, číst si komentáře hejtrů, ať napíšete cokoliv. Naší nejjednodušší psychologickou obranou je pak právě cynismus, protože je útěšné říct si, že všechno je stejně už dávno zkažené, než si připustit, že právě naše pasivita je součástí toho zkaženého systému.
A v tom je ten problém. Moc nepotřebuje, abyste ji podporovali. Stačí, že ji nebudete řešit.
Apatický občan
Abychom se z politiky nezbláznili, občas můžeme být všichni apatičtí. Je ale něco jiného vydávat apatii za svou životní filozofii. Být apatický neznamená souhlasit s tím, co se děje, většinou je to vždy naopak, jenže vyjádřit prázdný nesouhlas a stát si za nějakým postojem je velký rozdíl. A ta apatie spočívá v tom, že ani nechceme tento postoj utvářet, je to pohodlný cynismus, který apatický občan projevuje třeba takto:
- Rezignuje na ověřování informací, protože pravdu stejně nikdo neví. Tím vzniká prostředí, ve kterém se daří manipulaci.
- Odděluje soukromý život od veřejného světa. Starost o společnost považuje za zbytečnou zátěž. Důležité je hlavně to, aby měl klid ve svém malém prostoru.
- Odmítá se v čemkoli angažovat, protože "politika je špinavá". Paradoxně tím ale nechává veřejný prostor právě těm, kteří se ho špinavého nebojí.
- Šíří cynismus jako životní moudrost. Lidé, kteří věří, že věci lze zlepšit, jsou podle něj naivní. Skepticismus se tak stává znakem údajné inteligence.
- Nechodí k volbám, protože jeden hlas stejně nic nezmění. Tím ale ve skutečnosti nechává rozhodovat ty, kteří hlasovat přijdou.
- Všechno relativizuje. Když se objeví problém nebo skandál, odpověď zní: "Stejně všichni kradou." Tím se vlastně ruší rozdíl mezi různými formami moci i odpovědnosti.
- Politiku sleduje jen jako spektákl, podobně jako sport. Diskutuje o ní u piva nebo na sociálních sítích, ale jeho zájem končí u komentáře.
Sám sobě jsem vyčítal, že vlastně o politice jenom píšu, že se necítím být dostatečně kompetentní se jakkoli politicky angažovat, ale o tomhle filozofie není: nemusíme vstupovat do politiky, pokřikovat na demonstracích ani zakládat všemožná hnutí. Havel v onom dopise také nemluvil o hrdinech, ale o malých gestech pravdivosti. Takže si zkusme tu apatii přetočit:
- Prostě se zajímat. Ne ve smyslu sledování politického cirkusu, ale v tom základním, tedy snažit se rozumět věcem, které ovlivňují společnost. Už samotné přemýšlení je opakem apatie.
- Nenechat cynismus určovat jazyk. Když někdo pronese pohodlné "všichni jsou stejní", není nutné vést hádku. Stačí někdy říct, že to není pravda. I malé narušení téhle mantry má význam.
- Volit. Je to banální, ale je to nejjednodušší způsob, jak se nenechat úplně vyřadit z veřejného prostoru.
- Mluvit a psát. Eseje, články, reflexe, klidně instagramové posty. To je přesně ta oblast, kde intelektuální typ člověka může působit. Společnost se totiž netvoří jen zákony, ale i pouhými myšlenkami a jazykem.
- Podporovat věci, které považujete za smysluplné. Ať už jde o média, projekty, iniciativy nebo kulturu. Moc se často láme na tom, čemu lidé dávají pozornost.
- Nepropadnout pocitu bezvýznamnosti. To je možná nejdůležitější bod. Systémy totiž opravdu stojí na tom, že lidé uvěří, že jejich postoj nic neznamená.
Není nutné být kompetentní řídit stát, aby člověk nebyl apatický. Stačí dělat několik docela obyčejných věcí.
Taky od některých slýchám názor, že pravdu stejně nelze ověřit. Každý má svou verzi reality a všechno je jen názor, což na první pohled zní skoro pokorně, ale je to zase jen averze k tomu věci více zkoumat. Pravda bývá složitá a poznává se postupně, nenabídne absolutní jistotu jako konspirační teorie, ale to ještě neznamená, že je nedostupná. Existuje i pravda existenciální, ta, co vychází z naší autenticity. Když začneme tvrdit, že nic ověřit nejde, vznikne svět, ve kterém mají fakta stejnou váhu jako výmysly, a v takovém prostředí se vždy nejlépe daří manipulaci.
Boj proti cynismu
Cynik je přesvědčený, že nic nemá smysl. A tím vlastně zajišťuje, že se nic nezmění. Tento druh cynismu je zvláštní tím, že se často považuje za projev inteligence. Lidé, kteří politiku sledují nebo se o ni zajímají, jsou někdy označováni za naivní idealisty. Ti "realističtí" prý vědí své. Vědí, že systém je špatný, a proto nad ním mávli rukou. Jenže tohle není moudrost, je to pořád jen pokročilejší forma lhostejnosti a rezignace.
Největší oporou moci jsou unavení lidé.
Moc stojí na tom, zda lidé přijmou pravidla hry, nebo zda se rozhodnou je alespoň občas zpochybňovat. Společnost se totiž netvoří jen ve vládních budovách, ale v těch výše popsaných drobných rozhodnutích obyčejných lidí a v tom, jestli se zajímáme, přemýšlíme, jsme ochotni nést nějakou odpovědnost i odvahu se někomu postavit, když něčemu věříme, ne jen když jsme proti něčemu. Když se na to všichni vykašleme, tak prostě zanikne občanská odvaha zamaskovaná jako rozum.
Možná právě v tom spočívá největší síla pohodlného cynismu. Nevypadá jako kapitulace. Vypadá jako nadhled.
Ale ve skutečnosti je to jen tiché přizpůsobení se světu, ve kterém už nikdo nevěří, že jeho postoj může něco znamenat. A přesto právě od těchto malých postojů vždycky začínají změny, nebo také jejich absence. Stačí se ohradit, když slyšíte lež. Když cítíte, že je politická kultura v troskách. Když víte, že je něco toxické – i když je pohodlnější to neřešit. Protože neřešit to je nakonec ještě horší.
