Jostein Gaarder: Sofiin svět, Dívka s pomeranči a Loutkář

Do své databáze oblíbených spisovatelů slavnostně přidávám dalšího člena, jímž je pro dnešek Jostein Gaarder. Neslyšeli jste o něm? Je zvláštní, kolik lidí tohle jméno nezná, jeho knihy jsou přitom hluboké a určitě by se daly zařadit do kdejakého zlatého fondu. Možná se vám jeho jméno vybaví v souvislosti s filozofickým románem Sofiin svět či Dívka s pomeranči. Obojí totiž stojí za přečtení a jste-li ta správná cílovka, možná vám tyto knihy i změní pohled na svět!

 

Kdo je Jostein Gaarder

Jostein Gaarder se narodil roku 1952 v Oslu do rodiny pedagogů. Studoval filozofii, teologii a literární vědu, což není detail, ale klíč k pochopení jeho psaní. Dlouhá léta pracoval jako učitel na gymnáziu, a právě pedagogická zkušenost formovala jeho styl: schopnost vysvětlovat složité myšlenky jednoduše, bez akademické pózy, ale zároveň bez jejich vyprázdnění. Nepsal proto, aby ohromil, ale aby probudil.

 

Literárně prorazil až relativně pozdě. Světový úspěch přišel se Sofiiným světem v roce 1991, kdy mu bylo téměř čtyřicet. Kniha se stala mezinárodním fenoménem, byla přeložena do desítek jazyků a udělala z Gaardera jednoho z mála autorů, kteří dokázali dostat filozofii do mainstreamu. Tento úspěch ho však nikdy zcela neproměnil v pohodlného bestsellerového spisovatele. I v dalších knihách zůstává věrný existenciálním otázkám, i za cenu menší čtenářské vstřícnosti.

Filozoficky se pohybuje mezi idealismem, existencialismem a tichou metafyzikou. Fascinuje ho vědomí, původ bytí, otázka, zda je svět dán, nebo vyprávěn. Bůh u něj není dogma, spíš problém. Svoboda není samozřejmost, ale experiment. A člověk není pánem reality, nýbrž jejím účastníkem, možná dokonce vedlejší postavou. Gaarderova síla nespočívá v hloubce jednotlivých myšlenek, ale v jejich kumulaci – v neodbytném tlaku, který čtenáře nutí přemýšlet, zda žije, nebo jen hraje přidělenou roli.

Tři krásné knihy na doporučení

1) Dívka s pomeranči

Někdo by to označil za romantický příběh, ale určitě se nejedná o červenou knihovnu. Hrdinou příběhu je Georg, kterému zemřel otec, když byl hodně malý. Jeho otec mu však krátce před smrtí napsal dlouhý dopis o dívce s pomeranči. V dopise je sepsán příběh o marném boji i nemoci, ale také o naději a o pohledu na svět a na lásku. Pokud hledáte milostný příběh, tohle vám uvízne v hlavě. Za mě jde možná o ten nejkrásnější milostný příběh, který jsem kdy četl, takže pozor!

Snít o něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje.

 

Dívka s pomeranči je tichá, ale existenciálně naléhavá kniha. Gaarder zde odkládá učebnicovou filozofii a místo argumentů volí příběh – intimní dopis mrtvého otce synovi, který dospívá bez něj. Čas se láme, minulost se vrací v náznacích a čtenář je postaven před otázku, zda by měl člověk souhlasit se životem, i kdyby předem věděl, že skončí ztrátou, bolestí a smrtí. Nejde o sentiment, ale o ontologickou výzvu.

 

Ústřední metafora dívky s pomeranči není romantickou ozdobou, nýbrž symbolem pomíjivosti a jedinečnosti okamžiku. Láska tu není jistota, ale risk. Gaarder skrze jednoduchý, téměř průzračný jazyk klade jednu z nejtvrdších filozofických otázek: je život hodný žití, když je konečný. Odpověď není vyslovena přímo, ale vyrůstá z postoje – z ochoty říct „ano“ i s vědomím konečnosti. V tom je kniha blízká existencialismu, ale bez jeho chladu.

 

Síla románu spočívá v kontrastu dětské perspektivy a dospělé reflexe. Čtenář má pocit, že drží v ruce drobnou knihu, ale ve skutečnosti nese tíhu základních lidských rozhodnutí. Dívka s pomeranči není román, který ohromí dějem. Je to kniha, která se pomalu usazuje a nepříjemně připomíná, že smysl života není v délce, ale v odvaze jej přijmout. Gaarder zde není moralista. Je klidným svědkem toho, že i křehkost může být argumentem pro bytí.

 

2) Sofiin svět

Už jsem o této knize psal v seznamu literatury, která mi změnila pohled na svět, ale nezdráhám se o ní napsat znovu. Sofiin svět od Josteina Gaardera je fascinující kombinací románu a filosofické učebnice. Příběh mladé Sofie, která dostává tajemné dopisy s otázkami o životě a vesmíru, postupně odhaluje tisíciletí filosofických myšlenek, od starověkého Řecka až po moderní dobu. Gaarderův styl je přístupný i pro ty, kdo se s filosofií setkávají poprvé, a zároveň vybízí k zamyšlení nad vlastní existencí. Pokud hledáte čtení, které vás nejen pobaví, ale také obohatí, Sofiin svět je ideální volbou.

 

Na povrchu román pro dospívající, v jádru provokativní otázka po povaze reality, identity a myšlení samotného. Gaarder zde učí dějiny filozofie nikoli výčtem směrů, ale narušením samozřejmostí. Sofie není hrdinka v klasickém smyslu – je spíš nástrojem probuzení, figurou, skrze niž čtenář zjišťuje, jak křehké jsou hranice mezi tím, co považujeme za skutečné, a tím, co je jen konstrukcí. 

 

Největší síla knihy neleží v didaktice, ale v meta-rovině. Jakmile se ukáže, že svět postav může být jen příběhem v cizí mysli, Gaarder míří přímo na nerv moderní filozofie: pokud jsme součástí vyprávění, co z nás činí svobodné bytosti. Tady se potkává Platón s Berkeleyem, idealismus s existenciální úzkostí. Nejde o to, zda je svět „skutečný“, ale zda má význam, pokud je podmíněný vědomím jiného. 

 

Kdo jsi?" nebo "Co děláš?" Každá kapitola otevírá dveře k dalšímu filosofickému směru, aniž by čtenáře zahltila složitostí. Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, proč svět funguje tak, jak funguje, a chcete se nechat unést příběhem, který vás donutí ptát se na víc, tahle knížka vás nezklame. Je to kniha, která zůstává v hlavě dlouho po dočtení.

Čím hlubší je temnota, tím výrazněji jí každý paprsek pronikne.

3) Loutkář

Kdybych měl shrnout knihu Loutkář, asi bych ji označil jako "příběh o osamělosti". Hlavní hrdina žije tak trochu ve svém světě plném vymyšlených konstrukcí, kterými obohacuje pohřby cizích lidí. Už jen tento námět je zcela originální, celkově má ale kniha zvláštní strukturu a styl vyprávění spojený s etymologickými vsuvkami, protože Jostein Gaarder se také velice věnoval filologii. Nerad bych prozrazoval děj a doporučuji nečíst ani anotaci, jen se nechte pohltit nevšedním zážitkem. 

 

Loutkář patří k Gaarderovým temnějším a méně útěšným knihám. Zatímco jinde staví filozofii do role průvodce, zde ji používá jako skalpel. Motiv loutkáře není metaforou jemnou, ale záměrně brutální: někdo tahá za nitky, někdo jiný se hýbe – a otázka svobody se mění v otázku iluze. Čtenář není uklidňován, ale systematicky zbavován pohodlných představ o autonomii, vině a smyslu.

 

Gaarder zde problematizuje samotnou myšlenku Boha, osudu i autorství. Pokud existuje loutkář, je odpovědný za utrpení svých loutek. A pokud neexistuje, pak je svět chaotický a krutý bez záruky smyslu. Loutkář tak osciluje mezi teologickou provokací a existenciálním nihilismem. Nejde o ateistický pamflet, spíše o neklidné zkoumání toho, zda je morálka možná ve světě, kde nejsme skutečnými aktéry, nebo naopak neseme veškerou odpovědnost sami.

 

Kniha je méně přístupná, místy chladná a záměrně nepohodlná. Nevede čtenáře za ruku, spíš ho nechá stát uprostřed rozbité scény a dívá se, co s tím udělá. Právě tím se Loutkář liší od Sofiina světa i Dívky s pomeranči: nenabízí smíření. Je to Gaarder ve chvíli, kdy si klade otázku, zda vůbec existuje dobrý důvod být figurkou – a zda je horší být řízen, nebo si uvědomit, že žádný režisér neexistuje.

Člověk vidí to, čemu věří.