Mnoho lidí má pocit, že nejsou svobodní. Že jejich život je sevřen zákony, ekonomikou, vztahy, minulostí, tělem, povinnostmi. A mají pravdu. Svět omezuje. Není to iluze ani mentální konstrukt, ale fakt. Kdo tvrdí opak, obvykle nikdy nemusel řešit skutečné limity. Otázka svobody proto nestojí tak, zda jsme omezeni, ale jak v omezení žijeme. Svoboda není nepřítomnost hranic, ale způsob, jak se k nim vztahujeme. Není to stav, kterého dosáhneme, ale napětí, ve kterém se pohybujeme.
Omezuje nás naše zodpovědnost?
Máme neustále nějakou zodpovědnost, která nás může činit nesvobodnými, protože se cítíme být neustále něčemu zavázáni. Co když ale právě odpovědnost je to, co nás v konečném důsledku učiní svobodnými? Možná se vám to zdá jako nesmysl, ale zkuste se na svobodu podívat jako na něco, čeho není třeba dosahovat, co je prostě jen stavem naší mysli.
Dříve se mi zdálo lákavé tvrdit, že jsme zodpovědní za vše, co se v nás odehrává. Dnes už bych řekl, že je to zjednodušení, které může být nebezpečné. Nejsme autory svých traumat, úzkostí ani startovních podmínek. Jsme do světa vrženi dřív, než jsme schopni volby. Odpovědnost nezačíná u příčin, ale u odpovědi. Neodpovídáme za to, co se nám stalo, ale za to, co s tím v rámci možností uděláme. Svoboda nezačíná sebeobviňováním, ale přijetím reality bez iluzí o vlastní všemocnosti.
Nicméně dokud nepřijmeme odpovědnost za to, co se děje uvnitř nás, nikdy si nemůžeme připadat opravdu svobodní, protože náš život se bude skládat z působení vnějších vlivů, nad kterými nemáme žádnou kontrolu. My ale můžeme svůj život kontrolovat mnohem více, než si myslíme, především nazíráním na něj.
My sami máme odpovědnost za nepořádek v naší mysli, za naše nálady a pocity. Ne tím, že vznikl (některé věci nás prostě zasáhnou, změní a je to normální), ale tím, když jej záměrně přehlížíme, necháváme jej řídit náš život. Je jenom na nás, jestli se rozhodneme zamýšlet se nad tím, nad čím se zamýšlíme, a uklidit veškerý nepořádek v naší mysli, který nás určitým způsobem omezuje, jestli si zajdeme na terapii nebo zadusíme svoje pocity. Můžeme neustále utíkat před odpovědností, svádět svou nesvobodu na okolí, ale pak se nikdy nestaneme těmi, kdo překoná bariéry vlastní omezenosti.
Co je tedy svoboda?
Svoboda je schopnost jednat v souladu se sebou samým – s vlastním svědomím, vědomím a odpovědností – bez donucení zvenčí a bez ubližování druhým. Není to absence omezení, ale schopnost žít pravdivě ve světě, který omezení má. Svoboda není to, co si mohu dovolit, ale to, co si zvolím, i když bych si mohl dovolit cokoli.
- Kant: Svoboda je možnost jednat podle rozumu – tedy podle univerzálního mravního zákona. Svoboda bez morálky není svobodou, ale chaos.
- Sartre: Člověk je odsouzen ke svobodě – musí se rozhodovat, i když nechce. A tím za sebe nese plnou odpovědnost.
- Hegel: Skutečná svoboda je uznání vzájemné závislosti – být svobodný znamená být v etickém vztahu k druhým.
- Camus: Svoboda je revolta – schopnost postavit se absurditě a žít podle své pravdy, i v nesmyslném světě.
Dřív jsem si také myslelm že nezávaznost přichází tehdy, kdy vnější věci přestanou spoutávat náš život a přestaneme být závislí na svém okolí. Chtěl jsem tím říct, že nemusíme lpět na všem, co máme. Ironie je, že úplně všechno, co máme, stejně dříve či později rozdáme. Naše svoboda netkví ve fyzických věcech, ale v abstraktních pocitech. Většina opravdu důležitých věcí v našem životě jsou abstraktního rázu. Jen se zamyslete: láska, bohatství, štěstí, radost, přátelství, harmonie, a právě i svoboda!
Chudí lidé se mohou cítit svobodnější než bohatí, dokonce i lidé v řetězech mohou pociťovat svobodnou mysl. Z historie známe spoustu bojovníků za svobodu, které chlácholila v mučírnách i s oprátkou na hlavě.
Dneska už vím, že závazky nás neomezují samy o sobě. Omezují nás jen ty, které jsme nepřijali vědomě, nebo které popírají naši důstojnost. Svobodně přijatý závazek není pouto, ale tvar. Dává životu kontinuitu. Svoboda bez závazků je vlastně krátkodechá. Svoboda, která unese důsledky vlastních rozhodnutí v čase, ta už je teprve dospělá.
Co svoboda není?
Svoboda není něco, co na nás čeká někde v cíli. Svobody vlastně nemůžeme
nikdy dosáhnout, protože už ji máme. Můj oblíbený spisovatel Kahlil Gibran
píše ve své knize Prorok toto: "...vy můžete být svobodní jen tehdy,
když i touha po hledání svobody se pro vás stane poutem a když
přestanete o svobodě mluvit jako o cíli a naplnění."
Svoboda není anarchie, bezmyšlenkovitá tolerance lži, oprávnění ubližovat druhým ani absence pravidel, ale schopnost se na nic podílet jako rovný s rovnými. Svoboda není to, co si vymůžeme. Je to to, co v sobě uneseme. Vědomí, že každé naše slovo a čin má důsledky. A že i když mohu, ne vždy smím. Ne protože mi to někdo zakáže. Ale protože jsem člověk mezi lidmi.
Spousta lidí si myslí, že svoboda je dělat, co chci. Ale skutečná svoboda začíná tam, kde končí libovůle. Svévole říká: "Já mám právo!" Svoboda říká: "I druhý má právo – a já ho nebudu pošlapávat."
Svoboda není bezbřehá. Je to pohyb v prostoru, kde každá hranice má smysl. Hranici tvoří druhý člověk. Ne jako překážka, ale jako důkaz, že nejsme sami. Společnost často redukuje svobodu na: "Nikdo mi nemá co kecat do života." Jenže to je jen prázdný rám, pokud člověk nemá vnitřní sílu, vzdělání, prostor a identitu, aby ten rám naplnil.
Omezují nás naše závazky k druhým?
Pokud nás tíží jakékoli starosti a závazky, je dobré vědět, že my sami jsme si je většinou přivodili do života, a tak nad nimi máme svým způsobem neustálou moc. Starosti nám nezpůsobují druzí, ale my sami svým uvažováním, způsobem, jakým druhé soudíme a jak jim dovolujeme zasahovat do naší integrity. Stejně tak strach, když máme učinit změnu a takzvaně se od něčeho osvobodit, nevychází z druhých, ale z nás samých. Bojíme se ztráty a změny, přestože by nás tyto dva zdémonizované procesy osvobodily. Naším cílem je překonávat strach, a jedním z těchto strachů může být i strach zbavit se nějakého závazku, který nás činí nešťastnými.
To, co nazýváme závazky a co nás nejvíce svazuje, je náš chtíč. Tajemství je v tom, že naše touhy by neměly být větší než vděčnost za to, co už máme. Máme svou nezávislost i svobodu, za kterou jsme zodpovědní, ať se nám to líbí, nebo ne.
A co když jsou na nás závislí ostatní lidé? Nemůžeme je přeci opustit, říkáme si... Ruku na srdce, pokud je na vás někdo jiný závislý, pak jemu samému berete jeho svobodu. Naším úkolem není starat se neustále o druhé, ale objevovat nezávislost v nich samých. Určitě znáte ten známý citát, který pojednává o tom, že když někomu ulovíte rybu, může se z ní jednou najíst, ale když ho naučíte rybařit, naučí se jíst celý život. Jsme na sobě vzájemně závislí – emocionálně, tělesně, sociálně. To samo o sobě svobodu neruší. Ruší ji až závislost, která ničí autonomii a odpovědnost.
Negativní svoboda – nepřítomnost nátlaku, zásahu, donucení. Nikdo mi nebrání.Pozitivní svoboda – schopnost činit vlastní rozhodnutí, být pánem svého života. Nejen že mi nikdo nebrání, ale já také mohu. (Isaiah Berlin)
Nemít závazky neznamená nestarat se o ostatní, být k nim lhostejný nebo jim neposkytovat nutnou pomoc. Znamená to čistě jen to, že vy sami nejste odpovědní za štěstí někoho jiného, protože za svoje štěstí stejně jako za svoji svobodu je každý zodpovědný sám. Jakmile člověk předává svoji zodpovědnost někomu jinému, automaticky tím sám sebe upoutává. V perspektivě celého života, když se oprostíme od těch denních problémů, jež nám přijdou kruciální, však nemáme žádné skutečné závazky.
Milostné závazky aneb je láska závazek?
Lidé si někdy pletou vztahy a závazky. Jeden musí něco splňovat, aby ho druhý měl rád. Jako by láska byla smlouva o plnění očekávání: budu tě mít rád, pokud budeš určitým způsobem fungovat. Takové uspořádání však nevytváří vztah, ale výkon a výkon nikdy nevede ke svobodě. Zdravý vztah nevzniká ze směny, ale ze setkání dvou autonomních bytostí, které se rozhodnou sdílet část svého života. Ne proto, že musejí, ale proto, že chtějí. Svoboda ve vztahu neznamená absenci vazeb, ale skutečnost, že vazba nevznikla z donucení, strachu ani potřeby být potvrzen.
Pravá láska není závazek. Láska nepotřebuje závazky ani obětování svých snů. Láska nepotřebuje vůbec nic, protože láska není vztah. Láska přirozeně vychází ze svobody projevu – emocionálního, řečnického, sexuálního, radostného i filozofického. Ani monogamie nemusí být přirozená, pokud o ni člověk nestojí a svazuje ho.
Láska sama o sobě není závazek, ale dlouhodobý vztah bez závazku je iluze. Ne proto, že by láska vyžadovala sliby, ale proto, že bez rozhodnutí zůstávat se dříve či později vyprázdní. Závazek není obětování sebe sama, nýbrž vědomá volba nést vztah v čase.
My sami jsme zodpovědní za naše srdce a darujeme-li něco tak vzácného a od nás neodlučitelného, dříve či později budeme nespokojení. Protějšek nedokáže donekonečna plnit naše očekávání, protože nám nevidí do hlavy. Neoddáváme se partnerovi, ale sdílíme s ním vlastní osobitost. V tom je vztahová svoboda. Neztrácíme se v druhém, ale zůstáváme sebou, protože v nás partner vyvolává to nejlepší, a právě tím se vztah může stát trvalým. Sdílení osobitosti je hlubší než jakýkoli slib, protože není vynucené.
Láska samotná se nedá slíbit na věčnost, ta se buď projevuje, nebo ne. Nelze ji garantovat institucí ani slibem na věčnost. Dá se pouze znovu a znovu potvrzovat jednáním. Žádný závazek, ani manželství, ji nezaručí.
