Někdy ten moment může začít úplně obyčejně. Jenom si něco čtu, sedím klidně u stolu nebo třeba v hospodě. Svět běží. Stíny se hýbou. Lidé mluví. Telefon vibruje. Všechno je tak běžné a samozřejmé. Jenže pak se něco zastaví. Není to svět, jenom taková ta tichá jistota, že tohle všechno prostě je. Najednou si uvědomuju, že všechno, co považuju za realitu, je vždy už nějak prožité. Že se nikdy nemůžu vyvázat ze zážitku zkušenosti, nikdy nestojím mimo její jev.
Co je moment epoché
Epoché zažívám pravidelně, je to už od dětství, klidně někdy od čtyř let, kdy jsem si svět začal uvědomovat, a myslel jsem si, že to tak mají všichni. Že přeci není možné, abychom jen tak vstoupili na jeviště a předstírali, že to je realita. Epoché není dramatické gesto filozofa, který popře realitu. Je to drobné zaváhání. Pozastavení víry, že věci jsou prostě tak, jak se jeví, a že jejich bytí je hotová věc. Neříká se: svět neexistuje. Říká se: na chvíli odložme tvrzení o jeho existenci a podívejme se, jak se vůbec ukazuje.
Je to nepohodlné. Mysl je zvyklá běžet k věcem, hodnotit je, vysvětlovat je, bránit je. Epoché ji obrací zpět. Ne k nějaké mystice, ale k samotné zkušenosti. Židle přestane být prostě židlí a začne být tím, co se mi dává jako židle. Svět přestane být objektivní kulisou a začne být polem jevení.
Na první pohled je to banální. Věc má tvar, barvu, trvání. Dobře. Jenže v té banalitě se skrývá radikální posun. Všechno, co kdy nazveme realitou, je už nějak prožité. Nikdy nestojíme mimo zkušenost. Nikdy neporovnáváme svět s nějakou jeho verzí bez nás. Máme jen svět tak, jak se nám ukazuje.
Běžně se díváme skrze sklo a zapomínáme, že tam nějaké je. Svět za ním považujeme za čistou realitu. Epoché je okamžik, kdy si všimneme samotného skla.
Epoché není skepticismus. Skeptik pochybuje, jestli je svět skutečný. Tohle je pozice, jak jsem se dozvěděl vzhledem k mé historii poměrně nedávno, fenomenologa. Ten pozastaví otázku skutečnosti, aby mohl sledovat, jak se skutečnost ustavuje. To je rozdíl mezi bouráním domu a zkoumáním jeho základů. To, že se mi to děje opakovaně, dokazuje i fakt, že píšu akademičtější variaci na článek o neutralitě vesmíru.
Samozřejmost reality
Ne proto, abych vyhrál spor, to už jsem dávno vzdal. Když začnete mezi lidmi v hospodě mluvit o tom, že i to, co se považuje za vědecké, prochází skrze vědomí a nemusí to znamenat, že svět takový je sám o sobě (ontologicky, tedy ve své podstatě), dočkáte se lehké diagnózy bláznovství. Já to ovšem neříkám proto, že bych chtěl popírat vědu. Věda funguje. Letadla létají, antibiotika zabírají a mosty nespadnou jenom proto, že o nich někdo zapochybuje. Epoché není sabotáž reality ani útok na racionalitu.
To, že něco funguje a že to lze měřit, ještě neznamená, že jsme tím vyčerpali otázku, co to vlastně je, a právě tohle málokdo bere v potaz v ruchu každodennosti a opakované "samozřejmé" zkušenosti. Bere se, že to, co se nám jeví, je svět ve své pravé podstatě bez všech těch filtrů naší tělesnosti, smyslů, psychických vrstev, myšlenek, mozkového skládání... na co si můžeme sáhnout, co vidíme, co slyšíme, to prostě existuje, ale to už novověcí filozofové nazvali naivním realismem. Přesto v něm pokračujeme.
Epoché je moment, který ukáže, že i to, co působí jako pevná zeď, je zkušenost s určitými strukturami, které lze zkoumat.
Je to cvičení, které se nedá udržet trvale. Přirozený postoj se vrací. Svět znovu ztuhne do samozřejmosti. A možná je to tak správně, jinak bychom nebyli schopni jednat. Ale vědomí, že tato samozřejmost není poslední slovo, v člověku zůstane. Epoché tedy není útěk ze světa. Je to návrat k němu bez iluze, že víme, co přesně je. A možná právě tohle tiché zaváhání mezi "je" a "jeví se" je jeden z mála momentů, kdy se svět stane opravdu zajímavým.
K čemu je to dobré
Když jsem odmalička hledal odpovědi na to, co v tomhle světě vlastně dělám, zabloudil jsem v různých teoriích, prošel skrze ezoteriku i náboženská dogmata, abych našel svobodu ve filozofii, která vychází jen a pouze z nás samých. Epoché, neboli jakési přerámování světa do vyprávěcího konceptu, jak se jeví, dokáže najít v člověku to, co je ryzí, autentické a nepřevzané. Když se něco zhroutí, nemusí se zhroutit svět.
Když o sobě třeba řeknu, že jsem v něčem selhal, což se mi děje poměrně často, epoché mi tiše připomene, že tohle je ustavený význam, ne kategorický rozsudek. Neznamená to, že bolest zmizí nebo že si realitu přepíšu, ale přestane to působit jako absolutní nutnost. Že i tenhle příběh o sobě je jen jeden způsob, jak se mi svět vypráví.
Epoché není to, co dává zázračnou odpověď na smysl života. Spíš bere potřebu mít jednu definitivní. Moje existence není kamenná deska s vytesaným výrokem, ale živý vztah mezi mnou a tím, co se mi dává. A v tom vztahu je vždy víc možností, než si v první chvíli připustím. Svět nemohu posuzovat jen vědecky, ale i s vědomím, jak subjektivně působí, a není to o nic méně skutečné, je to jen další vědomá zpráva, perspektiva. To není útěk od reality, ale realita bez iluze, že jsem ji už jednou provždy pochopil a odhalil.
Je to abstraktní a je vlastně těžké o tom s někým mluvit, proto jsem i založil blog, kde se z toho můžu vypsat, protože když máte v sobě filozofického ducha, nedá se to odbít, nedá se jen tak pokračovat a říct "prostě to tak je, prostě go with the flow", a je mi jasné, že na otázky o realitě asi nikdy nedostanu jasné odpovědi, ale můžu se naučit žít s jejich otevřeností, co platí pro mě, pro můj jevený svět, co mi říká, ukazuje, do čeho mě uvrhl a co si z něj mohu odnést, proč tady vlastně jsem...
